9. Love is love

31. října 2015 v 22:37 | Christy

9. Life


Ahoj, tak je tady další kapitolka. Mám pro vás jedno překvapení stějně jako pro Kurta, ale to se dozvíte až v kapitole číslo 10.




POV KURT

Do háje. Opravdu jsem celý den jen ležel. Až do teď. Vracím se z procházky s Elizou. A když vyjdu poslední schody do patra, kde je můj byt, vidím Blaina- Stojí u dveří. Povzdychnu si. Teď se zase bude omlouvat.
"Ahoj," zdraví tiše. Přicházím ke dveřím a dávám klíč do zámku. Odemykám a otvírám dveře.
"Potřebuješ něco?" otáčím se k němu. Vypadá provinile. Jeho kudrnaté vlasy mu padají do očí, v kterých se odráží smutek? Blbost!
"Moc se omlouvám," zvedá ke mě oči. Ach jo. Jak ho můžu poslat do háje? Otvírám dveře dokořán a vcházím. Nechávám je otevřené pro Blaina. Odepínám Elizu z vodítka a Blaine zavírá dveře.
"Nechápu, co to do tebe sakra vjelo!" otáčím se k němu. Můj hlas vyskočí při posledním slovu o něco výše. Mračím se.
"Já nevím," vchází si prsty do vlasů. Při tom se mi v hlavě vybaví obraz, jak ten chlap měl prsty zabořené v jeho vlasech. Žárlím! Do háje, žárlím!
"Fajn, tak omluva přijata," pokrčím rameny. Nevěřím mi. Zase.
"Vytáčí mě, že tohle vždycky řekneš. Nemůžeš prostě říct, co si myslíš? Klidně mi můžeš nadávat! Jen prosím neříkej fajn, když to tak není!" jeho výraz se mění z provinilého na podrážděný. Vytáčí ho to? Fajn, tak to je dobré vědět. Ale co mu mám říct? Že mě naštval? Že nechápu, proč se choval, jakoby mě vlastnil, když to tak není. Že mě ničí, když vím, že já nikdy nebudu dost dobrý pro někoho jako on? Ne. Nic z toho nemůžu říct. Proto jen mlčím a zírám na něj.
"Je to v pohodě. Myslím to vážně," pokouším se usmát, "Dáš si čaj nebo něco?"
"Ne," dává si ruce do kapes jeho černých jeansů, "Už musím domů."
"Dobře," jistě tam na něj někdo čeká. A určitě to je ten samý člověk, co kolem něj byl včera omotaný jak chobotnice. Jdu s ním ke dveřím a sahám po klice.
"Můžu mít otázku?" neotvírám dveře. Blaine naklání hlavu na stranu a nejistě přikývne, "Kdo byl ten kdo byl včera s tebou?"
"Fajn," nepatrně se usměje, "Dám si ten čaj."
Sedám si na pohovku s šálkem čaje. Blaine si sundává kabát a bere do ruky svůj hrnek.
"Takže," odpije si, "Byl to Mason. Nikdo důležitý. Je to můj bývalý přítel.."
"Nevypadalo to tak," tón mého hlasu je kousavý. Nikdo důležitý? Bývalý a tak to rozhodně nevypadalo. Blaine se na mě podívá a já zvedám obočí, "Jen... není to nikdo důležitý a-,"
"Pane Hummele," přeruší mě a zadívá se na mě. V jeho očích vidím jiskřičky pobavení, "Mě by taky zajímalo, co jste tam dělal vy s panem Sterlingem."
"Nepřerušuj mě!" zamračím se.
"Není k tomu co říct," opírá se loktem o pohovku, "Já a Mason je historie. To co se včera stalo byla chyba, která se nebude opakovat. Nic víc nic míň."
"Hm," krčím rameny. Možná je to normální. Já přece chodil jen s Ianem a nevím, jaké pocity v člověku vyvolává ten druhý člověk, když se potkáte znovu. Vím, že já a Ian by byla špatná kombinace. Stále mám úzkostný pocit, když pomyslím na to, jak moc mi ublížil.
"Teď odpověď na moji otázku," vybízí mě a usrkne si čaje.
"Jeff se zastavil a po hodinovém povídání jsem si řekl, že bychom mohli někam jít. Tak jsme šli," usměji se.
"Jeff se zastavil? Sem?" ukáže na podlahu. Je překvapený.
"Jo. Proč tě to překvapuje?"
"Říkal ti něco?"
"Jo, povídali jsme si," nechápu, co tímhle sleduje.
"Řekl ti, že se o nás-,"
"Ach tohle. Jo, řekl," mávnu nad tím rukou. Dobře, trápí mě to. Nemám rád, když si o mě lidé povídají. Stačilo mi to na střední. Ale nebudu se tím zatěžovat.
"Říkal jsem mu ať ti to neříká. Opakoval jsem mu to," Blaine se mračí. Vždyť to není tak hrozné.
"To je v pořádku," usměji se a usrkuji si čaje.
"Nevadí ti, že si lidi myslí, že spolu spíme?" COŽE? Čaj, který právě mám v puse letí přímo na Blainové tričko, přestože jsem si dal před pusu ruku. Co to řekl?
"Promiň, cože?" kulím na něj oči. Spíme spolu? To si lidi povídají?
"Co ti Jeff řekl?" podrbe se ve vlasech. Zdá se trochu nejistý.
"Tohle ne!" vstávám, "Za prvé proč si to sakra někdo myslí a za druhé proč sakra někomu zakazuješ aby mi něco řekl?"
"Já... asi jsem měl... ne...," opravdu teď koktá? Zvedám obočí, "Já nevím... nechtěl jsem aby ses cítil v mojí přítomnosti nepohodlně nebo... nevím...promiň?"
"Nemusíš se mi omlouvat. Jen... opravdu nepotřebuji chůvu Blaine," sedám si. Stále jsem rozčílený. Snažím se uklidnit.
"Dobře," Blaine se malinko usměje a jeho oči sklouznou k jeho tričku, "Plivl si na mě čaj."
"Promiň," rozesměji se, "Vykolejil si mě."
"Mě to taky zrovna nepotěšilo, když jsem o tom-," zaráží se, když zvedám obočí. Opravdu to řekl? Nepotěšilo ho to. Vydávám zvuk, který se podobá smíchu, "Takhle jsem to nemyslel... tedy ne že... Já jsem to…"
"V pohodě," zvedám ruku. Utichne. Ani jeden z nás nepotřebujeme vést tuhle konverzaci.


Bylo těžké nemyslet na to, co si o nás lidé šeptají, když jsem procházel kolem recepce. Ta hloupá hnědovlasá recepční na mě zírala až dokud se za mnou nezavřely dveře výtahu. Takhle se na mě dívali všichni celou dobu? Odpiji si své oblíbené kávy, kterou držím v ruce a opřu se o zrcadlovou stěnu. Dveře výtahu se otevírají a hned první koho vidím je Blaine. Vypadá zamyšleně a trochu naštvaně?
"Ahoj," přicházím k němu a oba vcházíme do kanceláře. Blaine mě pozdraví pouhým kývnutím a mizí ve své kanceláři.


Celý den jsem ho pozoroval. Vyřizoval telefonáty a všechny šli mimo mě. Ani jednou jsem ho dnes nemusel přepojovat. Před obědem vcházím do jeho kanceláře. Jestli to míní pokazit znovu, přísahám, že končím.
"Děje se něco?" opřu se o jeho stůl. Blaine ke mě zvedá zrak. Mírně se usměje.
"Ne," vstává, "Volal mi Jeff ze studia, večer mi pošle demo písně Scars."
"Skvělé," odpovídám bez nadšení. Něco se děje. Vidím to v jeho tváři. No nemůžu ho nutit mi říct, co ho trápí. Někteří to prostě budou raději dusit v sobě, trpět a překonávat to sami. Možná na to není sám a pomáhá mu někdo a-
"Jdeme na oběd?" vstává a bere si své sako. Kývnu. Když procházíme kolem recepce, nevnímám hloupé pohledy všech kolem. Studuji Blainovu tvář.
Obědváme v restauraci blízko firmy. Blaine je celou dobu zamyšlený a prohazuje pouze pár slov o tom, co mu Jeff říkal o nahrávce. Přechází mě chuť k jídlu.
"Máš dnes večer čas?" ptá se, když odkládá příbor. Zvedám oči. Dneska večer? Nejistě kývnu a Blaine odhalí své dokonalé bílé zuby v malém úsměvu, "Přijedu pro tebe v sedm dobře?"
"Kam pojedeme?" beru pohár vody a odpíjím si.
"Někoho ti představím," Prosím? Dobře, někoho mi představí. Nechápu ho a jistě to jde vidět i v mé tváři. Nepatrně se usměji. Nebudu se vyptávat.


Když přicházím z práce domů, házím klíče na stůl v kuchyni. Nevnímám nic kolem sebe a jdu rovnou do ložnice. Padám na postel, když v tom najednou-
"Kurte!" rychle se posadím! Co jsem to slyšel? Vstávám a valím ke dveřím své ložnice.
"Rachel!" vyjeknu a okamžitě se ocitám v obětí své nejlepší kamarádky. Co tady dělá? Odtáhnu se a prohlédnu si ji. Hnědé dlouhé vlasy má rozpuštěné a na sobě má krásné modré krátké šaty, "Co tady děláš?"
"Co se děje? Vůbec si mě nezaregistroval!" znovu mě obejme a pak mě za ruku vede k pohovce. Ne, protože mám plnou hlavu Blaina. Koho mi chce představit? Co se mu asi dneska celý den honilo hlavou?
"Promiň. Je toho na mě…," sedám si a prohrábnu si vlasy, "je toho na mě moc. Co tady děláš?"
"Kurte Hummele, právě sis prohrábl svůj dokonalý účes!" Rachel mě pleskne po ruce a hned na to zvážní, "Co se děje?"
"Můj šéf se děje," povzdychnu si a Rachel zvedá obočí. Před Rachel si nemusím hrát na schovávanou nebo hádej co se děje. Ona jediná ví všechno, "Já nevím. Prostě asi jsem… cítím se s ním děsně fajn a zároveň hrozně a on se chová mile a pak hrozně a pak se omlouvá, ale jsme jenom kamarádi, protože on je starší a-"
"Ty jsi zamilovaný do svého šéfa," přerušuje mě trochu vyvedeně z míry, "Do Blaina Andersona. Do háje Kurte na co myslíš?!"
"Já vím!" a nechtěj vědět na co všechno já myslím, "To se nikdy nestane. Navíc ho znám pět dní i s cestou a-,"
"Řekl si mu to?"
"Jsi šibnutá Rachel?" zamračím se.
"Kurte," přisouvá se ke mně a dává mi ruku kolem ramen, "Láska je láska. Věk je jen číslo a šéf je taky jen pozice v povolání. Jestli ho máš rád a-,"
"Přestaň!" skláním hlavu na její hruď, "Proč si tady?"
"Broadway baby," zasměje se, "Snad nemyslíš, že jsem se toho vzdala."
"A co Finn?" zvedám hlavu a upravuji si vlasy. Jsem tak hrozně rád, že tady bude. A nejsem ani šokovaný. Slíbila, že se vrátí. A to tady byla přece jen dva měsíce. Ale rozhodla se nestudovat a jet za Finnem. Ta holka stejně nepotřebuje NYADU ani nic podobného.
"Hledá byt tady v New Yorku," tak teď jsem v šoku. Finn v New Yorku. Můj bratr, nevlastní bratr, tady v New Yorku.
"Bože to mám radost," silně ji obejmu. Mám radost.
"Super, tak já udělám dneska večeři a o všem si promluvíme," vstává z gauče, "Řekneš mi všechno o Blainovi a já ti řeknu co se dělo v Ohiu."
"Ehm," skousnu si ret a omluvně nakloním hlavu na stranu.
"Ehm co?" otáčí se ke mně.
"Jdu s Blainem, dneska, večer," ale né. Ten vyraz, kdy se pitomě kření a ještě zvedá pravé obočí. Zamračím se, "Ne takhle Rachel!"
"Dobře," zvedá ruce v obraném gestu, "A přijdeš na snídani?"
"Ovšem, že ano!" vyjeknu a vstávám, "Raději mi pomoz vybrat co na sebe."
S Racheleninou pomocí nebylo těžké se obléknout. Výhoda je, že mi vždy na rovinu řekne, co si o tom, co mám na sobě myslí. A já dělám to samé. Když si třeba vezme trapný svetr se sobem, řeknu ji, že vypadá jako moje babička na Vánoce. Když slyším zatroubení auta, škubnu sebou a žaludek se mi převrátí. Opět jsem nervózní. Rachel okamžitě letí k oknu a hledá Blaina. Zavrtím hlavou, beru si bundu a s tichým zatím mizím z bytu.

Otvírám dveře a hned vidím Blaina. Je v obleku jako každý pracovní den. Nejistě se usměji a jdu k němu. Dívá se do našeho okna a pak svůj pohled obrací ke mně.
"Měl si něco v plánu dneska?" ptá se a opět střelí pohledem k oknu.
"Přijela Rachel. Nečekaně," mávnu nad tím rukou. Blaine znovu směřuje svůj pohled ke mně, prohlédne si mě, usměje se a otvírá dveře auta. Prohlédl si mě? Usmál se? Proč?
"Kam tedy jedeme?" ptám se, když za sebou Blaine zavírá dveře.
"Na mou popravu," odpovídá a nahne se ke mně, "Mám v plánu ti ukázat něco, co se o mě ve článcích v novinách nebo na internetu nedozvíš."


Život ti ukáže mnoho v situacích, které nečekáš. Staví tě před ně proto, aby sis prošel zkouškou a zjistil, co je pro tebe důležité. Jednu zkoušku mi život dává teď. Nevím, co mi Blaine chce ukázat a nevím ani proč. Když se na něj dívám, zdá se, že právě teď prochází zkouškou i on. A jsem opravdu zvědavý, co přesně mi chce ukázat.




...


Tak co lidi, co si myslíte, že Blaine chce Kurtovi ukázat?


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Andílek | Web | 1. listopadu 2015 v 9:59 | Reagovat

Andílek neví jak začít, to je zlý :D  :D  :D  :-D

Tak hlavně, že se omluvil. Kluci, nic si z toho nedělejte, že si šuškají za vašimi zády a i kdyby je jim po tom kulový.
Tak zvědavá co si Blaine pro Kurta přichystal. A tudíž se těším i na pokračování

2 Terka | 1. listopadu 2015 v 23:44 | Reagovat

Takhle uprimna omluva od Blaina me skoro prekvapila, ma u me plus (vlastne uplne nepodstatne, kdyz se choval jak debil, ziskal minus, takze se to nuluje :D).
To, ze se siri drby, jim muze byt jedno, vsichni stejne jenom zavidi. A ja doufam, ze brzy uz to budou pravdive drby :-P :D
Jsem zvedava, co Kurtovi ukaze... mohl by mu zazpivat ;-)
Tesim se na dalsi kapitolku!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama