26. Love&War

20. února 2015 v 7:00 | Christy
26. Ex Boyfriend





Ahoj, je tady další díl. Jen tak ze zvědavosti, co říkáte na poslední díly? Já si myslím, že se Sue a Klaine to bylo trochu přehnané, i když místy vtipné. Co myslíte vy?
!Bavte se!










"Ahoj," druhé probuzení doma byla to nejlepší, které jsem si mohl přát. Kurt seděl na židli u psacího stolu a kulil na mě modré oči s širokým úsměvem na tváři.
"Ahoj," nadzvedl jsem se na loktech a pak natáhl jednu ruku. Kurt vstal a chytil se ji. A já ho stáhl hezky k sobě na postel. Přesněji na sebe, protože ta postel opravdu nebyla zas tak velká. Navíc proč ho mít vedle sebe, když ho můžu mít mnohem blíže? Na malou chvíli se naše rty spojily, pak znova a znova.
"Jsem tak rád, že jsem doma," usmál jsem se mezi přerušovanými polibky.
"Hm," zamumlal, polibek prodloužil a prohloubil. Tento polibek byl vášnivý a zároveň něžný. Po celém těle mi naskočila husí kůže, ale věděl jsem, že nemůžu po něm chtít víc. Proto jsem si ten polibek užíval co nejvíce. Prsty jsem mu vjel do vlasů a Kurt nepatrně zamručel. No neodtáhl se. Pak jsem nějakým zázrakem Kurta převalil pod sebe a uvěznil ho pod svým tělem. Ruce jsem položil vedle jeho hlavy, stále neopouštějíc jeho rty. Mírně jsem se zhoupl a Kurt tiše vydechl do mých úst. Líbilo se mu to stejně jako mě. Nevydržel jsem to a rty se přesunul na jeho krk. Tolik jsem toužil mít ho celého jen pro sebe. Líbat a laskat každou část jeho těla, to jsem opravdu teď chtěl ze všeho nejvíc. Na nic jiného jsem nedokázal myslet. Jenže kdybych v tom pokračoval, neudržel bych se. Naposledy jsem ho krátce políbil a odtáhl se. Kurt měl zavřené oči a hluboce dýchal. Snažil se stejně jako já uklidnit svůj zběsilý dech.
"Vůbec nevím, co jsem ti chtěl před chvíli říct," tiše se zasmál a otevřel oči.
"Tak si zkus vzpomenout, já si zatím dám sprchu," políbil jsem ho na čelo a vstal.

Jakmile jsem se vrátil ze sprchy, Kurt seděl na posteli s mou kytarou. Nehrál, jen ji držel.
"Umíš hrát?" zeptal jsem se a Kurt konečně zaregistroval, že jsem se vrátil. Zavrtěl hlavou a slabě se usmál.
"Moc kytarám nerozumím," přiznal, "Jsem spíše na piáno."
"Je to jednoduché," posadil jsem se za něho a uchopil jeho ruce do svých. Jeho prsty, pomocí mě, brnkaly na kytaru Kurtovi neznámou melodii.
Are you waiting on a lightning strike?
Are you waiting for the perfect night?
Are you waiting 'til the time is right?
What are you waiting for?
Zpíval jsem tiše, jen pro něj. Tuhle píseň jsem miloval, protože přesně pojednávala o všem, co jsem cítil. Ty otázky byly jako stvořené pro mě.
You know you gotta give it your all
Don't you be afraid if you fall
You're only living once so tell me
What are you, what are you, waiting for?
"Čekal jsem na tebe," řekl Kurt po chvíli a široce se usmál, "Ale nevím na co jsem čekal, když jsem tě potkal."
"Čekal jsi, až dospěji," pomalu jsem dal kytaru stranou a chystal se ho políbit.
"Počkej," položil mi prst na rty, "musím ti prvně něco říct, protože pak na to zase zapomenu. Se sborem jedeme na takové...vystoupení a byli bychom všichni strašně rádi, kdyby ses k nám zase přidal."
"Popřemýšlím o tom," odpověděl jsem žertovně. Kurt to ale nepoznal, protože když jsem ho chtěl znovu políbit, natáhl ruku před sebe a zabránil mi dotknout se jeho rtů.
"Ale-,"
"Dělám si legraci," přetočil jsem oči a chytil obě jeho ruce, abych ho konečně mohl políbit. Ale on otočil hlavu na stranu.
"Počkej," zasmál se, "To není všechno. Musíš dohnat všechno učivo, které si zameškal."
"Dobře," pokýval jsem hlavou a rychle ho políbil. Neměl šanci mi uhnout a rozhodně neměl vůli na to se bránit.
"Ale na tohle není čas," odtáhl se a já unaveně vydechl. Opravdu to musí stále dělat? Kurt vyskočil na nohy a z tašky, kterou hodil u dveří na zem, vytáhl sešity a nějaké dvě modré složky. Nutil mě učit se asi tři hodiny, než jsem konečně začal dávat pozor. Protože zírat na jeho tvář, na gesta a podobné maličkosti, které dělal, bylo mnohem záběvnější než učení. No nicméně jsem se zvládl za jeden den doučit dvoutýdenní učivo a taky pár slok k písním, které mi přidělila Rachel. V některých částech jsem se ještě mýlil a v některých byl mírně nejistý. Kurt se mi smál pokaždé, když jsem netrefil správně tón, ale měl důvod. Občas jsem zněl trochu falešně, a bylo to hlavně proto, že jsem píseň vůbec neznal. Když jsem ty písně znal, zněl jsem lépe než Robbie Williams při svém nejlepším dni.
"Tak pro dnešek dobrý ne?" natáhl jsem se na postel a zavřel oči. Byl jsem unavený a bolela mě hlava z tolika informací. Nesnášel jsem učení. Měl jsem k tomu odpor. A nikdo se mi nemohl divit. Tohle byla děsná otrava.
"Měl bys více odpočívat," řekl Kurt a posadil se na okraj postele, jako vždycky v nemocnici. Ale teď jsem si ho klidně mohl stáhnout k sobě. A udělal bych to, kdyby nepřišla Lucy s tácem jídla pro mě i pro Kurta. S poznámkou, že jsme celý den nic nejedli, to položila na psací stůl a odešla.
"Nevstávej," zastavil mě a sám tác s jídlem donesl. Byly to jen obložené tousty, ale řekněme, že po celém dni to bylo alespoň něco. A hlavně, bylo to lepší než nemocniční jídlo.
"Co to...?" sledoval jsem Kurta, který ze sendvičů vytahoval okurku a odtrhával okraje chleba.
"Nemám rád okraje a okurky," zatvářil se provinile a pak se zakousl. Hned na to skoro všechno vyplivl na mě.
"Ježiši!" zanaříkal jsem a otřel si tvář. Tohle bylo nechutné.
"P-romiň," zrudl jako krocan, "To jsem nechtěl."
"Ještě aby jo," zamrmlal jsem a postavil se. Musel jsem se umýt. Bože! Co ho to napadlo?
"Byla tam další okurka," kulil na mě skrz zrcadlo oči.
"To je dobrý," zavrtěl jsem hlavou a otočil se na Kurta. Pomsta bude sladká.
"Proč se tak usmíváš?" udělal krok dozadu a už by stihl i utéct z koupelny nebýt mé pohotovosti. Chytil jsem ho za pas a přes bolest na hrudi jsem ho postavil do sprchového koutu. Pustil jsem vodu a Kurt, jestli křičel do teď, tak teď naprosto ječel. A já se smál. Dokud mě nevtáhl k sobě. Voda byla úplně ledová. Kurt už neječel, ale smál se, stejně jako já před chvílí. Abych ho umlčel, drze jsem přitiskl rty na ty jeho a hrubě ho líbal. Tiskl se ke mně a otíral se o mé tělo mokrým oblečením. Ztrácel jsem kontrolu, moje mysl byla zatemněná. Přitlačil jsem ho na studené kachličky a tlačil se k němu tak blízko, jak jen to šlo. Bylo to jako hra, která neměla vítěze. Jenže tahle hra mě připravovala o zdravý rozum. Aniž bych si to uvědomoval bloudil jsem rukama pod mokrým tričkem a mapoval jeho tělo. Hrubě jsem ho chytil za boky a přitiskl ke kachličkám ještě více. Kurt zaklonil hlavu, tím mi umožnil jej líbat na krku. Zamotal mi prsty do vlasů a slabě zatahal. Tohle mě dovádělo k šílenství. Potřeboval jsem ho, chtěl jsem cítit, jako moc mě miluje. A chtěl jsem mu ukázat, jak moc miluji já jeho. Jenže když jsem se dostal k zipu jeho kalhot, Kurt mě prudce odstrčil.
"Wooou," vyjekl jsem a snažil se na kluzkých dlaždicích staré sprchy nespadnout. Naštěstí jsem se zachytil stěny a nenatáhl se jak široký tak dlouhý.
"P-promiň," Kurt byl úplně mimo. Tvářil se nešťastně a provinile. Oči měl otevřené dokořán a spodní ret se mu mírně chvěl.
"To je...dobrý," zamrkal jsem a natáhl se přes něj, abych vypnul vodu. Kurt stále stal jako opařený. Ani se nepohnul a jeho tvář zůstala stále stejná asi po dobu dvou minut.
"Nechtěl jsem do tebe tak strčit," mumlal tiše. Zhluboka jsem se nadechl a napočítal alespoň do pěti, abych se trochu uklidnil. Hlavně abych uklidnil své zběsilé hormony. Teď bych potřeboval hodně studenou sprchu, ale sám!
"V pořádku," chytil jsem ho za ruku a pomohl mu ven ze sprchy. Oba jsme byli mokří, voda z nás kapala a co se týče Kurta byl pořád dokonale vedle.

I po dalších minutách, co jsme seděli v pokoji a já se snažil nějakým způsobem rozproudit konverzaci, mlčel. Díval se do jednoho místa, odpovídal mi jen zřídka a nevěnoval mi ani jediný pohled. Byl nervózní.
"Promiň jestli jsem udě-,"
"Nic si neudělal," vyhrkl a konečně se mi podíval do očí, "Já jen-,"
"Podělal jsem to," tentokrát jsem ho přerušil já.
"Ne to ne," zavrtěl mírně hlavou, "Já jsem...s tímto bychom měli počkat. Tedy alespoň já. Vím, že ty-,"
"Ne já nic," znovu jsem mu skočil do řeči a uchopil jeho dlaně, které měl položené v klíně "Chápu to."
"Připadám si jako hlupák," zoufale se zasmál a přisunul se ke mně blíže, aby mě mohl obejmout. Omotal jsem mu ruce kolem těla a políbil ho na čelo.
"Prosím tě," pohladil jsem ho po mokrých vlasech a odtáhl se tak, abych se mu mohl podívat do očí, "Nemusíš si připadat hloupě. Je to úplně normální. Prostě chceš počkat."
"Nevím jestli jsem byl slepý nebo ty jsi byl takový hlupák. Protože jsem neviděl, jak úžasný jsi,"
"Byl jsem hlupák," zasmál jsem se, "Ale tohle co vidíš teď, tak to je Blaine, kterého znali skoro všichni ve Westerville a kterého znal Oliver. A určitě si nebyl slepý, spíše naopak. Někdy jsi viděl skrze mě."
"Je zvláštní sledovat, jak se někdo mění," přemýšlel nahlas. Už zase se nedíval na mě. Jakoby to říkal někomu za mnou, "Jak se mění způsob myšlení i chování člověka. Nikdy jsem neviděl nikoho takhle se změnit."
"Myslím, že jsem překvapil hodně lidí," pokýval jsem hlavou, "Kdybych nepřijel tady a nepotkal tebe, nikdy bych takový už nebyl."
"Potkal by si někoho jiného," pohlédl na mě, "A nebo bychom se potkali za rok, až bych odjel do New Yorku."
"Jasně," zašklebil jsem se, "To bys mě potkal někde v baru a poslal bys mě někam hodně daleko."
"A nebo by sis mě ani nevšiml,"
"To si nemyslím," usmál jsem se a naklonil jsme se k jeho uchu, "Protože tebe bych si všiml kdykoli a kdekoli."
"Myslím, že o tom tvém lhaní by ses měl poradit s psychologem," zašeptal a rozesmál se.
"Já nelžu," povalil jsem ho do peřin a lehl si na něj, "Jen ty nevidíš, jak nádherný a výjimečný jsi. Ale neboj se, klidně ti to budu opakovat každý den, aby sis to zapamatoval."
"Jasně," zavrtěl nevěřícně hlavou, "Jsi takový lhář, Blaine."
"O tomhle se nebudu s tebou bavit," řekl jsem, "Já nelžu a tečka."
"Já nelžu a tečka," se smíchem zopakoval moje slova, "Musíš mít vždycky pravdu."
"Vždycky ne. Ale když ji mám t-,"
"Tak se prostě budeš hádat,"
"Nehádám se," zamračil jsme se. Trochu mě to už vytáčelo. Držel jsem se, abych nebyl nepříjemný a abychom se opravdu nezačali hádat o takové prkotině. Když mám pravdu, tak prostě mám pravdu.
"Nemrač se," překulil oči.
"Mě by zajímalo, proč se necítíš výjimečný, když evidentně jsi," posadil jsem se. Kurt se nadzvedl na loktech a chvíli mě pozoroval. Jakoby přemýšlel, co mi na tohle řekne.
"Pamatuješ si, jak jsem ti řekl, že mám přítele?" zeptal se a já přikývl. To jsem si pamatoval dost dobře, "Nelhal jsem. Měl jsem...Vlastně po celou dobu, co jsem tě znal. Ten kluk, kterého jsi viděl před kavárnou, tak to byl on. Jmenoval se Gabriel. On byl...jako...nezáleželo mu na mě a miloval každou příležitost, kdy mi mohl říct, že jsem naprostá nula, nikdo. Byl starší o pět let a pro něj jsem prostě byl pořád dítě. Moje problémy byly nic, neměly pro něj žádnou váhu. Je pro mě těžké uvěřit, že jsem pro někoho výjimečný."
"Proč jsi mi neřekl, že máš přítele dříve a lhal jsi mi? V podstatě jsi mi dával falešné naděje," byl jsem rozčílený, ale svůj hlas jsem se naučil ovládat, takže byl klidný. Možná spíše ledový. Celé to povídání o tom, jaký byl jeho přítel mi nějak nezůstalo v hlavě. Bylo tam jen to, že mi nic neřekl, hrál si se mnou.
"Protože...měl jsem strach, že když ti to řeknu, tak se mnou nebudeš chtít nikam jít. Protože-,"
"Protože co? Kurte to je naprostá hloupost. Říkáš mi to až teď?!" rozhodil jsem rukama. Teď jsem svoje rozčílení už skrývat nechtěl. Věděl jsem, co si myslel. Myslel si, že nechci být jen jeho kamarád. Ale mě bylo jedno...dobře nebylo mi jedno, jestli budeme kamarádi nebo něco víc. Ale bylo pro mě důležité, abych s ním mohl trávit čas, jakkoli.
"Já vím," prudce se posadil, "Vím že ano. Chtěl jsem ti to říct tolikrát, ale vždycky jsem si to rozmyslel."
"Tví kamarádi si mysleli, že tě..." odmlčel jsem se a protřel si tvář, "Nedivím se, že Rachel na mě pořád útočila. Ani mě nepřekvapuje, proč mě všichni neměli rádi a mysleli si to, co si mysleli. Ty jsi měl přítele a...Ježíši Kriste. Tohle jsi mi měl říct! Přesně vím, jaké je cítit se tak, jak se mohl cítit tvůj přítel, jestli věděl, že chodíš za někým jiným."
"My dva jsme byly jen přátelé," bránil se.
"Na tom nezáleží!" vykřikl jsem, "Později jsme se k sobě jako jen přátelé nechovali. Nechal si mě s tebou flirtovat!"
"Ty taky nejsi svatý, Blaine. Udělal jsem chybu a vím to,"
"Ale já si uvědomuji, co jsem dělal a vždycky jsem se k tobě snažil být upřímný!" máchl jsem rukou ke dveřím, "Měl jsi mi to říct. Já ti řekl tolik věcí o sobě, protože jsem ti věřil. Kdybys mi řekl, že máš přítele stáhl bych se."
"Proč jsi tak rozčílený?"
"Já nevím do prdele proč jsem tak rozčílený! Asi protože jsi mi nic o něm neřekl a teď mi to sděluješ jen tak mezi řečí?!" dal jsem si ruce za hlavu a vydechl. Musel jsem zhluboka dýchat. Žárlil jsem. A nechápal jsem přesně proč. Na toho idiota se kterým Kurt byl a kvůli kterého mě odmítal? Nevím. Sakra!
"Měl jsem ti to říct,"
"Jo to si sakra měl," řekl jsem klidněji.
"J-já raději už půjdu," pomalu vstal a vzal si tašku.
"Kurte," povzdychl jsem si. Kurt se otočil a mírně se usmál.
"Přijdu zítra, dobře?" přešel k posteli, políbil mě na líc a odešel. Natáhl jsem se na postel a protřel si obličej. Měl přítele po celou dobu, co se mnou byl!
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Andílek | Web | 20. února 2015 v 9:32 | Reagovat

Taková romantika po ránu.... Oni jsou tak dokonalý!
Musela jsem se smát, to s tím jídlem mě dostalo :D. A pak v té sprše... Hmmm sexy. ( Na co já takhle v půl desáté ráno nemyslím :D )
Chápu, že je Blaine naštvaný, protože mu Kurt lhal. Kdo by nebyl? I když byl Gabriel blbecek prvního kalibru. Kurt mu o tom neměl lhát.
Úžasná kapitola.
Těším se na pokračování.

PS: Sue a Klaine? Totálně postavený na hlavu a za mě ne, ne a ne ( a to platí a platit nejspíš bude i dál). Co se týká úplně posledního dílu, tak mě bylo Davida líto, i když vypadal, že to tušil, čekal a byl s tím smířený. Prostě mi ho bylo líto. S hrůzou v očích očekávám následující díl.

2 terka | 20. února 2015 v 14:23 | Reagovat

Ten zacatek...awww :3 Radsi budu psat o necem jinem, abych se neroztavila :D ;)
Blaine je v pravu, i kdyz nevim proc mu to tak moc vadi, vzdyt ted jsou spolu a na tom prece zalezi, ne?!
Snad to Blaine prekousne, daji si pusu a vsechno bude ok :)
Tesim se na pokracovani!!

Ke Glee: Myslim, ze to vsem prislo prehnane, i kdyz vtipne. Ovsem ta pusa ve vytahu byla jedna z jejich nej ;) A ten minuly dil...David se ukazal jako fajn clovek, za to jsem rada. A jak potom Blaine bezel po skole, uplne jsem si rikala: "Neraduj se, hlavne se neraduj. Vzdyt vis, ze to pro Klaine neudelali takhle jednoduche...". A mela jsem pravdu :/ Schvalne, jak to dopadne :D

3 Christy | Web | 20. února 2015 v 17:42 | Reagovat

A jak dopadla taktika Sue ohledně Klaine romance? Velmi dobře. Konečně se totiž náš oblíbený pár opět dá dohromady a rovnou do toho praští. Zdroj Edna.cz

Takže asi tak to dopadne :-D Pro mě dobrá zpráva, jen doufám, že tím, že se daji dokupy, tak nezazdí Klaine.

4 Andílek | Web | 20. února 2015 v 17:47 | Reagovat

[3]: to jsem četla už včera... Proto jsem psala s hrůzou v očích atd....Tohle je totiž tuplem postavený na hlavu....Neříkám, kdyby se jenom dali dohromady, ale rovnou svatba je trapný....To smrdí brzkým rozvodem, takovýhle svatby na honem a zvlášť u páru, který mezi sebou není schopný komunikace a má za sebou velice pohnutou historii... Stačí se podívat na minulou sérii

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama