17.Love&War

23. ledna 2015 v 6:19 | Christy

17. Christmas






Ahoj,
Takže Vánoční kapitolka, která měla být zveřejněna už na Vánoce je tady až nyní. Moc se tam Klaine nevyskytuje, ale důležité je, že tam je někod jiný. Doufám, že se vám dnešní Vánoční kapitola bude líbit :P









POV Blaine


Vánoce. Už od rána Lucy poslouchala Vánoční koledy a vesele si je prozpěvovala. Já sice nezpíval, ale usmíval jsem se, když jsem zdobil stromek. Z venku jsem slyšel dětí sousedů, jak se radostně baví ve sněhu, který napadl přes noc. Když jsem se probudil bylo všude bílo. A nějakým způsobem mě všechna ta Vánoční atmosféra, kterou jsem nikdy nezažil, uklidňovala. Jakoby se ve mě rozlil pokoj a klid. Takhle jsem se dneska cítil.
"Blaine, zajdi otevřít," křikla na mě Lucy z kuchyně. Pověsil jsem ozdobu, kterou jsem držel v ruce a vydal se otevřít. Odemkl jsem a otevřel dveře. Vykulil jsem oči a schytal sněhovou koulí přímo do obličeje. Ale přesto jsem stál ve dveřích jako opařený.
"Tváříš se jako bys viděl Santu," rozesmál se můj bratr a já otevřel pusu, ale nevydal ani hlásku. Na malé terase stál Cooper, máma i táta. Máme se usmívala jako sluníčko a přitahovala si k sobě teplý kabát.
"Pojďte dál," stále šokovaně jsem civěl na svou rodinu a nechápal o co tady sakra jde. Oni přijeli? Za mnou?
"Přijeli jste," Lucy vešla do chodby a objala mou mámu a poté mého tátu.
"Co tady děláte?" nechápal jsem. Oni ví, že Lucy je v tom? A proč nevím o tom, že to vědí?
"Rodina má být spolu ne?" Cooper mě bouchl do zad a jako doma se přemístil do obýváku, kde sebou hodil na pohovku, "Lucy máš to tu super. Tu výzdobu jsi dělala ty?"
"Blaine," odpověděla Lucy se smíchem.
"Já to nechápu," zoufal jsem si. Táta mě vzal kolem ramen a zasmál se. Můj táta se zasmál. To jim všem zamrzl mozek nebo co?
"Lucy nám volala, zlatíčko," řekla máma a sundala si kabát, který pověsila ke dveřím, "Tak jsme si řekli, že by bylo hezké, kdybychom strávili Vánoce tady s tebou."
"Se mnou?" zamumlal jsem. Nebylo to takové to zamumlaní, kdy by si člověk řekl, že ten druhý je otrávený. Bylo to zamumlaní ve smyslu, že nemám sílu jinak mluvit. Byl jsem dojatý? Nebo něco podobného. Ale byl to příjemný pocit.
"Nemůžu uvěřit tomu, co vidím," smál se Cooper a rozhlížel se kolem sebe, "Tys dělal výzdobu?"
"Sklapni," zamručel jsem na něj. Cooper mě už otravoval.
"Hele, ukážeš mi to tady?" ignoroval mě, "Už dlouho jsem tady nebyl. Chci vědět, co všechno se v tomto městě změnilo.
"Jen...já to...neměli jste být v Mexiku?" neposlouchal jsem Coopera, který založil ruce na prsou a uraženě zvedl bradu.
"Jo, mě si zkazil Vánoce. Mě i mé snoubence jen tak mimochodem,"
"Coopere!" máma mu dala malý pohlavek a posadila se na pohovku.
"Mám se vyjadřovat?" zeptal jsem se všech a všichni okamžitě zavrtěli hlavou, "Vidíš, ví co bych ti řekl."
"Takže se jdeme projít?" vyskočil z pohovky, "Hoď na sebe něco a jdeme!"

A já s ním opravdu šel. Sníh křupal pod nohama a Cooper komentoval všechno, co se změnilo. Ani jsem vlastně nevěděl, kam ho vedu až když jsem došli do parku. Byl tam postavená bruslící plocha a bylo tam docela dost lidí. A nebyl by to Cooper, kdyby se tam nerozešel směrem k lidem.
"Čau," ozval se za mnou tolik povědomý hlas. No nazdar. Tyhle jsem fakt chtěl potkat.
"Hele Blaine já brus-," Cooper se rozplácl na ledě na který vešel nevím kdy a začal mudrovat něco o tom, že mám být pozornější. Já mám být pozornější?!
"Co to je za šaška?" zeptala se Santana a Kurt s Rachel a Finnem se rozesmáli.
"Ten šašek-,"
"Jsem Cooper," už stál vedle mě a usmíval se jako měsíček na hnoji natahujíc ruku ke nim, "A ten šašek je B-,"
"Hlupák, který neumí bruslit a já mrznu, takže jdu domů," zamručel jsem, otočil se na patě a vydal se směrem, Bůh ví kam.
"Je to na druhou stranu Blainey," zvolal Cooper. Já na to jen zvedl ruku a ukázal mu prostředníček na kterém se blýskal stříbrný prsten, "Hej! No ták! Počkej přece na mě! Mějte se lidi, ať jste kdo jste!"
Hlupák. Já jsem Cooper, jsem herec a jsem Blainův bratr, nechcete náhodou poznat i naše rodiče? Pitomec. Naštvaně jsem kráčel skrz park, Cooper se mě snažil dohnat, ale moc mu to nešlo. Slyšel jsem, jak něco stále mluví, jak nadává na mou osobu a nakonec jsem slyšel, jak při pádu na namrznutý chodník ječí.
"Ježiší Coopere," protočil jsem oči, otočil se a přišel k němu natahujíc ruku, abych mu pomohl, "Neumíš už ani chodit?"
"Co to s tebou je?" zafučel a oprášil si věci od sněhu, "Ještě před chvíli jsi byl v pohodě a teď jakoby tě něco praštilo přes hlavu a ty jsi zase v módu bručoun."
"Sorry nemám náladu ti něco říkat," odbyl jsem ho a znovu se rozešel. Opravdu mi zkazili celé Vánoce.
"No ták Blaine! Já si chci jen o Vánocích zablbnout se svým bratrem a mít nějakou další vzpomínku, kterou budu vyprávět svým dětem," rozhodil rukama. Když jsem se na toho blázna díval, došlo mi, že má pravdu.
"Fajn," zavrtěl jsem hlavou, "Ale jen ty a já, okey?"
"Je ty a já bráško," pocuchal mi vlasy a nadšeně se vydal zpátky k místu ze kterého jsme odešli. Já si nabral sníh do dlaní a po cestě ke kluzišti si vytvaroval dokonalou sněhovou kouli. Stále tam byli. A dívali se přímo na nás. Cooper mě doslova a do písmene dotáhl ke kluzišti, podal mi půjčené brusle a sám si jedny obul.
"Jsou mi malý Coopere," zaskuhral jsem a chytil se plastového skla, které sloužilo jako mantinel.
"Větší neměli," zazubil se a zapojil se do davu bruslících lidí, kterých značně přibylo. Já stál stále na místě a křečovitě se držel. Neuměl jsem bruslit. Nikdy jsem na ledě nestál. Prostě...ach bože.
"Budeš tam stát dlouho?" Cooper mě popadl za ruku, ale druhou jsem se stále mohl držet. Tahal mě, já se držel a nehodlal se pustit ani za zlaté prase.
"Pusť!" přitahoval jsem se k mantinelu a začal se smát a podivně svíjet. No Cooper se nevzdal a nakonec vyhrál. Ale oba jsme se svalili na led. Smáli jsme se jako blázni. Já se upřímně smál. Pomalu jsme se zvedli a já se nejistě s rozkročenými nohami postavil. Musel jsem vypadat jako Bambi.
"Já neumím bruslit," zaskuhral jsem, když do mě strčil a já zavrávoral. Cooper se na to hned rozesmál, chytil mě zezadu za ramena a tlačil dopředu.
"Jako první krůčky," smál se.
"Bruslíme v proti směru,"
"Nevadí," zrychlil a samozřejmě to neubrzdil, pustil mě a já narazil do mantinelu a svalil se znovu na zem.
"Au," ležel jsem na zemi a třel si hlavu, do které jsem se uhodil, "Ty jsi takový idiot."
"Promiň," natáhl ke mně ruku a pomohl mi na nohy, "Měl jsi chodit na hokej jako já."
"Když jsem chtěl, vysmál ses mi," připomněl jsem mu a on se zatvářil ublíženě, "A ne že ne Coopere."
"Ale-,"
"Bylo to tak," přerušil jsem ho a chytil se mantinelu, "Brusli si sám okey? Já si půjdu sednout...někam."
"Nebuď citlivka," přetočil modré oči a znovu mě chytil za ramena. A znovu mě tlačil a já znovu skončil na zemi. A pak znova a znova a znova. Pořád dokola až mi to po nějaké době přišlo vtipné. Za celý můj život jsem s Cooperem nebyl déle jak dvacet minut. A teď už jsme bruslili, více méně padali, asi hodinu. Konečně se po další půl hodině Cooper unavil a přestalo ho bavit pořád mě zvedat ze země.
"Poslouchej," promluvil, když jsme vraceli brusle, "Proč tě ti lidi tak pozorují?"
Podíval jsem se směrem, kam on a uviděl, jak mě Santana, Kurt, Rachel i Finn pozorovali. Pokrčil jsem rameny a třel si ruce o sebe ve snaze se zahřát.
"Kam jdeme teď?" zeptal jsem se, když už jsme tam stáli příliš dlouho.
"Teď jdeme někam do kavárny nebo tak," zvedl ruce, protáhl se a zívl, "Ta cesta byla tak náročná."
"Hrůza teda," zašklebil jsem se a praštil ho do zad, "Příště leť normálně a ne soukromým letadlem! Já myslel, že tu cestu nepřežiju!"
"Ti straší ve věží ne?" procházeli jsme kolem Kurta a ostatních, když mi Cooper poklepal na hlavu a změnil hlas na holčičí, jako to dělal vždycky, když si ze mě dělal srandu, "Jsi vtipný jak...jak..."
"A došli ti slova," zavrtěl jsem hlavou a hodil po něm sněhovou kouli, kterou jsem si tam pečlivě vytvaroval.
"Válka?" zahulákal přes celý park, pak na mě skočil, svalil mě do sněhu jako malé dítě a začal mi cpát sníh pod oblečení.
"Okamžitě ze mě slez nebo ti rozbiju hubu!" snažil jsem se ho ze sebe shodit.
"Okamžitě ze mě slez," napodoboval mě a máchl při tom rukou, kterou mě nedržel, "Nebo ti rozbiju hubu!"
"Slez!" shodil jsem ho ze sebe, postavil se, upravil si oblečení, vlasy a zatáhl za větev jehličnanu pod kterým můj bratr stál. Sníh se sesypal přímo na něj a on šokovaně vykřikl. Vypadali jsme jako dva malý kluci, kteří se bijí o stejnou hračku. Ale bylo to to nejlepší Vánoční odpoledne.

"We wish you a Merry Christmas We wish you a Merry Christmas And a Happy New Year," zpíval Cooper a tančil v obýváku, kde seděli jako rodina. Máma se bavila s Lucy, táta se pokoušel navázat rozhovor s bláznivým Cooperem a já se usmíval na všechny strany, protože jsem právě teď byl nejšťastnější dítě na světě. Tohle byly přesně Vánoce o které jsem Santu prosil každý rok. Nechtěl jsem spoustu dárku,chtěl jsem mít rodinné Vánoce a ty jsem právě teď měl.
"Nechci žádné peníze, Tracey," zaslechl jsem Lucy, jak se baví s mámou. Cooper stále poskakoval po obýváku, ale pozornost mého táty už měla plně Lucy.
"Vezmi si to jako to, co ti patří," namítla.
"Ale to nejsou moje peníze. Jsou tvoje...vaše," kroutila nesouhlasně hlavou.
"Ale ten prcek bude můj synovec a já chci, abyste se oba měli dobře,"
"Tak to dáme jemu," navrhl jsem. Lucy po mě vrhla vražedný pohled, táta se díval trochu zmateně a moje máma se toho okamžitě chytla. Strhla se další horká konverzace o tom, jestli si Lucy peníze vezme nebo ne. Nakonec řekla jen to, že se nemíní na Vánoce hádat. Ale přijala to. Neřekla to, ale neměla na výběr. Máma se prostě rozhodla a tak to i bude. Škoda že neměla tolik síly, když mě táta posílal sem. Počkat škoda? Je to dobře. Jsem rád, že jsem poznal Lucy a jsem rád, že jsem poznal i Kurta.
"Last Christmas, I gave you my heart But the very next day you gave it away,"
"Coopere už zavři hubu!" vyjekl jsem a rozesmál tak mámu, tátu i Lucy v kuchyni. No já to ale myslel smrtelně vážně. Zpívat uměl, ale co předváděl tady mi rozum prostě nebral. Další sprše nadávek na Cooperův účet zabránilo zvonení.
"Santa!" Cooper se rozběhl ke dveřím a hned jakmile otevřel, řekl, "Ty nejsi Santa."
"Prosím?" zaslechl jsem Kurtův hlas a skoro se mnou šlehlo.
"Ty jsi ten kluk z parku. Blainey to je asi pro tebe!"
"Zavři zobák a zmiz," přišel jsem ke dveřím a ukázal prstem do obýváku, "Hned, Coopere!"
"We wish you merry christmas...," začal znovu zpívat. Podíval jsem se na Kurta. Měl růžové tváře a červený nos od zimy. Byl bych ho možná i pozval dál, ale to by bylo moc otázek a moc zbytečných a lživých odpovědí. Už tak se budou divně dívat. Vyšel jsem ven jen v černém tričku s krátkým rukávem a založil si ruce na prsou.
"Já," odmlčel se a podíval se do okna. A já taky. Cooper byl nalepený na skle okna v obýváků. Kurt zakroutil hlavou a podíval se na mě, "Myslel jsem, že bych ti mohl popřát Veselé Vánoce. To je tvůj bratr?"
"Mám mobil nemusel jsi ztrácet čas chodit sem a ano, ten magor v okně je můj bratr,"
"Není to ztráta času," zamračil se a sáhl do tašky, "Koupil jsem ti dárek, ale...nevím jestli se ti bude líbit a-,"
"Co jsi udělal?" zvedl jsem obočí. On mi koupil dárek. Proč mi kupoval dárek?! Já pro něj nic nemám.
"Viděl jsem to a vzpomněl si na tebe," podal mi větší krabičku, pečlivě zabalenou a ozdobenou mašlí.
"Já pro tebe nic nemám,"
"To jsem ani nečekal," zasmál se, "Vesele Vánoce, Blaine."
"Veselé Vánoce," zašeptal jsem a sledoval, jak schází schody dolů a pak odchází po ulici pryč. Díval jsem se na místo, kde jsem ho ztratil z dohledu ještě dlouho po tom, co už tam nebyl. Pak jsem se podíval na dárek, který jsem držel v ruce a trochu se pousmál. Chtěl jsem to rozbalit hned, ale odolal jsem.
"Lálálá," slyšel jsem Coopera hned co jsem otevřel dveře, "Blaine si našel přítele. Je trochu jako ženská, ale to nevadí. Já se budu snažit moc se mu nesmát okey?"
"Není to jeho přítel," řekla Lucy a na stůl v obýváku položila tác s hrníčky, "Je to jen jeho kamarád, viď?"
"Přesně," přikývl jsem a dal tu malou krabičku na zem pod stromeček, "Navíc, on přítele má a nemluvme o tom, podívejte jak se tváří táta."

Vánoce. Tohle byly ty nejbláznivější Vánoce, které budou dlouhým příběhem pro Cooperovi děti. I pro toho prcka, kterého čeká Lucy. Nejenže jsme spolu mluvili jako každá jiná rodina, ale padlo hodně věcí, které mě rozesmáli na další hodinu a především u večeře. Skoro jsem se zadusil pitím, potom jsme se snažili uhasit oheň, který založil Cooper v obýváku. Mával svíčkou zpíval Tichou noc a přitom zapálil závěs u okna. Vánoce jako vystřižené z komedie. Opravdu. Máma, táta, Cooper a Lucy, moje rodina. Bláznivá rodina.




Abych vás trochu napjala čekáním na další kapitolu(teda jestli vůbec vás napínám, někdy)

"Měl jsi napsat, že nemáš čas," odvětil jsem s klidem.
"Jsi-,"
"Co? Hlupák? Nevděčný? Snobský? Arogantní? Kurte tohle jsem už slyšel nejméně milionkrát. Můžeš přeskočit na tu část, kterou ještě nevím?" rozhodil jsem rukama, "Mě unavuje jak pořád po mě ječíš. Kdo má na tohle být do prdele zvědavý? Jestli se to líbí tvému novému frajerovi, tak fajn. Ale mě to unavuje. Chápeš?"
"Po něm nemám důvod ječet," řekl kousavě, "On je ke mně milý, není arogantní a nemyslí si, že je víc než svět."
"Já," nemám slov, "Nebudu se z tebou hádat. Asi uděláme lépe, když budeme...jen náhodní kolemjdoucí."
"Když nemůžeš mít to co chceš, tak raději budeš jen náhodný kolemjdoucí. Skvělé," nevěřícně vrtěl hlavou, "To je ubohé."
"Řekl bych ti, co je ubohé," odfrkl jsem, "Měj se, Kurte."
"Jasně, odejdi!" zakřičel za mnou a hlas mu vyskočil výš, "Jsi hlupák, Blaine!Úplný idiot. Kéž bych tě nikdy nepoznal!"

Jel jsem autem jak nejrychleji jsem mohl. Nejel jsem domů. Jel jsem pryč z tohoto pitomého města. Nenáviděl jsem to tady. Bylo to jako všude jinde! A to jsem si myslel, že tady to bude lepší. Jak jsem mohl zas šlápnout tak vedle? Proč nikdy neudělám nic správného? Vždycky to je krok dozadu ne dopředu. Zase jsem to všechno posral. Co jsem to plácal za blbosti? Kolemjdoucí? Já jsem asi opravdu upadl na hlavu!
"Do háje," zaskučel jsem a prudce zabrzdil. Jenže náledí bylo i na silnici.....

Těšíte se? :-D
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Andílek | Web | 23. ledna 2015 v 9:44 | Reagovat

Moc pěkná kapitola. Absence Klaine nevadila. Cooper je bohatě zastoupil. Smála jsem se jako blázen. Miluju tvého Coopera, je správně prasteny :D  :D  :D  :D. Páni Andersonovi zrušili Mexiko, aby byli na Vánoce se synem. Za to mají u mě plusove body.
Těším se co bude dál, protože ten spoiler! Ten spoiler! Se mi vůbec, ale vůbec nelíbí.

2 terka | 23. ledna 2015 v 14:28 | Reagovat

Cooper to dost zabijel, jsem rada ze, za Blainem vsichni prijeli, treba nejsou ztracena rodina :-)
Jsem zvedava jak se to cele vyvine, protoze nevime, co dal Kurt Blaineovi za darek, kdo je jeho (boy)friend a jak zacne a skonci ten spoiler! Takze doufam, ze nebudeme cekat dlouho ;-)

3 Peťa | 24. ledna 2015 v 19:11 | Reagovat

Afr.. Cooper v tvém podání je totálně k zulíbání.. :3 Takový bráška, Blaine to tak akorát potřeboval.. Mohlo by tady být Coopera víc.. třeba nějaký rozhovor s Kurtem nebo tak :3 :D
Jinak ten spoiler.. jakože.. COŽE?! To nás chceš totálně zabít? Doufám že další díl už je za dveřmi protože tohle se nedá vydržet :-!

4 Emča | 25. ledna 2015 v 10:47 | Reagovat

Neskutečně krásná kapitola. Smála jsem od začátku až do konce :-D Jsem strašně ráda, že se Andersonovi rozhodli přijet za svým synem.  A ten Cooper? Prostě Aww. Jen bože ať se nikdy neseznámí s Finnem :-)To by byla dvojce. A k tomu spoileru. To nás chceš zabít? Už se STRAŠNĚ MOC těším!! :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama