25. Love&War

15. února 2015 v 12:46 | Christy

25. Breath




Ahoj, jsem v pořádku...jen nebyl čas. Tak tady je další kapitola, doufám, že se bude líbit :P



"Nikdo není dokonalý a chyby jsou součásti života"


POV Blaine

Po jedné noci, kterou jsem oči nezavřel a jen přemýšlel, jsem zjistil, proč se necítím šťastně. Něco mě drželo zpátky. A to něco byl Oliver. Jako bych si vyčítal, že já jsem šťastný a on už nemůže udělat nic, co by ho učinilo také šťastného. Zemřel příliš mladý. Měl toho ještě tolik zažít. Stejně jako to dítě, které jsem zabil. Nemohl jsem normálně žít, když oni taky ne.
"Blaine," v pokoji se objevil Kurt, "Proč pláčeš?"
"Nic mi není," odstrkoval jsem jeho ruce, které se mě snažili obejmout. Rychle jsem si setřel slzy a vydechl, "Co tady děláš? Nemáš být ve škole?"
"Je sobota a lékaři mě sem pustili," posadil se na okraj postele a tvářil se zmučeně.
"Je mi zle," zamumlal jsem a posadil se, "Cítím se hrozně."
"M-mám zavolat doktora?" už vstával, ale já ho zarazil. Chytil jsem ho za ruku a přitáhl si ho k sobě.
"Ty to nechápeš," zavrtěl jsem hlavou a následně se trochu od Kurta odtáhl, abych si mohl otřít další příval slz, "Vyčítám si, že se někdy cítím dobře."
"Co to povídáš?" nechápal mě. Ani já sám se nechápal. To co cítím je naprosto nelogické a nikdo to nemůže pochopit.
"Prostě," zhluboka jsem se nadechl, "Stále mě drží smrt Olivera."
"Ach," vydechl a byl zticha. Přemýšlel. Kousal si ret a přestože se mi díval do očí, myšlenkami byl zcela určitě někde jinde.
"Proto jsem takový," promluvil jsem a přeřízl tak ticho v pokoji, "Prostě jsem se nechtěl zamilovat a určitě ne, tak, abych...kdybych tě nepoznal, byl bych nešťastný a zároveň šťastný. Vím, že to nedává smysl a musíš si myslet, že jsem blázen."
"Nemyslím si, že jsi blázen," reagoval na mé poslední slova a já si nebyl jistý, jestli vnímal ty předchozí, protože se nezdálo, že by poslouchal.
"Poslouchal jsi, co jsem říkal před tím?"
"Ano, ale nevím, co na to říct. Jsem trochu zmatený, protože nevím, jestli jsi rád, že jsi mě poznal nebo ne a-,"
"Nevíš jak moc jsem šťastný, že jsem tě poznal," slabě jsem se usmál a pak můj úsměv pomalu mizel. Bylo to jako kdyby ve mně byla ještě jedna část, která mě upozorňovala, že právě to nesmím.
"Tak pak," znovu si skousl ret a pak sklopil oči, "pak ti tedy budu muset ukázat, že není žádný důvod cítit se špatně, proto že jsi šťastný."
"Jak?" naklonil jsem hlavu. Kurt se na mě podíval a malinko se usmál.
"Řekl jsem, že je ještě hodně věcí, které jsi nepoznal," jeho úsměv se rozšířil, já neodolal, chytil ho za límec jeho košile a přitáhl si ho k polibku. Naše rty na sebe prudce narazily, ale zapadly do sebe jako kousky skládačky. Na těch pár vteřin, co se jeho jemné rty dotýkaly těch mých, se vytratily nevítané výčitky. Bylo zvláštní, jak jsem se s Kurtem cítil. Všechno dávalo smysl a zároveň nic z toho, jak jsem se choval smysl nedávalo.
"Můžu vyrušit?" do pokoje přišla máma a Kurt zrudl. Stydlivě sklonil hlavu a postavil se.
"Co už, když jsi tady," zamrmlal jsem. No mámin úsměv, který zdobil její obličej, nezmizel.
"Takže nechceš slyšet tu dobrou zprávu?" zeptala se a nevině pokrčila rameny.
"Jakou dobrou zprávu?" přetočil jsem oči.
"Tvoje výsledky dopadli dobře, to je první dobrá zpráva a ta druhá, ta tě potěší jistě více," dramaticky se odmlčela a přešla k posteli, "Tak ta je ta, že pokud podepíšeš papír o propuštění, můžeš jít za dva dny domů. Teda...myslím tím k Lucy domů, protože domů s námi nechceš."
"Budu...nebudu muset být tady?"
"A ještě jedna...podařilo se přesvědčit tu ženu o tom, že to nebyla tvoje vina, jen byla otřesená a uznala, ž-,"
"Mami," napomenul jsem ji a naznačil ať mlčí. Kurt okamžitě zbystřil a zvedl hlavu. Podíval se nejdříve na mě a pak na mámu, jak se její výraz mění v provinilý.
"Ehm," upravila si vlasy a zářivě se usmála na Kurta, "už půjdu. Řeknu lékaři, že jsi souhlasil."
"Mami," řekl jsem zoufale. Teď mě s ním nemůže nechat samého. Nechci o tom mluvit a nechci být na Kurta zlý. No tak! Tohle mi nemůže udělat! Jenže udělala. Odešla a nebylo divu, že Kurt se na mě vyčítavě podíval. Tady jsme zpět u mého lhaní. Bylo mezi námi ticho. Mučivé ticho. On mlčel, já mlčel. On čekal a já se modlil, aby to nechal plavat. Ale to Kurt neudělal. Z jeho výrazu jsem jasně mohl poznat, že jestli mu nic neřeknu, zabije mě nebo přinejmenším mě pošle k čertu.
"Moje máma je ale ukecaná co?"
"Určitě více než ty," poznamenal uraženě. Byl naštvaný, to bylo jasné.
"Jsi našt-,"
"Nejsem!" přerušil mě, "Jen mě mrzí, že mi lžeš."
"Zatajil jsem určité věci, to nepopírám," řekl jsem, "Ale nelhal jsem ti."
"Takže když někdo někoho podvede a neřekne mu to, není to lež, ale zatajení pravdy. Takže to je polehčující okolnost?"
"Ne, to je nevěra a je to něco jiného než...podvedl si mě?"
"Co...ne!" vyjekl a rozhodil rukama, "Dal jsem to jako příklad a neutíkej od tématu!"
"Neutíkám," otočil jsem hlavu na stranu a zamyslel se. Co všechno mu mám říct? Stále je těžké mluvit o tom nahlas a otevřeně. Copak to nechápe?
"Takže?" naléhal. Zmučeně jsem se na něj podíval a mlčel.
"Já...," hlas se mi zadrhával, "Nemluví se mi o tom snadno...ale, když...když jsem měl tu autonehodu, tak to nebylo protože bych jen tak z ničeho nic trhl volantem, ale vběhlo mi tam dítě a já nevím jak se všechno stalo, nevím odkud vyběhlo a-"
"Blaine," jeho hlas se změnil v soucitný, skoro něžný, "Nemluv...dobře? Uklidni se a dýchej."
Zhluboka jsem se nadechl. Šlo to hodně těžko. Opět se mi vracely útržky té noci a prostě jsem se nemohl pořádně nadechnout. Před očima mi poskakovaly malé hvězdičky a oči se zalívaly slzami. Bože už zase budu brečet? To snad ne!
"Já jsem nechtěl nikomu ublížit," zašeptal jsem a dlaněmi si přikryl obličej. Pak jsem si prsty zajel do svých vlasů a sevřel je v pěst, "Já jsem někomu zabil dítě!"
"Chtěl ses mu vyhnout. Není to tvoje vina,"
"Udělal jsem to já!" vykřikl jsem a Kurt polekaně nadskočil, "Já nikdo jiný! Budu s tím muset žít do konce života! Jak mám žít s vědomím, že jsem někomu vzal dítě a nezbláznit se z toho?"
"Nekřič," očividně byl zoufalý. Nevěděl jak mě uklidnit. Snažil se uchopit mé ruce, ale já si stále pevně svíral vlasy a nemohl přestat. Z očí mi tekly proudy slz a s úst se ozývaly trhané výdechy. I já byl zoufalý. Co jsem to udělal? Náhle jsem ucítil silné, hodně silné, objetí. Kurt mě svíral v náručí jak nejvíc mohl a něco šeptal. Nerozuměl jsem mu, bylo to stejně jedno. Postupně jsem se uklidňoval. Slzy přestaly téct a na tváři mi po nich zůstaly pouze vlhké stopy. Po další chvíli jsem uvolnil dlaně a položil je na Kurtové záda.
"Promiň," zamumlal jsem a zabořil obličej do jeho ramene, "Měl jsem ti to říct a neměl jsem křičet."
"To je v pořádku. Chápu to," konejšivě mě hladil po zádech a pak se pomalu odtáhl, přičemž mě políbil na tvář.

Věčnost. Věčnost byly ty zbývající dny, co jsem tady musel ležet. Ale konečně jsem se dostal domů. Tedy k Lucy domů. Lucy otevřela dveře a mě nemohlo uniknout to teplo, které tady bylo. Taky jsem si všiml zimní bundy pověšené na věšáku u dveří a o chvíli později přiběhla černobílá kolie. Kayla. Axel je zpátky?
"Ahoj," zvedl jsem hlavu od psa a podíval se na obličej bývalého přítele Lucy. Teď už znova asi přítel Lucy. Byl jsem trochu zmatený.
"Ahoj," pozdravil jsem a podíval se na Lucy.
"Rád tě zase vidím," poznamenal ještě. Rád mě vidí? Neodešel jen tak náhodou kvůli mně?
"Já tebe taky," pousmál jsem se. Lucy alespoň nebude sama. A ten prcek, který za chvíli přijde na tento nespravedlivý svět bude mít tátu.
"Udělal jsem ti tvoje oblíbené jídlo," ozvala se Lucy a široce se usmála. Byla šťastná. A já vlastně taky.
"A já mám pro tebe taky malé překvapení," řekl Axel. Vzal mi malou cestovní tašku, kterou jsem měl v nemocnici a nesl ji do obýváku. Zmateně jsem ho následoval a zastavil se u pohovky. A najednou Axel držel v ruce kytaru. Starší světlou akustickou kytaru, podobné té mé, kterou mi zničil. On mi koupil kytaru?
"D-díky," opatrně jsem ji bral do ruky a lehce přejel po strunách. Tolik se mi stýskalo po tom mít u sebe kytaru. Prostě mít ji jen tak v rukách a brnkat nesmyslnou melodii.
"Jako hlupák ses nechoval jenom ty, ale i já," promluvil a ukázal na pohovku. Posadil jsem se, kytaru jsem položil vedle sebe a sledoval Axela. Stál s rukami založenýma na hrudi a vypadalo to, že je opravdu zklamaný sám ze sebe.
"Já jsem tomu dost pomohl," zašklebil jsem se, "Ale hlavní je, že ty a Lucy jste zase spolu ne? A navíc čekáte prcka."
"Což mě přivádí k tomu, že jste mi o tom neřekli!" řekl naoko rozzuřeně a posadil se vedle mě.
"Lucy to nechtěla a navíc se ji nedivím," poznamenal jsem a chytře zvedl prst, "Pak by si celý život myslela, že ses k ní vrátil, kvůli dítěte a ne kvůli ní."
"To ti řekla?"
"Ne, ale nejsem hlupák," přetočil jsem oči a podrbal Kaylu, která si právě sedla k mým nohám, "Kdy jste se vlastně dali dohormady?"
"Potkal jsem ji na nákupech," začal vyprávět, "A skoro jsem odpadl, když jsem viděl, jaké má břicho. Teda kdysi byla tlustá, ale tohle? Chtěl jsem to vysvětlit. Ale Lucy začala vyvádět na celý supermarket. Tak jsem prostě odešel a přišel za ní sem. Všechno mi řekla. I o tobě. Jak si se změnil a co se ti stalo. Upřímně jsem ji nevěřil, že někdo tak rozmazlený jako ty se může změnit. Ale mýlil jsem se."
"Ne tak úplně," poznamenal jsem spíše pro sebe.
"Nevěřil jsem ji, že sis našel práci a že jsi ji se vším pomáhal," zavrtěl hlavou, "Pak mě Lucy poprosila, abych zašel do autodílny, kde jsi pracoval a vymyslel si něco, abych neprozradil, že se ti něco stalo."
"Cos jim řekl?"
"Že jsi musel odjet do New Yorku kvůli škole,"
"Pojďte se najíst vy dva," Lucy do nás strčila a my se jak na povel oba zvedli. Měl jsem hlad a těšil jsem se na jakékoli jiné jídlo, než to nemocniční.

Následující ráno jsem musel jít za svých psychologem. Noční můry zmizely jako pára nad hrncem, ale přesto jsem za psychologem stále chtěl chodit. Chtěl jsem probrat jiné věci. Nikdy jsem se to nesnažil řešit, ale teď už musím. Hlavně kvůli Kurta.
"Ehm...mám přítele," začal jsem sám od sebe mluvit a doktor se na mě překvapeně podíval, "A jsem s ním šťastný. Jen jde o to, že mi kdysi umřel můj nejlepší přítel a já se cítím provinile. Stejně tak, kvůli té nehody, která se stala nedávno."
"Váš kamarád by jistě byl rád, že jste šťastný," pokýval hlavou a něco si zapsal, "Dle mého názoru si jistě nemusíte vyčítat, co se stalo. Vlastně, mám podobnou zkušenost jak vy, pane Andersone. Ztratíte hodně času, když bude přemýšlet nad bolestivými věcmi z minulosti. Jsou pryč a nemůžete je nijak změnit. Nejlepší, co můžete udělat je, že se budete snažit jít jen kupředu."
"Jenže mě se pak začnou objevovat noční můry, aby mi to připomněly," přiznal jsem. Nebylo to sice tak vždy, jen většinou, když už jsem se smiřoval se všemi ztrátami.
"Je to jen ve vaší hlavě," ukázal si na hlavu, "Noční můry jsou u každého. Ale nejvíce se projevují u lidí, kteří prožili nějaké trauma. Ty noční můry se pak opakují a opakují. Podle mé vlastní zkušenosti je nejlepší lék vyhnat z hlavy všechny, jak se říká, démony."
"Jak?"
"Máte přítele, soustřeďte se na něj," usmál se a podíval se na hodiny, "Vypadá to, že pro dnešek jsme skončili, pane Andersone."
Podíval jsem se na své hodinky na ruce a opravdu už uběhlo pětačtyřicet minut. Neuvěřitelné. Vždyť jsme prohodili jen pár slov.

Měl jsem se soustředit na budoucnost. Co když ale Kurt se mnou neplánuje žádnou budoucnost. A pak zase zůstanu sám. Negativita je špatná. Musím být trochu optimistický. Protáhl jsem si paže a zhluboka se nadechl. Trochu mě zaboleli žebra, ale oproti bolesti, kterou jsem cítil ještě před pár týdny, to bylo slabé. Opatrně jsem si lehl na postel ve svém pokoji a spokojeně se usmál. Byl jsem doma a relativně v pořádku. Takhle musím myslet. Pozitivně. Mám přítele, mám rodinu a taky zpátky svou kytaru. Ale taky mám stále ty proklaté výčitky svědomí. Dokola a dokola se mi vracely do hlavy nechtěly ven!
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Andílek | Web | 15. února 2015 v 14:43 | Reagovat

Pěkná kapitola. Jsem ráda, že už je Blaine z nemocnice doma.

Blainova máma ví kdy přijít, takhle je vyrušit :D. Kurt tu zprávu o úmrtí toho dítěte vzal podle mého dobře. To zní blbe, ale já nevím, jak to jinak napsat. A je dobře, že je Blainovi oporou, protože to je to, co Blaine potřebuje.

Návrat Axela byl překvapující. Ale jsem ráda, že si to ujasnili.

Těším se na pokračování

2 terka | 15. února 2015 v 17:45 | Reagovat

Za prve se moc omlouvam zaa paniku, ale to jsem proste cela ja :D
A ted ke kapitolce... Samozrejme, ze je nekdo musi vyrusit, jinak to ani nejde ;) Ale jsem strasne rada, jak to Kurt vzal a jeste Blainea uklidnil... dokonaly pritel :-P
Alexe jsem necekala, uprimne jsem ho nenavidela, ale dokazala jsem odpustit i Blainovi, takze jemu taky.
Blaine je uz konecne doma, se svou kytarou, to je proste nadhera!!
Jsem zvedava, jak mu to pujde s Kurtem a temi nocnimi murami...tesim se na priste :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama