20.Love&War

30. ledna 2015 v 22:18 | Christy

20. Hi








Ahoj, tak je tady další kapitolka. A já bych vám chtěla hrozně poděkovat, že komentujete a čtete. Doufám, že se vám i tahle kapitolka bude líbit ;)







"Budoucnost si tvoříš svými rozhodnutími!"



POV Blaine



Co se týče fyzického stavu, byl jsem na tom lépe. Po týdnu a půl od mého probuzení jsem byl schopný sám dýchat a dokonce se i hýbat natolik, že jsem si mohl sednout a sám se najíst bez jakékoli pomoci. I když chuť jsem k jídlu zrovna neměl. A po té psychické stránce jsem na tom byl hodně mizerně. Nemluvil jsem a když myslím nemluvil, tak s nikým. Ani s rodinou, ani s doktorem. Prostě jsem mlčel jako pěna. Jak jsem taky mohl mluvit? Co bych jim povídal? Cítím se hrozně, nemám chuť se bavit o čemkoli. Jednou jsem slyšel mámu, jak mluví s Lucy. Myslely si, že spím, ale já poslouchal. Povídali si o mě. Říkali, že ze mě vyprchává život a že mají starost. A ačkoli jsem tolik chtěl, aby si starost nedělaly, nemohl jsem nic říct. Prostě jako bych neuměl mluvit.

Uplynuly dva dny, které se zdáli jako věčnost. Sestřičky se do mě snažili dostat nějaké jídlo, až jsem nakonec byl tak moc vyčerpaný, že jsem snědl to co donesly. Nemusím říkat, že to opravdu nebylo dobré. Nikdy jsem neměl rád nemocniční jídlo, ba co víc, nenáviděl jsem ho. Asi jako každý kdo stráví více jak tři dny v nemocnici.
"Pro-," prudce jsem otočil hlavu ke dveřím a skoro jsem dostal infarkt. Koukal jsem na zaraženého bruneta, který spíše než zaraženě vypadal šokovaně. Aby taky nebyl, když jsem měl obličej fialový jako fialka a pár už skoro zahojených škrábacnů. Co tady do hajzlu dělá?
"C-co...co tady děláš?" zeptal se hloupě a přešel tři kroky k posteli. Co bych mohl dělat v nemocnici? Asi tady jsem na dovolené ne? To není dost jasné? Podíval se na přístroje, pak na mě a pak znovu na přístroje, "Co se ti stalo?"
Nic. Neodpověděl jsem. S nikým jsem nemluvil a on nebyl výjimkou. Otočil jsem se k němu zády a Kurt po chvíli neodbytně přešel na druhou stranu. Prosím, ať odejde!
"Blaine já s tebou mluvím," mračil se. V modrých očích se mu odrážela starost. Starost? O mě? Jak ušlechtilé. Ach, kdybych umřel, alespoň bych nemusel čelit tomuto. Do pokoje vešla Lucy. Také byla překvapená, že je tady Kurt. Díval jsem se na ní a ona se pomalu, ale jistě začínala mračit.
"Ať jde pryč," zamumlal jsem k Lucy.
"Nikam nepůjdu!" Kurt si založil ruce na prsou a tvrdohlavě vrtěl hlavou. Ale díky Bohu, Lucy vyslechla mou prosbu a jemně chytila Kurta kolem ramen.
"Bude lepší, když půjdeš," odváděla Kurta pryč a on, ačkoli se mu to nelíbilo, šel. Bránil se, ale stejně mu to nepomohlo. Hned jak se zavřely dveře jsem se rozbrečel. Znovu. Už mě unavovalo, jak jsem pořád jen brečel. Srdce se mi rozběhlo neuvěřitelnou rychlostí a dech mi znovu nestačil. Rychle jsem se sápal po zvonku na sestru, ale když jsem se tak natahoval, pěkně jsem se svalil z postele. Dopadl jsem na zem a bolestně vykřikl. Bylo to jak z nějakého špatného filmu. Všechno moc klišé.

Zamrkal jsem. Venku byla noc. Máma tady nebyla, nebyl tady nikdo. Znovu jsem slyšel pípání. To znamenalo jediné. Můj stav se zhoršil. Byl jsem rád? Ne, ani ne. Pořád mohla být ta lepší varianta a to ta, že bych byl mrtvý. Ale jak vidno, Bůh se mnou má úplně jiné plány. Trápit mě, trápit mě a znovu jen mě trápit. Trochu jsem se posunul nahoru a rozhlédl se po slabě osvětleném pokoji. Ale ne! Co ten tady zase dělá? A proč ho sem znovu pustili? Kurt seděl v křesle, hlavu měl podepřenou a spal. Tedy mě zavřené oči. Z pod hlavy jsem si s námahou vzal polštář a dal veškerou sílu do toho, abych po něm polštář mrštil. Brunet sebou trhl, vyskočil na nohy a podíval se na mou zamračenou tvář. Pak vzal polštář a přešel k posteli.
"Blázníš?" zeptal se tiše a zvedl mě tak, aby mi mohl bílý polštář dát pod hlavu. Znaveně jsem se opřel a zavřel oči. Tohle nebyl dobrý nápad.
"Co tady děláš?" stále jsem se mračil. A taky jsem mluvil, ačkoli jsem nechtěl. Ale nějak mu najevo musím dát, že nechci, aby tu byl, když to očividně nechápal.
"Mám tu samou otázku," opřel se o postel.
"Ale užívám si dovolenou," odsekl jsem nepříjemně s ironií, "Co myslíš, že tu asi dělám?!"
"Jsi vtipný," zašklebil se a pak zvážněl, "Opravdu, Blaine...Co se ti stalo?"
"Nic ti do toho není. Nejsme ani přátelé, takže nemám důvod ti něco povídat. Jak ses sem vůbec dostal? Kdo tě sem pustil?"
"Hm," zatvářil se trochu provinile, "Nikdo mě sem nepouštěl."
Nikdo ho nepouštěl? On je tady jako tajně?
"Tvoji rodiče zakázali komukoli navštěvovat tě," pokrčil rameny. On tady je přes zákaz doktorů? No to mě podrž. Z nějakého důvodu mě to potěšilo a bylo to poprvé po dlouhé době, co jsem cítil ten příjemný pocit v břiše. Kdybych nebyl tak dobrý herec a neuměl skrývat své pocity, usmál bych se.
"Tak to měli asi důvod," zamumlal jsem, "Jdi pryč, než budeš mít problémy."
"Cením si tvé starosti, ale nikam nejdu. Dokud mi neřekneš, co se ti stalo," řekl odhodlaně a demonstrativně si založil ruce na hrudi. Povzdychl jsem si a díval se na něj. Opravdu to nevypadalo, že by se někam chystal jít. Klidně bych mohl zmáčknout zvonek a sestra by ho tady nachytala, ale nějak se mi nechtělo něco takového dělat. Měl jsem to nutkání a dokonce jsem na malou chvíli o zvonek zavadil pohledem. Pak jsem si znovu povzdechl.
"Fajn," řekl jsem nakonec, "Nikomu to neřekneš, pak hezky odejdeš a nebudeš sem chodit, jasné?"
"Nikomu nic neřeknu, ale to druhé ti slíbit nemůžu," zavrtěl hlavou, "Teda, to třetí. To druhé ano. Pokud mi řekneš pravdu."
"Nemám v úmyslu ti teď lhát," opřel jsem hlavu o polštář. Měl trochu právo vědět to. Nadechl jsem se, "Na Vánoce jsem zpátky dostal řidičák a hned při první příležitosti se skoro zabil."
Kurt byl šokovaný, bledší než do teď. Nic neříkal a čekal, jestli budu pokračovat. Viděl jsem, jak špatně se mu teď dýchalo. Já taky mlčel. Takže v pokoji bylo ticho. Jen přístroje pípaly a pípaly.
"Ležím tady od doby, co jsme se my dva pohádali," pokračoval jsem po delší odmlce a Kurt se napřímil a zkameněl, "Nedával jsem pozor na cestu a sjel ze silnice."
Vynechal jsem, jak se to všechno semlelo. Tohle jsem mu opravdu nechtěl říkat. Cítil jsem se zase tak hrozně, jako před pár dny. Srdce jsem měl sevřené úzkostí a bolestí z toho, co jsem udělal. Z toho, co jsem zapříčinil.
"Proč...proč mi to Lucy neřekla," do očí se mu nahrnuly slzy a po chvíli, co jsem mlčel se rozplakal úplně. Ruku si přiložil na ústa a oči měl zavřené. To byla další věc, která mě nutila cítit se špatně. Pomalu jsem natáhl ruku a chytil ho za ruku, kterou měl podél těla.
"Neplač," zašeptal jsem zoufale. Kurt na mě upřel oči a druhou rukou, kterou měl do teď přikrytou ústa, si utřel oči, "Nikdo to neví a...já ani nechci, aby to někdo věděl. Dost na to, že to víš ty."
"Ale jsi tu strašně dlouho," vzlykl, "Jsou to tři měsíce. Tří měsíce!"
"Ale jsem živý," bohužel, "A budu v pořádku."
"Nevypadáš tak," znovu se mu začaly po tváři koulet slzy. Další a další.
"Ty modřiny zmizí," pokusil jsem se o vtip, ale ani jeho a ani mě to vůbec nerozesmálo. Byla to skoro pohřební atmosféra.
"Řekni jim, aby mě tady za tebou pouštěli," dřepl si k posteli a uchopil mou dlaň i druhou ruku. Moje srdce začalo bít jako na poplach a přístroje mě prozradily. No Kurt je očividně moc nevnímal.
"Ne," zavrtěl jsem hlavou, "Nechci, abys ztrácel čas. Máš být se svými přáteli, rodinou a přítelem."
"Ty jsi taky můj kamarád," naléhal na mě. Dřepl si k posteli a položil bradu kousek od mé tváře, "Ať chceš nebo ne. Řekni jim, ať mě sem za tebou pouštějí. Prosím."
"Alespoň jednou mě poslechni," povzdychl jsem si. Byl jsem na pokraji sil. Cítil jsem, jak můj hlas slábne a oči začínají nepříjemně pálit. Ale Kurt mě opravdu poslouchat nechtěl. Pořád dřepěl u postele a upíral na mě oči plné slz. Tolik jsem chtěl říct ne, že ho tady nechci, ale nedokázal jsem to. Ne když se mi díval do očí, "Dobře."
"Slibuješ?" zašeptal.
"Slibuji," mdle jsem se pousmál a zavřel oči, "A teď už jdi."
"Přijdu zítra," řekl a pomalu se postavil. Neviděl jsem, jak odchází, pouze jsem cítil jak pouští mou ruku a za chvíli jsem slyšel zavřít dveře.

Svůj slib jsem musel splnit. Přišla za mnou máma a já opět mlčel. Přemýšlel jsem, jestli ji to říct a pak mlčet, jako vždy nebo svou prosbu trochu rozvést. Nechtělo se mi mluvit, ale slíbil jsem to. A já se své sliby snažím dodržet. Podíval jsem se do tváře mámy. Byla ztrápená, unavená, neopečovávána. To já jsme ji takhle ničil. Tolik bych chtěl sebrat sílu a vypořádat se s tím. Ale nemohl jsem. Co jsem však mohl, tak to předstírat, že jsem v pořádku. A můžu s snažit žít pro lidi, kteří mě mají rádi. Není jich moc, ale přece. Nechci už nikomu ubližovat. Spáchal jsem toho už příliš.
"Mami," zamumlal jsem, máma při zvuku mého hlasu otočila překvapeně hlavu a já tiše pokračoval, "Chci, aby mě mohl navštěvovat Kurt. Je to můj kamarád."
"Blainey," něžně se usmála a na tváři se ji rozlil takový ten mateřský úsměv. Věděla kdo je Kurt a věděla co pro mě znamená, přesto že jsem se ji snažil její přesvědčení vyvrátit. Není hloupá, i když někdy tak působí, "Nemůže tě chodit navštěvovat. Jeho návštěva tě rozrušila a lékař to nepovolil."
"Já," odmlčel jsme se a ukradl si minutku na promyšlenou. Já co? Potřebuji ho. On jediný mi může dát sílu. Když jsem s ním, jsem jiný. Ne tak jak by chtěl on, ale díky němu se cítil lépe, "Potřebuji ho."
"Ty mě zničíš," zamumlala skrz slzy a naklonil se ke mně. Políbila mě na líčko a pak se usmála, "Ale udělám cokoli, abys byl v pořádku."
"Děkuji," také jsem se slabě usmál a ztěžka vydechl. Pro ně. Pro mou rodinu, pro Kurta, pro Olivera. Pro ty se budu snažit.

Nedalo se říct, že bych se cítil odpoledne lépe než ráno. Bolelo mě celé tělo, psychika byla na nule a nálada pod bodem mrazu. Každých pět minut tady byla sestřička, ptala se mě, jak se cítím. Odpověď však byla stále stejná: "Je mi fajn."
Možná mi věřila, možná ne. Chtěl jsem přesvědčit hlavě sebe. Snažil jsem si do hlavy nasadit myšlenku, že je všechno v pořádku. Že já jsem v pořádku. Pravdou bylo, že jsem si připadal jako blázen. Blázen, který neví, jak dál žít. Blázen, který by pro sebe neměl ani kousek lásky, úcty.
"Ahoj," Kurt mě vyděsil. Srdce se mi znovu rozběhlo na plné obrátky a Kurt se zamračil na přístroje, "Nechtěl jsem tě vyděsit."
"Ahoj," pokusil jsme se o úsměv. No Kurt se jen více zamračil. Pravděpodobně se mu nelíbil můj pokus o úsměv, do kterého jsem dal tolik síly, kolik jsem mohl.
"Raději se neusmívej, vypadáš ještě hůř. Je ti lépe?" opřel se o postel a jeho oči mapovali můj obličej. Díval se na mě pozorně, aby mu nic neuniklo.
"Ne," odpověděl jsem popravdě. Jemu nemělo smysl lhát. Nebylo tady žádné, buď mi bude věřit nebo ne. Nevěřil by mi. Už ho trochu znám. Jeho pohled byl příliš zkoumavý, aby mu unikla změna v mé tváři. A já byl taky asi hodně bystrý, protože jsem si všiml čerstvé modřiny na rameni, kterou neskrývalo tričko.
"Kdo ti to udělal?" zeptal jsem se a po chabém pokusu o to dotknou se jeho ruky jsem frustrovaně zafučel.
"Nikdo. Praštil jsem se do dveří," lhal. Za prvé, pochybuji, že dveře by měli tvar ruky a za druhé, nedíval se mi do očí. Když odpovídal, uhnul pohledem na stranu.
"Máte zvláštní dveře," podotkl jsem tiše. Můj hlas stále zněl unaveně. Kurt se na mě zmučeně podíval a jeho oči jasně říkali, že o tomhle nechce mluvit, "Kdo ti to udělal?"
"Je to jen modřina. Podívej se jak vypadáš ty," mávl rukou ke mně.
"Nechci se vidět," zamrmlal jsem, "Chci vědět, kdo ti to udělal."
"Dobře," koutkem oka se podíval k přístrojům. Myslel jsem, že jsem klidný, ale rozčilovalo mě, že mu někdo ublížil, "Hlavně se uklidni dobře?"
"Jsem klidný,"
"Nejsi," oponoval mi, "A udělal mi to David. Nic to není, prostě mě chytil silněji, než chtěl. Nic víc."
"David," zopakoval jsem. To jméno mi něco říkalo, "Není to ten fotbalista ze školy? Proč na tebe vůbec sahá?"
"Blaine," zaskučel jako malé dítě, "Neřešme to okey? Rozrušuje tě to."
"Ubližuje ti," zamumlal jsem, "Proč?"
"Protože lidi jsou takový," rozhodil rukama, "Ty sám víš, jací jsou."
"Dobře, neřešme to. Pro teď. Až se budu moc normálně hýbat, vytluču to z tebe a pak mu nakopu prdel."
"Dobře," zasmál se. No já jsem to jako srandu fakt nemyslel. Myslel jsem to smrtelně vážně. A co víc, uvědomil jsem si, že jsem řekl, že se budu normálně hýbat. A to znamenalo, že Kurt mi opravdu dával sílu. Sílu uzdravit se.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Andílek | Web | 31. ledna 2015 v 9:15 | Reagovat

Dobře! Tohle je trochu divný! Mě se v noci zdálo, že je nová kapitola :D  :D  :D.

Jsem ráda, že je Blaine fyzicky na tom líp, psychicky to je jiná stránka.
Kurt je úžasný! A taky trochu neodbytnej :D. Je to rebel! Navštěvuje Blaina přes zákaz lékařů. Vůbec se tu neculim jak blbecek :-).
A to, že ho Blaine potřebuje. To bylo, tak awwwww.
Úžasná kapitola. Těším se na pokračování

2 terka | 31. ledna 2015 v 11:18 | Reagovat

Souhlasím s Andílkem, poslední dobou mám také jakýsi šestý smysl, který mi hlásí novou kapitolku :-D
Chudák Blainey..... úplně vidím, jak se mi bude zdát o pípajících přístrojích ???
Doufám, že na tom bude psychicky lépe, že mu s tim Kurt pomůže ;-)
Těšim se na další část, díky :-)

3 Peťa | 1. února 2015 v 17:24 | Reagovat

-Tak jsem si šla znovu přečíst tenhle díl (ano někdy čtu díly i dvakrát :D ) aby jsem zjistila že můj včerejší komentář tady není.. super :D nevadí! :D -
Super kapitola! :3 Chudák Blaine 3 měsíce, tak alespoň že už je mu lépe.. i když to má své hranice. Kurt mě mile překvapil, že je to takový rebel.. měla jsem pocit že ho i mírně hryzalo svědomí, jakmile mu Blaine řekl kdy a co se mu stalo...
Nevím proč jsem do poslední chvíle doufala že mu tu modřinu udělal ten jeho přítel bo kdo to vlastně je :DD A těším se až Blaine Davidovi nakope zadek!:D a samozřejmě na další kapitolu :-) (stále doufám v nějakou Cooper/Kurt pasáž O:-) :D )

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama