18. Love&War

25. ledna 2015 v 16:21 | Christy

18. Only you





Ahoj, děkuji moc za komentáře. A tady je další kapitolka ;) Hlavně mě nezabíjejte :D






"Nevzdávej to! Začátek bývá vždy nejtěžší"

POV Blaine

Hrál jsem si s gumovým náramkem na ruce. Ležel jsem na posteli a civěl zamyšleně do stropu. Dneska ráno, když jsme rozbalovali dárky jsem dostal...všechno. Opět. Nový mobil, řidičák, peníze. Zdálo se, že rodiče ustoupili od toho mě dále mučit a tak se to snažili vynahradit tímhle. Dokonce i Lucy dostala nový mobil. Dotykový. A byla opravdu, ale opravdu nadšená. No musel jsem ji nějak udělat radost. Celý den ji Cooper vysvětloval co kde najde a jak s mobilem pracuje. A já? Já seděl na pohovce a hrál si s náramkem, s kterým jsem si hrál i teď. To byl dárek od Kurta. Jeden dlouhý náramek kolem ruky a nápisy: Buď šťastný, buď hrdý, buď vděčný a buď volný. Také v krabičce byl vzkaz. Malá bílá tvrdá kartička se slovy: Úsměv, prosím. Nemohl jsem si pomoct a znovu se usmál. Úsměv prosím. To sedělo. Jelikož jsem byl znovu při penězích a měl řidičák, půjčil jsem si od Lucy auto a vyrazil do obchoďáku. Možná ještě není pozdě Kurtovi něco darovat. Ale co? Co by mu udělalo radost?

Když jsem chodil sem a tam po dvoupatrovém obchodním domě, uvědomil jsem si, že o Kurtovi strašně málo vím. Neměl jsem absolutně tušení, co by mu udělalo radost. Klidně jen maličkou. Oblečení? Ne! Parfém? Ne! Prstýnek? Nežádám ho o ruku! Sakra. Už jsem opravdu ztrácel naději. Opřel jsem se o skleněné zábradlí a zadíval se na výlohu obchodu. To je ono!

S úsměvem na rtech jsem se vracel domů. Byl bych jel i rychleji, kdybych z toho auto vymáčkl víc. Ale ono jelo jen jakože jelo. Projížděl jsem kolem dílny pana Hummela, ale moc dobře jsem věděl, že Kurt doma nebude. Měli přece stupidní zkoušku sboru, ze kterého mě vykopli. Zkusím mu napsat, když nepřijde, dám ten dárek někomu jinému. Hned co jsem přijel domů, napsal jsem Kurtovi krátkou zprávu, že se sejdeme v parku o půl čtvrté. Odpověď však nepřišla.
"Můžu?" máma zaklepala na otevřené dveře a usmála se. Pokývl jsem hlavou, tak vešla dovnitř a rozhlédla se po malém pokoji, "Je to mrňavé."
"Už jsem si zvykl," pokrčil jsem rameny a sledoval jak si sedla a upravila si dlouhé vlasy, "Potřebuješ něco?"
"Popovídat si," pronesla, stále se rozhlížela po pokoji a pak se ke mně naklonila, "O tom chlapci."
"Mami," zaúpěl jsem, "Ale to není co povídat."
"Takže se ti nelíbí?"
"Líbí," zavrtěl jsem hlavou, "Je skvělý, ale je to jen kamarád."
"Tak mi o něm něco pověz? Trávíte spolu hodně času?"
"Jo a většinou si jdeme po krku," zašklebil jsem se a pak s úsměvem zavrtěl hlavou, "Nevydržíme spolu tři hodiny v kuse, abychom se nepohádali."
"A proč se hádáte?" zvědavě naklonila hlavu. Proč se hádáme...
"Kvůli hloupostem," povzdychl jsem si. Opravdu to většinou byly totální kraviny. Maličkosti. Ale dokázali mě naštvat, "Ale skvěle se mi s ním povídá, pokud po mě neřve."
"Ty jsi tak zamilovaný," rozpustile se usmála s rukou přiloženou na srdci, "To je tak sladké."
"Mami, za prvé nejsem zamilovaný a za druhé, není to sladké i kdybych zamilovaný byl,"
"Třetí světová?" vtrhl do mého pokoje Cooper, "Páni to je malý pokoj. Spíše to vypadá jak nějaká komora na metlu a mop nebo tak něco."
"Co to říkal s tou třetí světovou?" nechápavě jsem naklonil hlavu hned co Cooper zase rychle zmizel, stejně jako se objevil.
"Znáš Coopera," máma nad tím mávla rukou, "A ten...Kurt..."
"Mamí prosím...počkej," zvedl jsem prst a okamžitě si přečetl zprávu od Kurta.
Budu tam :)
"Píše ti on?"
"Jo,"
"Jo? Slyšel ses právě teď?" hlasitě se rozesmála, "Blaine, miláčku, ty jsi zamilovaný až po uši."
"Ach bože jsi děsná," postavil jsem se z postele, "Prosím nestarej se do mého osobního života. Nikdy jsi to nedělala, tak to nedělej ani teď."
"Dobře," povzdychla si. Byl jsem hrubý, ale samotnému mě to stále trápilo, "Nechám tě připravit se na...na Kurta."
"Mami," zavrčel jsem varovně.
"Promiň," zasmála se a elegantním krokem opustila můj pokoj. Připravit se na Kurta? Ano, to asi ano. Hlavně se sním nehádat. To bude nejdůležitější.
Dobře, nejsem dochvilný. Rychle jsem vystoupil z auta a doběhl ke Kurtovi, který se mračil. Zjevně jsem přišel dost pozdě. Obličej měl červený od zimy a rty semknuté v úzké lince.
"Je to naposledy, co na tebe čekám," řekl rozlobeně. Vím, že to nebylo směšné a že to myslel úplně vážně, přesto jsem se usmál.
"Nejsem dochvilný," to měla být omluva. Neznělo to tak, ale myslel jsem to tak. Kurt se však ještě více zamračil, "Více méně. Chtěl jsem ti jen dát tohle."
"Co to je?" fajn, už by se mohl přestat mračit. Přece mu dávám dárek, nemohl by se alespoň trochu usmát. Ne! Budu se usmívat, nebudu se hádat.
"Dárek," řekl jsem a snažil se o nejlepší úsměv, "Tys mi dal dárek, já ti taky musím dát dárek."
"Nemusíš," odsekl. Měl jsem nataženou ruku k němu a on stále na mě jen hleděl. Trpělivost, "Nic nechci."
"Proč ne?" ovládl jsem svůj hlas, aby nezněl podrážděně. A že jsem byl podrážděný na maximum. Víc už to snad ani nešlo.
"Protože ne. Teď už ne," zavrtěl hlavou a více se zachumlal do kabátu. Teď už ne? Řekl teď už ne?
"Fajn," stáhl jsem ruku, "Jen jsem ti chtěl udělat radost. Ale očividně na to už máš někoho jiného."
"Jak to zatraceně myslíš?" rozhodil rukama a propaloval mě pohledem. Do háje. Proč neumím držet hubu? Mohli bychom to zase rozebírat. Znova a znova. Člověk by řekl, že už jsem se poučil.
"Nijak. Zapomeň na to," zamumlal jsem a přešel k odpadkovému koši, kde jsem dárek pro něj vyhodil, "A díky za tvůj dárek. Byl...milý."
"Kam to jdeš?" slyšel jsem za sebou. Neotočil jsem se. Ne hned. Musel jsem se otočit, až když jsem slyšel zaskučení a tiché: "Au."
"Panebože to nikdo neumíte dávat pozor na tom náledí?" zavrtěl jsem hlavou a vytáhl Kurt i přes protesty za ruku na nohy, "Jdu domů."
"To mě vytáhneš ven, abys hned šel domů?" praštil mě do hrudi, "Zrušil jsem kvůli tobě plány!"
"Měl jsi napsat, že nemáš čas," odvětil jsem s klidem.
"Jsi-,"
"Co? Hlupák? Nevděčný? Snobský? Arogantní? Kurte tohle jsem už slyšel nejméně milionkrát. Můžeš přeskočit na tu část, kterou ještě nevím?" rozhodil jsem rukama, "Mě unavuje jak pořád po mě ječíš. Kdo má na tohle být do prdele zvědavý? Jestli se to líbí tvému novému frajerovi, tak fajn. Ale mě to unavuje. Chápeš?"
"Po něm nemám důvod ječet," řekl kousavě, "On je ke mně milý, není arogantní a nemyslí si, že je víc než svět."
"Já," nemám slov, "Nebudu se z tebou hádat. Asi uděláme lépe, když budeme...jen náhodní kolemjdoucí."
"Když nemůžeš mít to co chceš, tak raději budeš jen náhodný kolemjdoucí. Skvělé," nevěřícně vrtěl hlavou, "To je ubohé."
"Řekl bych ti, co je ubohé," odfrkl jsem, "Měj se, Kurte."
"Jasně, odejdi!" zakřičel za mnou a hlas mu vyskočil výš, "Jsi hlupák, Blaine!Úplný idiot. Kéž bych tě nikdy nepoznal!"

Jel jsem autem jak nejrychleji jsem mohl. Nejel jsem domů. Jel jsem pryč z tohoto pitomého města. Nenáviděl jsem to tady. Bylo to jako všude jinde! A to jsem si myslel, že tady to bude lepší. Jak jsem mohl zas šlápnout tak vedle? Proč nikdy neudělám nic správného? Vždycky to je krok dozadu ne dopředu. Zase jsem to všechno posral. Co jsem to plácal za blbosti? Kolemjdoucí? Já jsem asi opravdu upadl na hlavu!
"Do háje," zaskučel jsem a prudce zabrzdil. Jenže náledí bylo i na silnici a jak jsem se snažil vyhnout malému dítěti, které vyběhlo Bůh ví odkud, trhl jsem volantem doleva a sjel z cesty. Cítil jsem silný náraz, nesnesitelnou bolest v nohách a myslel jsem, že se auto nepřestane převracet. V uších mi zvonilo, neviděl jsem a několikrát jsem se praštil do hlavy, než jsem ztratil vědomí. Poslední, co jsem byl schopný vnímat byla jen ohromná bolest. Ani jsem nevěděl odkud přicházela. Hlava? Noha? Hruď?
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Andílek | Web | 25. ledna 2015 v 17:19 | Reagovat

To ne! Tohle ne! Mám chuť tě zabít! Takhle to utnout! To ne! Blaine! Vůbec tu nebrecim.
Máš štěstí, při psaní komentáře mi chcipl prohlížeč, takže mám pifku na něj. :D
Teda Kurte, to bylo zloučký! On ti koupí dárek a ty ho odmítás.
Těším se na pokračování.

2 Emča | 25. ledna 2015 v 20:10 | Reagovat

Zabila bych tě, ale to bych se pak nedozvěděla co se bude dít. :-D
Právě teď sem na Kurta tak moc naštvaná. Takhle se zlobit. :-(
Jinak opět skvěle napsané, ale to už není žádná novinka :-D Už se těším na další díl. :-)

3 terka | 25. ledna 2015 v 20:29 | Reagovat

Vedela jsem to. Uz na konci minule kapitolky a na zacatku tehle. Ale stejne to mou zlobu nijak nemensi. Takhle teda ne. Chceme zdraveho Blainea, hodneho Kurta a co nejdiv poradnou Klaine scenu :-D
Jinak hezky napsane, tesim se pokacovani :-D

4 Ivorynka | E-mail | Web | 25. ledna 2015 v 21:44 | Reagovat

Otrávit, uškrtit, praštit!? :-D :-D Co?
Nebo radši ne. To by jsme potom nevěděly, jak to bude dál. A JAK TO BUDE DÀL?! :-( já to nedam! Potřebuju to vědět.
Jo a kam ti sahaj tvurci telenovel a dramat. On to vyhodil. On to vazne vyhodil! To je takovej....*****!  
A ta jeho mamka. Uplně vím, jaký to je...
Vážně by mě zajímalo, jestli Finn s Coopem nemaj nějaký společný předky. Vypadá to, že jo. Máš ho dokonale k sežrání.
A těším se na další kapitolku :-) moc moc moc...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama