23. Love&War

6. února 2015 v 6:05 | Christy

23. Pain


Ahoj, tak je tady další kapitolka. Opět vám děkuji za komentáře a doufám, že se vám tahle kapitolka bude líbit :)



"Čas neléčí naši bolest...pouze nás učí, jak s bolestí žít."


POV Blaine



Další nekonečná noc. Cítil jsem každý pohyb, který jsem udělal. Po každé pokusu usnout se vracely noční můry, při každém přemýšlení jsem myslel na to, co budu dělat v New Yorku. Co budu dělat bez Kurta. I Lucy mi bude chybět. A dokonce i škola, do které jsem musel chodit. Nikdy jsem někde nechtěl zůstat tak jako teď tady v tomhle městě. A nikdy jsem se nezamiloval tak rychle a hluboce jako do Kurta. Nechtěl jsem, aby zůstal beze mě. Chtěl jsem ho chránit a dokázat mu, že je výjmečný a dokonalý. On si to o sobě nemyslel a já mu to prostě chtěl říkat každý den.
"Ahoj," do pokoje přišla máma. Nepozdravil jsem ji. Proč bych měl? Chce mi zničit život, "Nepozdravíš svou mámu?"
"Proč bych měl?" zeptal jsem se drze a podíval se z okna, "Protože mi chceš zničit život?"
"Za prvé, nikdy bych ti život zničit nechtěla a za druhé...včera jsem tady za tebou byla a byl tady Kurt. Já nechci zničit to co mezi sebou máte," řekla a já se na ní prudce otočil, "A nechci ztratit syna. Já tě jen chci mít u sebe a dohlížet na to, abys byl v pořádku. Protože ty jsi pořád můj malý chlapeček."
"Mami," zavřel jsem oči a zavrtěl hlavou, "Já budu v pořádku i tady. Navíc, stejně půjdu na vysokou a později budu mít svoji vlastní rodinu. Snad."
"Když já vůbec nevím, kdy jsi vyrostl. Promarnila jsem tolik času a vůbec se ti nevěnovala," když se ozval vzlyk, otevřel jsem oči. Po tváři se ji kutálely slzy a spodní ret se ji třásl, jak se snažila ovládnout svůj hlas.
"Mami," oslovil jsem ji, ale ona zvedla ruku a zavrtěla hlavou.
"Jsem špatná máma," prudce vydechla a vydala ze sebe trhaný vzuk. Špatná máma? To snad nemyslí vážně!
"Jsi ta nejlepší máma," posunul jsem se, abych dosáhl na její ruku, "A já bych tebe ani tátu a Coopera za nic na světě nevyměnil."
"Odstrkovali jsme tě," kroutila zoufale hlavou, "A nedali jsme ti tolik lásky, kolik sis zasloužil. To já měla být ta, která za tebou chodí, abys s ní šel do kina a ne ty za mnou. A měla jsem tě učit zpívat já a né učitelé."
"Musela jsi pracovat. Já to teď už chápu. Naučila jsi mě spoustu věcí," povzbudivě jsem se usmál, "Třeba vím, jak otevřít šampaňské nožem. Tos mě naučila ty. Teda odkoukal jsem to od tebe, ale to se taky počítá. A naučila jsi mě chodit a mluvit. A táta mě učil box a podporovali jste mě v hudbě."
"S tím šampaňským to není nic na co bych mohla být pyšná," zasmála se. Ano! Zasmála se. Nenáviděl jsem, když jsem viděl plakat někoho na kom mi záleželo. Nenáviděl!
"Ale mohlo to dopadnout hůř," mrkl jsem na ni, "Jen něco ti říct musím a vím, že ti to ublíží. Nenáviděl jsem svoje narozeniny. Nikdy...nikdy v životě jste je se mnou nestrávili. Dostal jsem od vás hromadu dárku, ale nikdy jsme nešli někam do restaurace spolu. A každé Vánoce, kdy na mě všichni vrhali pohled jako na někoho, kdo je nechtěný, byly zdrcující. Po nějaké době jsem ani nechtěl na těch rodiných akcích být."
"Blaine," znovu vzlykla.
"Dneska chci po tobě jednu věc. Chci abys něco pro mě udělala," díval jsem se jí do uslzených očí, "Chci tady zůstat."
"Já vím," přikývla, "Já vím, že chceš. A nechci abys jel domů, aby ses cítil zle."
"Takže?" byl jsem netrpělivý. Zůstanu tu nebo ne?
"Takže tady zůstaneš," Ano! Ano! Ano! Zůstanu tady. Ale z nějakého důvodu jsem se radoval jen ve vnitř. Na mámu jsem se pouze usmál a nechal se objemout, "Ale musíš přijet o prázdninách do New Yorku. "
"Ovšem," přikývl jsem a odtáhl se, "A děkuji za všechno a odpouštím ti, to jak ses mi nevěnovala."
"To jsem ráda," pokývala hlavou a tvář se ji křivila, jak se znovu snažila neplakat. Bylo zvláštní, že čím starší jsem byl, tím víc mi některé věci dávali smysl. Všechno se stalo z nějakého důvodu a všechno má svůj řád. Taky mi pomalu docházelo, že nejsem jediný, kdo může za smrt toho dítěte. Přesto ve mě zůstal ostrý hrot, který mi bodal do srdce.

Podle doktorů bylo to nejhorší za mnou. Čekala mě další prohlídka a pak znovu návštěva Kurta. Nemohl jsem se dočkat, až příjde a já mu to oznámím. Jen...co když zase něco pokašlu a Kurtovi tím ublížím. Mám tendenci ho provokovat a neuvědomuji si, kdy je to příliš. Sestra mě dovezla na vozíku do pokoje, kde už Kurt čekal.
"To je dobrý," promluvil jsem k sestřice a na vozíku sám dojel ke Kurtovi, "Ahoj."
"Ahoj," sklonil se ke mě a políbil mě, "Proč jsi na vozíku?"
"Ehm," podíval jsem se na svoje nohy a pak na Kurta, "Doktor říkal, že jsem ještě moc slabý, abych chodil po svých. Ale nemám do prdele tušení o čem to mluvil. Cítím se dobře."
"Ovšem," pokýval hlavou a sedl si na křeslo. Popojel jsem k němu a chytil ho za ruce.
"Proč se tváříš tak smutně?" naklonil jsem hlavu na stranu, "Fajn. Neříkej mi, že to je kvůli toho, že bych měl odjet. Protože jestli ano, tak nikam nejedu."
"To není tak jednoduché," zamračil se.
"Ale jo je," zasmál jsem se, "Opravdu nepojedu nikam. Teda na prázdniny musím, ale jinak se chystám dokončít školu tady."
Kurt na mě civěl. Ve tváři měl vepsanou nejistotu, radost i překvapenost. A já se usmíval jak takový blbeček. Nevěří mi?
"Cože?" zeptal se po chvíli, "Já to nechápu. To...vždyť si říkal, že-,"
"Nekoktej," popichoval jsem ho, "Prostě jsem si s mámou promluvil v klidu a bez hádek."
"Panebože, kdo jsi?"
"Cože?" rozesmál jsem se. Kdo jsem? Blaine. Proč?
"Jsem zmatený," chytil se zahlavu, "Ty...ty takový nejsi. Nebo jo?"
"Nó," protáhl jsem, "Nejsem? Teda já myslím že jo. Měl jsem dost času na promyšlení všeho, co jsem udělal, jak jsem se choval. Prostě...víš, málem jsem umřel a pak, když jsem...jak to jen říct, aby ses nevyděsil...prostě a jednoduše, chtěl jsem to vzdát."
"Jak...jak to myslíš?"
"Neměl jsem chuť žít. Ale pak," chytil jsem jeho tvář do dlaní, "Pak jsi vtrhl do mého pokoje ty a...a prostě nešlo nebojovat a vzdát se. A nebreč nebo tě opravdu nečím praštím."
"Jsi hlupák," zamumlal uplakaně a já se usmál. Ano to jsem. Byl jsem dokonalý hlupák. V mnoha ohledech jsem byl idiot a do teď nedokážu vysvětlit jak se to změnilo.
"Jop," letmo jsem jej políbil, "Ale už jsem se z toho trochu vyléčil."
"Nevyléčil," zavrtěl hlavou. Utřel jsem mu slzy, které se mu začaly kutálet po tváři a znovu ho políbil. Dlouze a něžně. Miloval jsem ten pocit, když jsem ho měl tak blízko k sobě. A co teprve jaké by bylo milování s ním. Jenže myslet na něco takového bylo stále brzy. Kurt mi několikrát řekl, že není jako ostatní a věděl jsem, že tohle téma pro něj bude ještě nějakou dobu tabu. Ale nikdo mi nezakázal o tom přemýšlet.
"Nesnáším tě," zašeptal mezi polibky a mě to nedalo, musel jsem se usmát a políbit ho vášnivěji. Jsou to přece pořád jenom polibky. Ale přesto to se mnou dělalo neuvěřitelné věci. Celým tělem mi proudila energie, jako bych byl připojený k eletrickému napájení. Kurt se ke mě natiskl co nejvíc to ten pitomý vozík dovoloval, takže mezi námí pořád byla příliš velká mezera.
"Jsi můj anděl," odtáhl jsem se od něj.
"Kolika klukům si tohle řekl?" provokativně se usmál.
"Jsi první," ujistil jsem ho a ještě naposledy ho rychle políbil, "A poslední."
"Ale prosím tě. Buď upřímný," přetočil oči, "Mě to nevadí. Je mi jedno kolik si jich měl. Teď jsi se mnou a oni mají smůlu."
"Kurte," rozesmál jsem se a rozjel se k posteli na kterou jsem se s námahou posadil, "Jsi první kluk, kterému říkám takové věci. Dobře? Žádný jiný nebyl takový jako ty."
"Tak to mám radost," zašklebil se. Přetočil jsem oči a pomalu si lehl. Byl jsem unavený. Znovu.
"Jsi hrozný," povzdychl jsem si a zavřel oči, "Úplně tvrdohlavý."
"Jo to jsem," zvonivě se zasmál, "A ty jsi velký lhář."
"Jak kdy," pokýval jsem hlavou, "Tobě nelžu."
"Ale jo, lžeš," tohle mě donutilo otevřít oči. Stál u mé postele a opíral se o kraj, "Třeba o Jasonovi jsi mi lhal. Přestože jsem ti to nezbaštil."
"Fajn, tak jednou," přiznal jsem, "Jedna malá lež."
"A taky jsi lhal o tom, že nemáš rád nové lidi," pokračoval, "To taky nebyla pravda. Jen si se prostě nechtěl s nimi bavit."
"Fajn," zamručel jsem, "To jsou malé neviné lži. Navíc, ti radili, aby ses ode mě držel dál. To je hrozné. Jak jsem se němi měl kamarádit?"
"Ale máš je rád," konstatoval.
"Ne to teda nemám," vrtěl jsem hlavou.
"A zase lžeš,"
"Fajn!" zafučel jsem, "Možná je trochu rád mám."
"Trochu?"
"Možná trochu víc než trochu," mrmlal jsem. Proč tohle potřebuje vědět? Na co mu to je? No tak je mám rád. To je toho.
"Je to pro mě důležité, protože bych si nerad musel vybírat mezi tebou a mými přáteli," posadil se ke mě na postel a vážně se mi dívala do tváře.
"Koho by sis vybral?"
"To je hrozně komplikovaná otázka," zamračil se. Měl pravdu. Člověk by si neměl vybírat mezi lidmi, která má rád. Ale mě to zajímalo, "Ale to by záleželo, kdo by chtěl, abych si vybral."
"Dejme tomu, že FBI,"
"FBI? Vážně Blaine?"
"Může se to stát," pokrčil jsme rameny a nevině se usmál. Měl bych se přestat dívat na televizi.
"Tak doufám, že se to nikdy nestane mě," rozesmál se.
"A když jo? Třeba uvidíš vraždu a půjdeš do programu na ochranů svědků," Kurt se po těchhle slovech rozesmál a posadil se na postel, "Ne opravdu, jen si to představ. Chtěli by aby sis vybral s kým do toho půjdeš. Koho by sis vybral?"
"Blaine," povzdychl si, "Je to pro tebe hodně důležité? Protože na tohle se mi odpovídat vůbec nechce."
"Není to vůbec duležité," zavrtěl jsem hlavou. Nebylo to důležité. Jen mě to zajímalo. Potom bych přesně věděl, co pro něj znamenám. Protože co se týče vztahů, měl bych být opatrnější. A když to vezmu ze všech možných úhlů, spadl jsem do toho příliš rychle.
"Děsí mě to jen v hlavě," promluvil tiše, "Nechci to říkat nahlas, protože by mě to vyděsilo ještě více. Ale myslím, že víš, koho bych si vybral."
"Vím?" zeptal jsem se zmateně. Věděl jsem to? Kurt se slabě usmál a sklonil se k mým rtům. Slabě mě políbil a pak už jsem věděl. Vybral by si mě. Což je absurdní. Protože své kamarády zná déle, a záleží mu na nich....hodně. A já jsem prostě jen kluk, kterého vlastně poznal nedávno.

Tři hodiny ráno. Opět jsem se probudil z hrozného snu. A už jsem věděl, že tohle nebudu moc skrývat. Zaprvé jsem vyděsil sestru, která byla na kontrole ve tři hodiny ráno. Když jsem sebou vyšvihl do sedu, přitiskla se ke zdi a vyděšeně mi hleděla do tváře. Cítil jsem, jak mi do celého těla pulzuje bolest a srdce buší jako splašené. Ona ovšem na nic nečekala a zaralmovala mého dokotra, kterému taky dlouho netrvalo, aby se dostavil. Pomalu jsem se s jeho pomocí uklidňovala a začínal dýchat pravidelně. Šlo to ztuha.
"Je mi zle," zavřel jsem oči a snažil se nepozvracet, "Můžete mi něco dát?"
"Ne," zamítl mi můj požadavek, "Co se stalo?"
"Potřebuju něco na bolest," zaskučel jsem. Opravdu mě bolelo všechno. Hlava, nohy, hruď, cele tělo.
"Nemůžete už žádné léky," snažil se mi domluvit, ale já odmítal jeho tvrzení.
"Od čeho tady sakra jsem?!" odstrčil jsme muže v bílém plášti, který se mě snažil vyšetřit, "Od čeho tady jste vy?!"
"Uklidněte se," zvedl ruce a pomalu znovu přitstoupil k mé posteli. Zhluboka jsem dýchal a snažil se namlouvat si, že mě nic nebolí, "Co vás přesně bolí?"
"Hlava," sáhl jsem si na čelo a pak na hruď, "A tady mě nepříjemě svírá."
"Co vás probudilo?" ptal se.
"Noční můra," zamumlal jsem. Věděl jsem, co přesně to znamená. Návštěva psychologa. Přesně tam mě poženou. Budou se ptát co přesně se mi zdá...a na jiné hlouposti. Jaké bylo moje dětsví, jaké bylo dospívání. To nezvládnu.
"Dobře," přikývl, "Demetrio, doneste mu vodu a hlavně mu nic nedávejte."
"Ano pane doktore," přikývla drobná blondýnka a odešla.
"Pokuste se usnout,"
"Nemůžete mi dát nějaké léky na spaní?" byl jsem zoufalý.
"Bohužel," zavrtěl hlavou, "Nekteré léky by vaše noční můry mohly zhoršit a to mi nechceme."
"Potřebuju nějaké léky!" máchl jsem neohrabaně rukou a shodil sklenici vody, kterou donesla jiná sestra na zem. Ta se rozlila a sklenice se roztříštila po celém pokoji. Proč to sakra tak bolí?




 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Andílek | Web | 6. února 2015 v 13:58 | Reagovat

Jsem ráda, že mu mamka povolila zůstat. Málem jsem radostí zbourala strop :D.
Bobíšci moji! Oni jsou zlatí!
A ten konec! Doufám, že Blainovi už brzy bude konečně líp.
Těším se na pokračování!

PS: Jestli mu nebude líp, tak nechám Na opačných stranách ukončený, tak jak je :D  :D  :D  :D

2 terka | 6. února 2015 v 14:25 | Reagovat

[1]: Muhaha...vydiranicko :-D To se mi libi, protoze s Andilkem naprosto souhlasim :-P
Jen se desim chvile, kdy Kurt prijde na to, ze pri te nehode zemrelo dite :-(
Ale ten rozhovor s mamkou byl super, jsem za to strasne rada.
Kdyz uz to mas dopsane, asi by bylo zbytecne chtit stihnout porod Lucy popripade nejakeho chlapa pro ni, co?! ;-)
Tesim se na priste!

3 Nikola | Web | 8. února 2015 v 19:14 | Reagovat

Ohhh můj bože. Nejsem si jistá, ale nejspíš je to můj první komentář k této povídce - k této úžasné povídce! A strašně se za to stydím, ale jsem ráda, že si najdu nějakou chvilku po večerech na čtení. Na komentování už bohužel není čas a to mě tááák strašně štve, ale zatím s tím nejsem schopná nic udělat :D Snad už to bude jen a jen lepší!
Každopádně jen chci, abys věděla, že tato povídka ze mě dělá psychicky labilního člověka :D Je to tu jako na houpačce. První mě to nutí Blainea nenávidět a svírat ruku v pěst, abych mu nevrazila imaginární facku, potom s ním zase sympatizuji a nenávidím všechny o kolo. Potom se to zase všechno změní, znovu a znovu a já už nevím, komu vlastně chci zakroutit krkem, protože každý má své plus i mínus. Kurt taky není "svatý", když poprvé Blainea políbil, jásala jsem a potom se jen tak mimochodem chtěla Kurta uškrtit... a pak, když sem si říkala, že se to stává poklidnější povídkou, příjemně odpočinkovou, dostanee se Blaine do nemocnice... U několika posledních kapitolek jsem se tak bála, že jsem místy zapomínala dýchat - například v jedné z posledních, kdy chtěla máma vzít Bainea zpátky! Naštěstí to dopadlo přesně, jak jsem doufala *spokojený výraz* a pak ta krátká situace se Sebastianem! :D Kdybych ho tak "nemilovala" asi tě uškrítm, že rušilas takovou scénku ale... musím říct, že jsem čekala snad všechny - ale Bass mě z nějakého důvodu vůbec nenapadl a pak jak zavdal to s tou cukrovkou, to jsem si musela přečíst asi 5x, a stále jsem se smála jako pominutá :D I když mě teda trošku naštval svým postojem, ale na druhou stranu jsem ráda, že ho zachováváš takového, jaký byl - má to své kouzlo!
No a tahle kapitolka samozřejmě byla naprosto dokonalá! Od úžasné zprávy na začátku až po předposlední odstaveček! Protože - nic proti, Christy! JSI ÚŽASNÁ, tvé povídky žeru, ale ten poslední odstaveček se mi prostě nelíbí! Děsím se, co příjde dál a děsí mě ty Blaineovi noční můry :/ Doufám, že se brzo hodí do pohody, a že mu k tomu třeba Kurt pomůže... nebo kdokoliv jiný! Hlavně, ať to dopadne dobře!!!
Takže na závěr se znovu omlouvám, za své nekomentování, ale chci, abys měla na vědomí, že to, že nekomentuju nijak neovlivňuje fakt, že se těším na každou novou kapitolku!!! A doufám, že ta další bdude co nejdřív a přinese nějaké pozitivní zprávy!!! Protože si je zasloužíme! :-P
A taky už chci, aby šel Blaine dom a my se dozvěděli, s kým to Kurt randil!!! :D ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama