19. Love&War

26. ledna 2015 v 5:54 | Christy

19. Life



Ahoj, takhle kapitolka je o dost kratší. Ale máte ji za odměnu :) A nebojte, co nejdříve bude další. ;) Děkuji za vaše povzbuzující komentáře :-*



"Život není fér a smrt v některých případech taky ne!"


POV Blaine


´Píp, píp, píp.´ Slyšel jsem. Cítil jsem tlak na obličeji a byl příliš slabý na to, abych otevřel oči. Byl jsem v nemocnic? Už zase? Co se stalo? Bylo mi špatně a když jsem se pokusil oči nakonec otevřít, udeřilo mě, ostré a nepříjemné světlo. Oči mě štípaly a vytryskly mi z nich slzy. Panebože! Cítil jsem opuchlé rty, bolest mi procházela snad každou jedinou části těla.
"Blaine," vydechla máma a okamžitě mi drtila ruku v té své. Nechápal jsem, co se děje. Bolelo mě celé tělo a nemohl jsem ani promluvit, "Cos to vyváděl?"
"Já nevím," zachraptěl jsem slabě. Před očima se mi mihl vybledlý obraz. Nějaké dítě přebíhalo přes silnici, kde by vůbec nemělo být. Trhl jsem volantem a sjel ze silnice, "Bylo tam malé dítě."
"Cože?" zaslechl jsem Coopera, kterého jsem si do teď vůbec nevšiml. Natočil jsem namáhavě hlavu a cítil, jak se hadičky, které mi dávali kyslík, napjaly.
"Chtěl jsem se mu vyhnout," zamumlal jsem s velkou snahou, "Je v pořádku?"
"To musí být dítě té ženy," zašeptal Cooper k mámě. Máma přikývla, ale neodpověděla. Tak je sakra to dítě v pořádku? Trochu jsem začal panikařit a pípání přístroje se zrychlilo jako moje srdce. Špatně se mi dýchalo a myslel jsem, že mi srdce exploduje. Před očima se mi mlžilo až jsem nakonec znovu upadl do bezvědomí.

Probudil jsem se znovu. Těkal jsem očima po místnosti a nakonec jsem je znovu zavřel. Zabil jsem ho? Panebože já to dítě srazil. Jak s tím budu žít? Nechci žít! Ne! Nechci!
"Zavolej doktora!" slyšel jsem vyděšeně něčí hlas a za chvíli cítil něčí ruce. Byly chladné a byly všude. Začal jsem se dusit. Kuckal jsem a dlaně svíral v pěst. Bolelo to. Ta bolest byla nesnesitelná. Šlehala po celém těle. Cítil jsem i pramínek krve, jak mi stéká od pusty k bradě. Takhle bolí, když člověk umírá? Takhle to bolelo Olivera? Nebo ještě více? Kdy už bude konec?

Prudce jsem se otočil na kluka, pomalu se sbírajícího se země. Oprášil si své oblečení a zvedl ke mně tvář. V krku mi vyschlo a zůstal jsem zírat. Přísahal bych, že jsem přestal na chvíli i dýchat a že se mi z hlavy vymazalo všechno. Co to sakra se mnou bylo? To ty modré oči. Ne! Určitě to bylo jeho andělskou tváří. Nebo možná i těmi sexy hnědými vlasy, které byly dokonale upravené.
Moje tělo se úplně napnulo a já bych přísahal, že mi srdce vynechalo několik úderů a pak už nebylo nic. Nic jen ticho a tma. Už jsem umřel?

´Jsem v nebi?´ pomyslel jsem si. Ale hned, co jsem otevřel oči, už po třetí, došlo mi, že tohle nebe není. Jen nemocniční pokoj. Bílé zdi, ticho přerušované pouze přístroji, na které jsem byl napojený. Nemohl jsem se hnout, nemohl jsem mluvit. Bylo to hrozné. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem vůbec při vědomí nebo si všechno jen vymýšlím. Ale pak jsem uslyšel hlas. Neznal jsem ho. Tedy, neuvědomoval jsem si, jestli ho znám. Neslyšel jsem dobře, co mi ta osoba, které hlas patřil říkal, jen šum, jakoby ten člověk hrozně mumlal. Nepochytil jsem ani slovo. Pak mi došlo, že moje oči opravdu otevřené nejsou. Byl to jen výplod moji fantazie.

Nevnímal jsem čas, den nebo noc. Nevěděl jsem, co se kolem mě děje. Časem jsem rozpoznával hlasy a po nějaké době jsem jim začal dokonce rozumět. Říkala moje jméno. Nepatrně jsem pootočil hlavu a otevřel oči. Jen málo, protože mi vadilo světlo ze světla. Seděla přede mnou žena s dlouhými sepnutými vlasy. Ale nebyly pěkně upravené. Trčeli do všech stran. Vždyť to byla přece máma. Měla uslzené oči a v její tváři byla úleva smísená se šokem.
"Blainey," zamumlala a otočila se ke dveřím, které se právě otevřely. Také jsem se chtěl podívat, ale nemohl jsem. Kdybych otočil ještě trochu hlavu, bylo by to hodně bolestné, ještě více než do teď. Ten člověk, který přišel něco řekl. Ale moc potichu, než abych to slyšel.
"Buďte v klidu," promluvil ke mně mužský hlas a za chvíli jsem ucítil studené ruce. Konečně jsem uviděl tvář staršího muže v bílém plášti. Měl strniště a byl šedivý. Něco mluvil, ale byl jsem stále natolik mimo, že mi to mozek vůbec neprobral.

Dva dny jsem jen mlčel a ležel ve stejné poloze. Nemohl jsem se hnout, nemohl jsem mluvit a ani jsem nedokázal sám dýchat. Pomáhali mi přístroje. Dveře pokoje se otevřeli a vešel Cooper. Nevěděl jsem, zda to vyvolalo jeho příchod, ale před očima se mi mihl obraz. Sníh, dítě, příkop. Nehoda, bolest, strach. Chtěl jsem se zeptat. Chtěl jsem se zeptat na to dítě, ale nemohl jsem.
"Hej, klídek. To jsem jen já," přiskočil k mé posteli a já se trochu vyděsil, "Tvůj bratr, Cooper. Pamatuješ?"
Přikývl jsem a trochu se uklidnil. Myslel jsem, že každou chvíli budu zvracet.
"Fajn, už jsem se lekl," oddychl si, sedl si na stoličku a pozoroval mě.
"Neciv na mě," řekl jsem ztěžka a v duchu se neuvěřitelně radoval, že jsem promluvil. Ale upřímně, bylo to všechno, co jsem řekl. Poslouchal jsem Coopera. Mluvil a mluvil. Já sice nevěděl o čem, ale bylo to jedno. Ale přesto, jakmile odešel, cítil jsem, že na mě jde únava. A taky pořád tu bylo to dítě. Zabil jsem ho. Vzal jsem někomu syna nebo dceru...Sice mi to neřekli. Ještě ne, ale jestli jsem ho pravdu srazil a nezvládl se mu vyhnout, tak...nemělo šanci přežít.

Další den, další nudný den v nemocničním pokoji. Pořád můj stav kontrolovali přístroje, které nepříjemně pípali. Ale tohle už jsem zažil. Jak dlouho jsem vůbec byl mimo? Venku bylo slunečno, jak jsem mohl vidět přes okno. Zavřel jsem oči a nechal ať mi slunce hřeje odřenou tvář. To už bylo jaro? Nebo snad léto? Prošvihl jsem i Nový rok? A zkazil jsem někomu Nový rok! Někdo místo toho aby slavil příchod Nového roku, truchlil. A to jen díky mé nepozornosti!
"Ahoj," A Lucy. Otevřel jsem oči a pokusil se široce usmát. Měl jsem radost, že přišla, ale i tak nepřebila ten užírající pocit viny, "Jsem tak ráda, že jsi v pořádku. Před chvíli tu byla tvoje máma a táta. Ale poslala jsem je odpočinout."
Máma jistě kvůli mně musela zrušit tu největší přehlídku roku. Jen kvůli mně. Jsem hrozný člověk.
"Hlavní je že jsi v pořádku," usmívala se na mě, "Měla jsem takový strach."
Podíval jsem se na ni a všiml si, že její bříško je znatelně větší. Panebože, vždyť čeká toho prcka. Najednou se mi znovu špatně dýchalo. Začal jsem popadat dech a Lucy okamžitě vyskočila na nohy. Znovu ty mžitky před očima, znovu ta hrozná tma a děsivé ticho.

Kdy už mi bude lépe? Cítil jsem se slabě. Tak slabě, že jsem sotva udržel oči otevřené. Byla noc. Lucy měla položenou hlavu na posteli a když jsem se opravdu snažil a pootočil hlavu, spatřil jsem mámu a tátu. Máma byla schoulená v tátovém náručí a bylo to poprvé, co jsem je takto viděl. Bylo to ubíjející pocit. Polkl jsem a nepříjemně mě zaškrábalo v krku. Potřeboval jsem pití.
"Lucy," zachraptěl jsem. Ona však tvrdě spala. Tvrdě spala. Byl jsem rád, že spala. A tak jsem už ji neoslovil. Prostě jsem musel vydržet. Zamlaskal jsem a zavřel oči. Možná byl dobrý nápad nenamáhat oči.

Unavující. Takhle to bylo po celý další týden. Moje rodina za mnou neustále chodila a pomáhala mi. Lucy si se mnou četla časopisy a povídala o tom prckovi, který přijde na svět. A to bylo znova, co se mi udělalo špatně. Ne tak moc, jako předchozí dny, ale taky ne dobře, jako bych si přál.
"Co to dítě?" zeptal jsem se konečně své mámy. Máma skoro přestala dýchat, když jsem promluvil. A rozhodně to nebylo protože jsem mluvil jen zřídka.
"Teď na to není správný čas," zašeptala, "Musíš odpočívat."
"Zabil jsem ho," zachraptěl jsem a roztřásl se. Když jsem to řekl nahlas, bylo to hrozné. Bolestivé. Mámě se oči zalily slzami a chytila mě za ruku. Silně ji stiskla a já cítil, jak mě pohlcuje panika, bolest a strach. Nevěděl jsem z čeho ten strach byl. Možná z toho, že to nezvládnu. Že nezvládnu žít s tím, že jsem vzal život malému dítěti, který měl celý život ještě před sebou. Cítil jsem na tváři slzy a věděl jsem, že pokud se neupokojím, bude to zle. Ale nešlo to, dokonce mi ani ta pitomá hadička pod nosem nepomohla a měl jsem chuť si ji strhnout. Vždyť si taky zasloužím umřít. Měl jsem umřít v tom pitomém autě. Alespoň by všichni měli svatý klid, i já bych ho měl. No Bůh to evidentně takhle nechce, protože to není poprvé, co jsem jako zázrakem utekl hrobníkovi z lopaty. Ale právě teď bych chtěl, abych si do hrobu mohl skočit klidně i sám. Věděl jsem moc dobře, že ten svíravý a zžíravý pocit jen tak nezmizí. Vlastně, nezmizí nikdy.
"Blaine," máma se mě snažila uklidnit a když to nešlo a já stále těžce dýchal a plakal, zavolala doktora. A po příchodu doktora si pamatuji jen jehlu, která mi vklouzla pod kůži a tmu. Tmu, která mi už tak trochu lezla na nervy.

 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ivorynka | E-mail | Web | 26. ledna 2015 v 8:27 | Reagovat

Oh shit! Tak to je příšerný. Ne tedy ta kapitola, ale ta nehoda.
Je to rozporuplný. Litovat a přemýšlet, co se asi stalo tomu malému, nebo litovat Blainea.
Kéž by třeba jen ochrnulo. Je to asi drsný, ale raději to, než aby Blaine žil s pocitem, že to dítě jeho máma už nikdy neuvidí.
Věřím, že bude mít oporu jak u rodičů, Coopera a Lucy, tak i u svého kamaráda.
Moc mě dojalo to, když si myslel, že je v nebi a jak tam popsala Kurta.

Jen tak mimochodem. Dozvíme se, jak přibližně vypadal Olliver?

Absolutně nevím, co si o tom myslet. Kam tím míříš. Jestli jde jen o to, jak se Blaine změnil a jak nakonec Kurt podlehne jako u DS. Nebo to má vést k něčemu většímu. Určitě se těším, jak se to ještě rozvine a zamotá a znovu rozvine...
Byla kratší, ale krásná!! :-)

2 Andílek | Web | 26. ledna 2015 v 9:14 | Reagovat

No teda...Já vůbec nevím co říct. Přesně jako Ivorynka mám rozporuplné pocity. Nevím, jestli mi má být líto Blaina nebo té matky, která nejspíš přišla o dítě. Nebo co se tomu malému stalo.
Kratší přesto pěkná.
Těším se co bude dál, protože je to čím dál tím víc zajímavý

3 terka | 27. ledna 2015 v 6:31 | Reagovat

Slova nejak neprichazeji...hodne hluboka kapitolka. Chudak Blaine...snad se to brzo zlepsi :-)

4 Peťa | 27. ledna 2015 v 15:53 | Reagovat

odměna? tohle je poněkud krutá odměna! :(
Chudák Blaine, myslela jsem že to dítě alespoň přežije, když se stala takhle hnusná nehoda.. Zajímalo by mě, jak na to bude reagovat Kurt, protože už jsme si ověřili, že bere všechno strašně osobně i když to není svým způsobem ani Blainova vina.. tak doufám že zahodí svoji ješitnost a pomůže Blainovi se přes tohle dostat...
Jinak opravdu pěkná (můžu to tak říct?) zápletka.. opět něco co jsem nečekala, vždy mě překvapíš a to se povede fakt jen pár lidem :D
jinak se nemůžu dočkat na další kapitolu! :3 ale.. máme se bát?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama