27. Love&War

28. února 2015 v 16:56 | Christy

27. I need you



Omlouvám se, že to nebyl dříve...ale znovu nebyl čas. Tak jako tak děkuji vám za komentáře a doufám, že se vám další kapitolka bude líbit ;)




"Když dokážeš snít, dokážet to udělat!"



POV Blaine

Pořád jsem se nemohl vzpamatovat z toho, že
Kurt měl přítele po celou dobu, co jsme se vlastně svým způsobem dávali dohromady. Navíc mě trápilo i to, že jsem nevěděl, kdy se rozešli. Byl jsem nejistý a naprosto v háji. Krom toho Kurt nepřišel jak sliboval a neobtěžoval se zvednout telefon ani mi potom zavolat. Po dobu dvou dnů jsem se učil sám. Doběhl jsem všechno, co bylo třeba a tak jsem měl dost času utápět se znovu v depresích. A můj psycholog to hned na dalším sezení poznal. Poznal, že nemluvím, tak jak minule. Nebylo to protože bych nechtěl. Ale neměl jsem potřebu dnes říkat, co mě trápí.

"Ahoj," vyděsil mě Kurt před našim domem. Seděl na schodech před dveřmi. Zaplatil jsem taxikáři a otočil se k brunetovi, který mě pozoroval. Mlčky jsem se posadil vedle něho a položil si ruce na kolena. Bylo mezi námi ticho. Kurt nemluvil a já taky ne. Snažil jsem se zformulovat nějakou větu, kterou bych řekl nahlas, ale nešlo to.
"Mrzí mě to," promluvil tiše.
"Co přesně tě mrzí? To že jsi lhal nebo to že si se neobtěžoval zavolat?" zeptal jsem se s klidem. Tohle nebyly zrovna slova, které jsem chtěl říct.
"Obojí," uchopil moje dlaně, které jsem měl složené v klíně, "Já jsem nemohl. Protože jsem...prostě jsem ti lhal a nepochybně nalomil tvoji důvěru. A cítím se hrozně."
"Věř mi, že se necítíš hůř než já," jemně jsem odstrčil jeho ruce a postavil se, "Celý život mi stále někdo lže, Kurte. A-,"
"Já ví-,"
"Nepřerušuj mě," rozlobeně jsem ho napomenul, "Já nečekal, že zrovna ty mi budeš lhát. Snažil jsem se na tebe udělat dojem, byl jsem upřímný jak nejvíce jsem mohl. Chtěl jsem jen, abychom byli kamarádi, když jsi nechtěl být nic víc. Chtěl jsem moc, když jsem chtěl i tvoji upřímnost? Ne! Nechtěl! Řekl jsem ti o sobě úplně všechno!"
"J-já vím," popotáhl a rychle si utřel slzu, které mu stékala po tváři.
"Nebul," rozhodil jsem rukama, "Slzy tě neomlouvají!"
"Já vím," skousl si ret a brada se mu mírně klepala, jak se snažil zadržet pláč. Ne, ne, ne, ne! Otočil jsem hlavu na stranu. Kdybych se na něj ještě chvíli díval, polevil bych a mu by to prošlo až příliš lehce.
"Víš co? Já na tebe opravdu nemám dneska náladu," vydechl jsem, "Tak prostě jdi domů, okey?"
"Ale-,"
"Ale co?" otočil jsem se zpátky k němu. Chyba! Jeho tvář byla úplně uslzená. Oči měl stále zalité slzami a kutálely se po jeho dokonalé tváři. Jak bych ho mohl nechat takhle se trápit? Jak sakra?! Popošel jsem k němu, vytáhl ho na nohy a pevně objal.
"Nebreč," zamumlal jsem. No moje objetí tomu nepomohlo. Jeho tělo se otřásalo vzlyky a jeho slzy máčely moje tričko. Konejšivě jsem ho hladil po zádech a nejraději bych si nafackoval, protože jediný důvod proč teď plakal, jsem byl já. Já a nikdo jiný.
"Omlouvám se," šeptal, "Prosím nezlob se na mě."
"Nezlobím," opřel jsem hlavu o tu jeho a za chvíli se odtáhl. Utřel jsem mu tvář a jemně ho políbil. Dostane takhle vždycky všechno, co chce?, "Pojď dovnitř."

Znovu mezi námi bylo ticho. Kurt se posadil na mou postel, já se opřel o psací stůl a beze slova jsme na sebe koukali. Stále měl červené oči a ve tváři tak smutný výraz, že jsem prostě nemohl jen tak nečině stát kousek od něj. Posadil jsem se vedle něj a objal jej kolem ramen. Druhou rukou jsem ho chytil pod bradou a zvedl mu hlavu tak, aby se mi díval do očí.
"Netvař se tak zmučeně," naklonil jsem se k jeho rtům a pár milimetrů od nich jsem se zastavil, "Nechci, abys byl smutný."
"Miluji tě," zamumlal. Mě ty slova dokonale zmrazila. Nedokázal jsem dělat nic jiného, než se na něj dívat. Měl jsem to říct taky, ale z nějakého důvodu mi to prostě nešlo přes jazyk, přestože jsem to tak cítil. On čekal. Čekal, že to řeknu. A já opravdu chtěl. Nezbývalo mi nic jiného, než ho políbit. Byl to dobrý manévr, abych se vyhnul těm slovům, ale cítil jsem se za to špatně. Snažil jsem se polibek protáhnout, ale Kurt to v plánu neměl. Odtáhl se ode mě, jen malinko. Opřel čelo o to mé. Oči měl zavřené, ale zdálo se, že to ode mě slyšet ani nechce. Možná mi rozuměl, přestože jsem nic neřekl. Prostě to chápal a já nechápal, jak je to možné. Ale možná byl zklamaný, jen to nahlas neřekl. Bůh ví, co se mu honilo hlavou.

V pokoji bylo ticho a osvětlovalo ho pouze světlo z lampičky. Kurt pokojně spal na mé hrudi a já četl. Četl možná bylo silné slovo. Jen jsem v ruce držel knížku a bezvýznamně četl už po druhé řádek z knihy. Nemohl jsem se soustředit. Nebo jsem spíše nechtěl. Odložil jsem knihu na zem a vjel prsty do Kurtových vlasů. Probíral jsem se jimi, občas jsem slabounce zatáhl. Nevzbudilo ho to. A mě to uklidňovalo. Pozoroval jsem jeho tvář a přemýšlel, jak bylo možné, že jsem se do něj tak bláznivě zamiloval. Jak bylo možné, že jsem se mu dokázal svěřit skoro se vším, co se v mém životě stalo. A taky jsem se divil, že jsem na něj už nebyl naštvaný. Lhal mi, nezavolal mi a potom si tady jen tak nakráčel a prostě všechno bylo v pořádku. Stačilo, aby začal plakat a mě to prostě nedalo a musel jsem něco udělat. Kurt se zavrtěl a ospale otevřel oči.
"Proč nespíš?" zachraptěl tiše, ale hlavu nezvedl.
"Přemýšlím,"
"Tak nepřemýšlej a spi. Je pozdě," zavrtěl se, paží objal mé tělo a oči znovu zavřel. Slabě jsem se usmál a políbil ho na spánek. Kurt se taky usmál, ale už zase spal. Pokusil jsem se usnout, ale spánek nějak nepřicházel. Nevědomky jsem Kurta celou dobu vískal ve vlasech a až za pár dlouhých minut jsem cítil, jak i má mysl pomalu upadá do spánku. Žádná noční můra, pouze obyčejný spánek. Mizely, opouštěly mě. Nevěděl jsem na jak dlouho, ale pro teď to bude muset stačit.

Probudil jsem se sám. V pokoji bylo otevřené okno a sluneční paprsky mě příjemně hřály na tváři. Líně jsem se posadil, protáhl se a vstal. Prošel jsem chodbou a už na schodech slyšel Kurta, jak se s Lucy smáli. Vešel jsem do kuchyně a vykulil oči. Kurt seděl s Lucy a Axelem u stolu a prohlíželi si fotky. Rodinné album leželo otevřené zhruba v polovině, kde byly umístěny fotografie z Halloweenu, když mi bylo sedm let.
"Opravdu si se nacpal do dýně?" smál se Kurt a prstem ukazoval na fotku, kde jsem byl nacpaný v dýni a cenil jsem zuby v obrovském úsměvu.
"Proč mu to ukazujete?" slabě jsem do Lucy strčil a postavil se za Kurta.
"Protože jsem to našla a chtěla jsem se podívat," zazubila se Lucy a otočila na další stranu.
"Na moji obranu ta dýně byla obrovská a Cooper to zkoušel taky," letmo jsem Kurta políbil na tvář a přešel ke lince. Nalil jsem si kávu a posadil jsem se po pravé straně Kurta.
"Kolik ti tady bylo?" ukázal na fotku, kde jsem se Sebastianem. Opravdu jsme se spolu kamarádili, když nám bylo dvanáct.
"Dvanáct. Víš kdo to je?"
"Měl bych?" tázavě naklonil hlavu.
"Sebastian," odpověděla Lucy, "Milý chlapec. Pamatuji si, jak mi zdevastoval celou zahradu, když se snažil chytit veverku."
"Nevěděl jsem, že se spolu bavíte tak dlouho,"
"Ano chudák chlapec," Lucy si povzdechla, "V tak mladém věku přijít o rodiče."
"Lucy," zaúpěl jsem.
"Počkej, to mě zajímá," Kurt se toho okamžitě chytil.
"Autonehoda," promluvil Axel, "Sebastianovi byl jediný kdo přežil."
"Můžeme o tom nemluvit?" ozval jsem se podrážděně. Tehda jsem tady pro Sebastiana měl být. Měl jsem prostě přijet a neřešit nic jiného. Ale já byl tak sobecký a zaslepený svými problémy, že jsem to neudělal. A do teď mě to žralo.
"A kdo s ním je teď? To bydlí sám?"
"Se sestrou," odsekl jsem, "Můžeme se o tom už přestat bavit?"
"Dobře," Kurt slabě přikývl a obrátil stránku alba. Byl zamlklý a to se mi vůbec nelíbilo. Když si konečně prohlédli album, šli jsme s Kurtem na procházku. Bylo příjemně teplo a ticho, které mezi námi panovalo mě děsilo a vytáčelo.
"Nechci o tom mluvit, protože jsem mu měl pomoct," promluvil jsem nakonec, "Cítím se kvůli toho někdy dost špatně, takže to není protože bych ti něco nechtěl říct. Nechci si prostě připomínat důvody, proč jsem nepřijel a nepomohl mu."
"Někdy mi připadá, že jsi citlivější než já," pousmál se, "A to já jsem pořádná citlivka."
"Nejsem citlivý," bránil jsem se, "Jen mě dost žere, to jak jsem se choval. Byl jsem bezhlavě zamilovaný do Jasona. A pak tu byl Oliver a jeho nemoc a Sebastian byl můj kamarád a já mu prostě nepomohl."
"Jop," pokýval hlavou, "Já vím. Jen jsem nevěděl, že Sebastian přišel o rodiče."
"Věř mi, že poslední co on chce je lítost," zašklebil jsem se, "Hlavně se před ním netvař, že ti ho je líto."
"Cože?"
"Ahoj Sebastiane," zazubil jsem se na chlapce, který šel naproti nám. Seb se ušklíbl a zvedl ruku v pozdrav.
"Ahoj," Kurt sklopil hlavu.
"Co tady děláš?" zeptal jsem se ho a zastavil jsem se kousek před ním.
"To víš," rozpřáhl ruce, "Dlouhá noc. Nevím, kde mám auto."
"Ztratil si auto?" zasmál jsem se.
"Spíš bych řekl, že ho někdo šlohl. Tady v tomto státě nemůžeš nikomu věřit," zavrtěl hlavou a plácl Kurta přes záda, "Co ty mlčíš? Taky si měl dlouhou noc?"
"Ne!" vyhrkl Kurt a zrudl jako krocan.
"Okey," Sebastian vzal Kurta kolem ramen a rozešel se. Takže i já, "Co děláte příští týden? Všichni? Jsou prázdniny. Vole, prospal si nejlepší část roku, Blaine. Co takhle si udělat Nový rok znovu?"
"Nový rok znovu?"
"Si hluchý? Prostě pojedeme někam do hor a uděláme si Nový rok znovu. Co na tom nechápeš?" pustil Kurta a postavil se před nás, "Tak co?"
"Já nemůžu," zavrtěl jsem hlavou, "Pořád mám nějaké problémy a nemůžu moc riskovat."
"Houby vole," strčil do mě, "Odpočineš si. Čerstvý vzduch, ticho a ták."
"S tebou ticho? Pochybuju," strčil jsem jej do ramena a Sebastian se znovu zašklebil.
"Myslím, že má pravdu," ozval se tiše Kurt a konečně zvedl hlavu, "Nemusíš pořád jen sedět doma."
"Nesedím doma," bránil jsme se, "Teď jsem tady. Kdybych pořád seděl doma, jsem teď doma."
"Hele, když tady Porcelánek řekne, že ti to prospěje, tak ti to prospěje. Přece on je ten zodpovědný."
"Jasně," odfrkl jsem. Kurt se na mě ublíženě podíval, ale nic neřekl. Kupodivu se asi nerozešel pryč, což jsem se divil. Mnohdy reagoval impulzivně, ale tentokrát se zdálo, že si je vědom, že v tomhle mám více méně pravdu. Možná méně než více, ale i tak.
"Znám jednu dobrou manželskou poradkyni," Bass zavrtěl hlavou a vytáhl z kapsy u kalhot krabičku cigaret. Slušně všem nabídl a možná kdyby tu nebyl Kurt, jednu bych si i vzal, "Chodíte spolu pár dní a už si jdete po krku."
"Nejdeme si po krku," zašeptal Kurt.
"Fájn nebreč," Sebastian byl očividně v dobré náladě, kdy se chytil všeho, co Kurt udělal. Čekal jsem sprchu nadávek, těch slušnějších, ze strany Kurta. Ale on nic neřekl.
"Myslím, že by to mohlo být možná fajn," povzdychl jsem si a Sebastian se potěšeně zazubil. Potáhl si s cigarety, vyfoukl hustý dým a znovu ukázal své neuvěřitelně bílé zuby.
"Takže vám dám vědět co a jak," dal si dalšího čouda, "Jsem rád, že jsme se tak hezky shodli. Mějte se. A s tou poradkyní jsem to myslel vážně."
"Jdi do hajzlu," hukl jsem za ním, když odcházel, "Co to mělo sakra znamenat?"
"Co myslíš?" Kurt se pomalu rozešel se svěšenou hlavou.
"To si všechno vyřveš?" hrubě jsem ho chytil za ruku a otočil ho k sobě.
"Pusť mě," vyškubl zápěstí z mého pevného sevření a v očích mu šlehaly blesky zlosti, "Už nikdy, nikdy se mě takhle nedotýkej."
"Jak takhle?" rozhodil jsem rozhořčeně rukama.
"Tak, aby to bolelo!" strčil do mě a já se mírně zapotácel. Opravdu do mě teď strčil?
"Přestaň do mě strkat," zavrčel jsem výhružně. Nesnášel jsem, když do mě někdo strkal. Ale on to udělal znovu. Trochu se mi zamotalo v hlavě.
"Nebo co? Projeví se tvoje agresivní stránka?" vyštěkl.
"Co to meleš za kraviny?"
"Proč to děláš?" jeho hlas slábl a z jeho očí se vytrácel hněv.
"Co pro Boha živýho dělám?"
"Budeš mi to vyčítat viď? Ale ty nevíš jak jsem se cítil. Nezajímá tě to," zněl uplakaně. Čekal jsem, že každou chvíli se rozpláče.
"A víš jak se cítím já? Jako největší idiot na světě! Protože každý se mnou jen vyjebává a-"
"Nebuď tak vulgární," skočil mi do řeči.
"A ty nebuď nevychovaný a neskákej mi do řeči," spražil jsem ho zlostným pohledem. Z nějakého důvodu jsem cítil, že tohle si Kurt nezasloužil. Jenže když jsem byl rozčílený, nekontroloval jsem se, "Víš jak se cítím celý život? Jako děvka. Každý mě využije a odkopne. Jsi k lidem dobrý a oni toho využijou. Vycucnou z tebe všechno, co můžeš dát a pak...pak tě vykoupnou jako tu děvku."
"Ale já jsem-,"
"Já vím, ale lhal si mi," přerušil jsem ho. Nevyužil mě. Jen mi lhal. Ale i když to bylo jen. To jen bylo obrovské jako celé USA. Flirtoval se mnou a pak skočil do náruče někomu jinému.
"Vím co si myslíš a nic o tom nevíš," protřel si obličej a zoufale si povzdechl, "Ale ty nejsi ochotný poslouchat. Všechno se totiž točí kolem tebe."
"Všechno...to si děláš srandu?!" znovu jsem vypěnil, "Nepotřebuju, aby se všechno točilo kolem mě. Nepotřebuju tebe ani nikoho jiného!"
"Fajn!" vyštěkl, strčil do mě a vydal se pryč. Pryč ode mě. A teprve to mě probudilo z jakéhosi transu, který mě do teď pohlcoval. Rychle jsem se za ním vydal, ale byl to dost špatný nápad. Udělalo se mi špatně a před očima se mi mlžilo. V hlavě jsem měl takový tlak, že jsem myslel, že exploduje a nohy mě zrazovaly při každém kroku.
"Počkej," tentokrát jsem ho chytil za zápěstí tak nejjemněji jak jsem mohl. Otočil jsem ho k sobě a tak nějak se o něj musel opřít, protože moje nohy byly najednou tak slabé a dech mi sotva stačil.
"Blaine," Kurt byl vyděšený, protože jsem ztrácel vědomí, "Hej, slyšíš mě?"
"Potřebuji tě," zachraptěl jsem a opřel se o něj úplně. A to je poslední, co si pamatuji.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Andílek | Web | 28. února 2015 v 17:54 | Reagovat

proč vždycky, když Kurt brečí, tak brečím taky? Proč?! Ale pokaždý! :D Jsem nějaká divná! :D  :D

A teď k povídce:
U nich je to vážně jak na houpačce..jednou samý ťuťu ňuňu a vzápětí by si nejradši vjeli do vlasů..
A to jak Kurt spal Blainovi na hrudníku...awww. Blaine v dýni :D  :D. Tu představu z hlavy jen tak nevyhodím. :D.
Ale ne! Sebastian! Můj Sebastian! Chudák! On přišel o rodiče. Je mi ho neuvěřitelně líto (i když je mi jasné, že on by o lítost nestál). Bude pařba? Bude? Bude?! Prosíííííím *uplakaný pohled spojený se štěněčím* :D  :D. Ne vůbec mi nehrabe. Vůbec!
Ale kluci! Co to zase děláte?! Nehádejte se! A žádné násilí! A ten konec! Ten konec! Jenom čumím na monitor a říkám si, že to snad není pravda! On musím být v pořádku! Prostě MUSÍ!!!
Nebo udělám...moc dobře víš, co *ďábelský smích*
Sečteno podtrženo parádní kapitola a těším se na pokračování

2 Barča | 28. února 2015 v 20:03 | Reagovat

Kde můžu najít první kapitolu? :)

3 ilovegleeglee | 1. března 2015 v 1:58 | Reagovat

[1]: Děkuji za komentář a neboj se Blaine bude v pořádku! A zklamu tě...z párty nakonec sejde :D Ale vynahradím ti to jidny :P

[2]: Už jsem založila v menu...i jako nový článek, takže přeji příjemné čtení. A omlouvám se protože jsem na to trochu zapomněla :D Děkuji za komentář ;)

4 terka | 1. března 2015 v 9:38 | Reagovat

Hezka kapitolka, chudak Sebastian :/
Popravde uz me prestava bavit, jak se kluci nedokazou pohnout z tech hadek/usmirovani...konecne by si meli sednout, vyrikat si co jeden pro druheho znamenaji a co od sebe ocekavaji, dat si pusu a spokojene zit :D Doufam, ze aspon k necemu takovemu smeruji...protoze Blaine bude v poradku, ze?!!!!! ;)
Moc se tesim na pokracovani :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama