24. Love&War

10. února 2015 v 6:17 | Christy

24. Idiot






Ahoj, tak si ještě počkáme na to, abychom zjistili, kdo byl Kurtův přítel :P Ubezpečuji vás, že Blaine bude v pořádku a že povídka bude mít Happyend. Jinak to snad ani nemůže být :)

Děkuji za vaše komentáře a přeji příjemné čtení :)




There´s nothing wrong with you. There´s a lot wrong with the world you live in
- Chris Colfer







Trvalo věčnost než jsem alespoň na chvíli usnul. A když jsem se probudil seděla tady máma s tátou a vzadu stál Kurt opřený o zeď s rukami zkříženými na hrudi. Zjevně už slyšeli o tom, co se stalo v noci. Já se jen modlil, aby se nezačali ptát. Jako první si všiml Kurt, že jsem vzhůru. Ale nepřišel k mé posteli. Smutně se na mě díval. Bál se. Ale neměl proč. Tohle zvládnu. Přejde to. Snad. Ta bolest pomalu ustupovala. Dávala si načas, ale ustupovala. Trhaně jsem se nadechl a pokusil se o slabý úsměv. Ale vypadalo to určitě hrozně. Stejně tak, jako má bledá tvář a suché rty.
"Ahoj," promluvil jsem. Máma i táta okamžitě vstali a přišli ke mě.
"Dobré ráno," promluvil táta formálně. Jako vždy, "Jak se cítíš?"
"Unaveně," pomalu jsem se posadil a sklouzl pohledem na mámu. Mlčela, "Budu muset za psychologem?"
"Ano," odpověděl mi táta, "Ale to nebude nic nového, ne? Zvládneš to."
"Jsem Anderson," pokusil jsem se zasmát, "Ti zvládnou všechno."
"To ano," táta pokýval hlavou a slabě se usmál, "pan Jones je jeden z nejlepších psychologů na světě. Přijde odpoledne."
"Dobře," přikývl jsem a podíval se na Kurta. Stále stál u stěny. Jakoby se neodvážil přijít blíže.
"Zajdu si pro kávu," máma se postavil a významně se podívala na mého tátu, "Půjdeš se mnou?"
"Půjdu. Přijdeme za tebou později," táta chytil mámu kolem pasu a když odcházel, pouze na Kurta kývl, stejně tak máma. Kurt konečně přišel ke mě a letmo mě políbil.
"Proč si mi nic neřekl?" jeho tón byl vyčítavý. Zlobil se na mě.
"Myslel jsem, že to přejde," zalhal jsem. Nechtěl jsem, aby to věděl, protože by se staral. A do některých věcí není nikomu nic. Ani Kurtovi.
"Přejde? Blaine to není rýma!" rozhodil rukama, "Tohle-,"
"Prosím tě," zamračil jsem se, "Nic to není. Jasné? Není to poprvé a určitě to není ani naposledy! Prostě se mi to stává."
"J-á...já jen-,"
"Nechci, aby z toho bylo Bůh ví co," skočil jsem mu znovu do řečí. Byl jsem podrážděný, túdiž nepříjemný. Kurt se stáhl a zmlkl. Mlčel opravdu dlouho. Možná přemýšlel co dalšího říct, možná se mu hlavou honili úplně jiné myšlenky. Nešlo to odhadnout.
"Dobře," řekl nakonec, "Jen jsem myslel, že si říkáme všechno a nejsou mezi námi žádné tajnosti."
"Ano? Tohle sis myslel?" tohle mě teď vytočilo. On mi taky nic neřekl o těch modřinách. To znamená říkat si všechno? V hlavě se mi zatočilo a před očima se mi začali míhat malé hvězdičky "A co ty modřiny?"
"Nechtěl jsem, aby tě to rozrušilo," ošil se a v jeho tváři se objevila bolest.
"Čekám," zvedl jsem obočí a Kurt si povzdychl.
"Říkal jsem ti, že to udělal David," zamumlal. Nevěřícně jsem vykulil oči. Opravdu mu takhle ublížil?
"Proč na tebe do prdele nějaký David sahá?" zuřil jsem. V ústech mě pálili ostré slova, které jsem chtěl říct, ale už jen ze slušného vychování jsem je neřekl.
"Nerozčiluj se," zavrtěl hlavou, "Myslel si, že...David je zmatený a-,"
"A co? Proto ti musí ubližovat?"
"Ne...on...to je složité," protřel si tvář a vydechl, "On si neumí přiznat, kdo je."
"Zabiju ho," začal jsem vstávat z postele a Kurt mě okamžitě tlačil zpátky, "Pusť mě!"
"Ne!" strčil do mě, "Jsi unavený, slabý a rozzlobený. Navíc nemůžeš odejít z nemocnice!"
"I kdybych měl vylézt oknem, půjdu, najdu ho a zabiju!" ukázal jsem na okno.
"Je to šesté patro," poznamenal a trochu mě uklidnil. Teda, ne že bych neměl nervy na toho idiota, ale měl pravdu. Z okna bych asi těžko slezl, "Blaine."
"Fajn," přestal jsem se s ním přetahovat a opřel se o matraci, "Ale zabiju ho jen co se odsud dostanu."
"Doufám, že ne. Stačí mi navštěvovat tě v nemocnici, nerad bych ještě za tebou chodil do vězení," uchopil mou dlaň, "A navíc, David přestoupil. Už mi dá pokoj."
"Něco tě ale ještě trápí," poznal jsem na něm. Kurt pokrčil rameny, "Teda krom toho, co se stalo včera. Je ještě něco."
"Víš...když přestoupil, za všechno se mi omluvil," povídal, "A když jsme byli v Breadstix, tak nás viděl jeden kluk a rozhlásil to po jeho nové škole. David to nesnesl a...pokusil se zabít."
"Takže je tady v nemocnici? Super, ušetřil mi práci a já ji na oplátku ušetřím jemu,"
"Blaine!"
"Promiň, stále to ve mě vře," omluvil jsem se a zavřel oči. Jak někdo může být tak hloupý a nepřijmout to, čím je. Vždyť je to normální.

Kurt odešel, přišli rodiče, odešli rodiče. Přišel psycholog, ptal se na obyčejné věci. Přesně jak jsem čekal. Ptal se, co se nejčastěji v mých nočních můrách objevuje, pak se ptal na mé dětství a taky na Olivera. Jelikož jsem měl snahu a touhu zbavit se těch nočních můr, odpovídal jsem na všechno na co se ptal. Pak odešel s tím, že přijde zase zítra. A já zůstal sám. Pomalu a opatrně jsem vstal z postele. Přešel jsem k vozíku, který stál u stěny, sedl si a vyjel jsem na chodbu. Lidé na mě podivně civěli a sestřička skoro dostala infarkt, když mě viděla. Přiběhla ke mě a začala mrmlat něco o tom, že bych měl ležet a odvážela mě do pokoje.
"Potřebuju jít za kamarádem," povídal jsem ji, "Je tady v nemocnici."
"Nemůžete se namáhat," vrtěla nesouhlasně hlavou.
"Prosím," otočil jsem k ní hlavu a vykulil oči. Tohle vždycky fungovalo. Mladá žena si povzdychla a otočila vozík směrem, kam jsem jel. Sice jsem nevěděl, kde ten hlupák měl pokoj, ale ona to vědět musela. Dobře...nevěděla to. Ale zjistila mi to, když jsem ji řekl jméno. Někdy to, jak vypadám má i své vyhody. Teda, zrovna teď asi nevypadám nejlépe, protože ještě stále jemně odřená tvář, suché rty a bledá tvář s kruhy pod očima, nejsou asi zrovna přitažlivé. Nicméně mě dovezla k pokoji, zaklepala a pak odešla s upozorněním, že si za deset minut pro mě přijde. Neklepal jsem. Prostě jsem otevřel dveře a vjel dovnitř. Chlapec, rozhodně vyšší a celkově větší než jsem já, ležel na posteli s nechápavým pohledem. Spíše trochu zděšeným. Přijel jsem k jeho posteli, promnul si dlaně, které mě bolely a upřel jsem na něj pohled. Zvláštní bylo, že ačkoli jsem byl naštvaný a chtěl jsem mu vymlátit duši, tak jsem na něj jen koukal. Bylo mi ho líto. Někdo ho dohnal až k tomuhle. To by se nemělo stát. Je to hrozné.
"Nejprve jsem tě přišel zabít," řekl jsem na rovinu, "Ale jak tě vidím, tak si říkám, že tohle ti bohatě jako poučení stačí."
"Co tady sakra děláš?" vyštěkl a sahal po zvonku na sestru. Pohotově jsem mu chytil ruku a škubl. Neublížil jsem jemu, ale spíše sobě. Když jsem tak prudce rukou trhl, projela mi ostrá bolest až do hlavy. A na chvíli jsem musel počkat, než ustane alespoň částečně.
"Vždyť to říkám," přetočil jsem oči, "Ale přišel jsem na řeč. Poslouchej mě a pozorně. Nechci, aby ses ke Kurtovi přibližoval, jasné? On není boxovací pytel a nedovolím, aby mu někdo ubližoval. A rozhodně ne kvůli toho, že má dost rozumu na to, aby se nestyděl za to, kdo je. Kapiš?"
"A ty jsi jeho co?" zašklebil se.
"Do toho ti nic není," odsekl jsem, "A taky ti chci říct, že jsi idiot. Ukazuješ světu, jak slabý člověk jsi. Uvědomil sis, že můžeš hodně lidem ublížit, tím, že se zabiješ? Navíc nechápu, jak tě napadalo se zatraceně pokusit oběsit se!"
"Vypadni!" zavrčel výhružně a strčil do mě. Sykl jsem bolestí a chytil ho silně za ruku.
"Nikdo ti nemůže vzít to, kdo jsi," naklonil jsem se k němu, "A ty to nemůžeš změnit. Máš dvě možnosti. Jedna z nich je, že to prostě přiznáš a ta druhá je, že se budeš skrývat po zbytek celýho tvého nudného a zatraceně krátkého života a žít tak posraný život, jaký jen můžeš."
"Ty jsi...chodíš s ním," uvědomil si. Byl klidnější, tak jsem mu ruku pustil a opřel se o opěrátko na vozíku. Ztěžka jsem vydechl a zavřel na chvíli oči.
"Nedovolím, abys mu ublížil," zamumlal jsem, "Nikomu to nedovolím."
"Deset minut pane," do dveří vešla sestra, "Je vám dobře? Jste bledý!"
"Potřebuju si jen lehnout," nemohl jsem skoro ani udržet hlavu v normální poloze, "Přemýšlej o tom."
"Díky," zaslechl jsem Davidův hlas, když se zavíraly dveře. Slabě jsem se usmál. Jsem zase až příliš dobrý člověk a tohle se mi vrátí ve zlém. Jako vždy.

Hned jakmile jsem si lehl, usnul jsem. Noční můra, která se mi zdála teď, už nebyla ničím novým. Probudil jsem se, byl jsem vyděšený, ale jakoby mě dokázali ty hrozné sny otupit. Už jsem nad tím ani nepřemýšlel. Bylo to, jako bych se učil žít s tím, co jsem způsobil. Stále ve mě byl obrovský pocit viny, stále ve mě byla bolest, kterou jsem nemohl vymazat. Ale každým novým dnem se skrývala hlouběji ve mě. Potřeboval úkryt, aby se mohla ukázat v těch nejhorších chvílích. Když jsem byl u Davida a domlouval mu, věděl jsem, že musím ještě hodně věcí udělat, abych odčinil všechno to zlé, co jsem způsobil. A bylo ještě tolik věcí, které jsem měl udělat a neudělal.
"Víš co bych si přál?" ozvalo se vedle mě. Vůbec jsem si nevšiml, že by tady někdo byl. A ten někdo byl rozhodně Kurt. Zavrtěl jsem hlavou a Kurt pokračoval, "Abys mě alespoň jednou poslechl."
"Co jsem provedl?" natočil jsem k němu hlavu. Nebyl rozzlobený. Tvářil se vlastně docela podivně a nedíval se na mě.
"Cos Davidovi řekl?" konečně se na mě podíval. Teď už se mračil. On za ním byl? Proč? Počkat...já žárlím? No to je naprosto super! Blaine Anderson žárlí! Opět a znova a jen kvůli tohoto bruneta s modrýma očima.
"Proč jsi byl za ním?"
"Neodpověděl jsi mi na otázku,"
"Nic moc jsem mu neřekl. Jen to co jsem si myslel,"
"A to bylo? Protože tvoje myšlenky nejsou vždycky nejlepší!" rozhodil rukama, "Víš jaké to pro něj musí být? Umíš si to představit? Musí se cítit hrozně za to co udělal a ještě hůř, protože se bojí přiznat se!"
"Proč...Kurte...já na tohle nemám náladu dobře? Mysli si co chceš a teď odejdi. Já jsem unavený a opravdu nemám sílu se s tebou hádat. Moje myšlenky možná nejsou vždycky nejlepší, ale věř mi, že nejsem takový hajzl, jak si myslíš. Víš co? Opravdu nechápu, proč se mnou jsi. Myslíš si, že jsem bezcitný idiot, snob a Bůh ví co ještě. Tak opravdu...," odmlčel jsem se, zhluboka se nadechl a můj hlas zeslábl, "Prostě jdi pryč."
"Pryč?" postavil se, "Nepůjdu pryč! A nemyslím si, že jsi bezcitný. Jen nedokážu vůbec odhadnout, co uděláš a jsem z toho zoufalý. David celou dobu mlčel, nic mi neřekl a...já jen...já nevím, co jsi mu řekl. Ale vím, že jsi tam byl, něco mu řekl a děsí mě, že nevím, co."
"Nechci, aby ti ještě někdy ublížil. To jsem mu řekl," zamrmlal jsem, "Řekl jsem mu, že se musí smířit s tím kdo je a že to nezmění on, ani nikdo jiný. Taky jsem si tím prošel. Byl jsem vyděšený, zmatený a nevím co ještě."
"Bože," protřel si obličej, "Promiň. Já...mrzí mě to..."
"Zase si moc nepřemýšlel," pousmál jsem se, chytil jeho dlaň a zavřel oči. Není na škodu si promyslet, co by měl říct. Vyhnuli bychom se zbytečným hádkám. Ale každý máme chyby, "Opravdu bys už měl jít. Jsem unavený a stejně budu chtít spát."
"A já ti bráním v tom, abys spal?"
"Docela mě rozptyluješ," pokýval jsem hlavou a Kurt se rozesmál.
"To je zvláštní," poznamenal, "Ty se zlobíš, ale snažíš se mi lhát."
"Ne," zalhal jsem. Zlobil jsem se. Stále mě soudil na základě toho, jak jsem zapůsobil první den. Nechápal jsem to. Po tom všem, co jsem mu byl ochotný říct o mě neustále pochyboval. Po tom, co jsem mu dovolil zůstat tady a celkově v mém životě. Já se opravdu snažil chovat se tak, jak nejlépe jsem uměl. No někdy mi nervy prostě přetekly a já se neuměl ovládat.

Kurt zůstal. Přestože jsem si to nepřál. A proto že tady byl, nemohl jsem spát. Kdybych se vzbudil s vyděšeným obličejem a zpocený, nechtěl jsem, aby to viděl. A možná on nebyl to, co mi vadilo a bránilo spát. Bál jsem se i těch nočních můr, které mě neuvěřitelně děsily. Pokoušel jsem se o pravidelné dýchání a ovládal se, abych neotevřel oči a nepodíval se na něj. Někdo další přišel do pokoje. A podle zvuků podpatků jsem poznal, že to nebyl nikdo jiný, než máma. Mlčela, stejně jako Kurt. Pak jsem slyšel šeptání, ale nebylo dost zřetelné, abych rozuměl slovům. Jen jsem věděl, že máma mluví ke Kurtovi. Pak Kurt pustil mou dlaň a společně s mámou odešel. Otevřel jsem oči a povzdychl si. Musím se z toho dostat co nejrychleji nebo mě to zabije.

Následující týden byl lepší co se týče mého spánku. Psycholog říkal, že dělám pokroky, což bylo pro můj stav jedině plus. Za týden přišli dvakrát všichni členové sboru a já si vzpomněl, že bych měl zavolat Sebastianovi. Jenže můj mobil byl pravděpodobně roztřískaný, stejně jako auto od Lucy. Poprosil jsem tedy mámu, aby mi půjčila svůj mobil a napal Sebastianovi krátkou zprávu, že bych byl rád, kdyby přišel. Hned po dalším vyšetření, které bylo stejně hrozné, jako celý pobyt v nemocnici, přišel Sebastian.
"Už jsi v pohodě?" zeptal se a posadil se na kraj postele.
"Více méně," pokrčil jsem rameny a trochu se usmál, "už nejsem podrážděný, takže se se mnou dá normálně mluvit."
"Bezva," pokýval hlavou, "Takže...ty a ta cukrová panenka jste spolu?"
"Neříkej mu tak," zamračil jsem se. Cukrová panenka? To znělo hrozně. Přesnější by byla porcelánová panenka.
"Hm," zamručel, "Psal mi každý den o tom, jak na tom jsi, takže asi nebude takový idiot, jak jsem si původně myslel."
"Psal ti?" podivil jsem se. Proč by to Kurt dělal?
"A taky jsem s nimi byl nějakém vystoupení," povídal. Proč by ho tam tahali? Vždyť nikdo ho tam nemá rád! Do háje! Svět se zbláznil, "Nevím proč mě tam pozvali, ale stálo to za to. Bylo to úplně jiné, než to co jsem viděl na soutěžích."
"Co to s tebou sakra je?"
"Se mnou?" ukázal na sebe a rozesmál se, "Co to je s tebou?"
"Proč se mnou? Vždyť...já takový byl vždycky. Jen jsem trochu ztratil niť, ale ty? Ty jsi nikdy nebyl...prostě máš rád jiný způsob zábavy."
"Wow," smál se, "Já si myslím, že mají podobný způsob zábavy jako já. Kdybys je viděl jak se oni umí bavit. Stačí trocha alkoholu a už jsou to jiní lidé."
"Nerozumím ti," vrtěl jsem hlavou, "Ty jsi s nimi byl na nějaké párty?"
"Řekněme, že pokud budou nalití, jsem ochotný se s nimi bavit," pokýval hlavou a pak se zamyslel.
"Nějak si zmlkl,"
"Jsem jen trochu zmatený,"

"Jo to znám," povzdychl jsem si. Já byl taky zmatený ze všeho, co se kolem mě dělo. Neměl jsem nikoho na koho by se dalo spolehnout. A najednou tu je Kurt a jeho přátelé a všechno je jiné. Jiné v tom dobrém smyslu. Ale všechno je zvláštní. Mám v sobě tolik podivných pocitů, které mě nějakým způsobem stísňují. Nechápal jsem to. Měl jsem to, co jsem chtěl a stejně, jakoby mi něco chybělo.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Andílek | Web | 10. února 2015 v 9:00 | Reagovat

Sebastian! Awwwww! Bliká mi v hlavě velký neonovy nápis. Já toho kluka zbožňuju! Nejsem schopná myslet na nic jinýho. Zab mě!  :D  :D

Žárlivý Blaine! Páni! Má pravdu, na Kurta nikdo sahat nebude. I když Davida je mi líto.
Jsem ráda, že je Blaine na tom líp.
Těším se na pokračování

2 terka | 10. února 2015 v 18:45 | Reagovat

Projednou byl v pravu Blaine a naopak Kurt reagoval prehnane...byt na miste Kurta, skocim Blainovi do naruce a umackam ho radosti :3 Protoze ho u Davida branil krasne! Ale jeho je mi take lito. Svet je proste svine... Chrisova hlaska nahore to vystihla presne ;)
Krasny dil, moc dekuju :*
Jo a mala technicka otazecka... Kurt teda vi, ze pri te nehode zemrelo dite nebo proste jen vi o tech nocnich murach, ale jejich duvod nezna?? :)

3 terka | 14. února 2015 v 11:34 | Reagovat

Ja asi zacinam byt paranoidni... Normalne tu kapitolka byva v patek rano a ted je sobotni poledne, takze jen doufam ze jsi v poradku ;) :/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama