14. Love&War

16. ledna 2015 v 8:11 | Christy

14. Bus




Ahoj, je tady další kapitolka. Doufám, že se bude líbit. V další kapitolce tedy v 15. bude menší obrat...protože mě trochu už nudilo, že je všechno okey :D :D







Každý je génius, ale pokud budete posuzovat rybu podle její schopnosti vylézt na strom, bude celý svůj život žít s vědomím, že je neschopná.

-Albert Einstein

POV Blaine

Ležel jsem na zemi vedle své postele, na které spal Kurt. Tedy myslel jsem si, že spí, až dokud se nepřevalil na bok a nedal paži dolů z postele. Pravděpodobně mu přišlo zábavné hrát si s mými vlasy a mě to bylo příjemné. Vsadím se, že neměl ani tušení, že jsem vzhůru. Ale já ani omylem neměl v plánu mu dávat důvod přestat. Venku se rozednívalo, takže mohlo být kolem šesté ráno. Jenže v moment, kdy mi začal zvonit budík se Kurt vyděsil, vyskočil z postele, čímž mi šlápl na ruku, já bolestí zasyčel a vysypal ze sebe pár ostrých nadávek.
"P-promiň," vykoktal.
"Dobrý," zamumlal jsem a pomalu se postavil mnoucí si ruku. Bolela jako čert.
"Kolik je vůbec hodin?"
"Šest," protřel jsem si obličej a následně byl ve spárech Kurta.
"Cože?" držel mě za ramena a třásl se mnou, "Šest? Myslel jsem, že si nastavil budík už na pět! Podívej se, jak vypadám!"
"Dívám se," prohlédl jsem si jeho tvář a pousmál se. Vypadal dokonale i po ránu, "Vypadáš pořád stejně."
"Vypadám jako strašák do zelí. A o půl sedmé musíme na autobus!"
"Cože? Já autobusem nepojedu," odmítal jsem. V žádném případě. Bude přecpaný k prasknutí lidmi, kteří budou zvědavě civět. A to nemám rád. Civějící lidí jsou otravní. Navíc jet autobusem je...ponižující. Nejezdil jsem dokonce ani metrem. Nikdy! I když mnohdy by to bylo výhodnější než autem, které se zasekne v dopravní špičce. Vlastně ano, metrem jsem jel jednou. Do nemocnice za Oliverem, když Peter neměl čas pro mě přijet a nemohl jsem prostě chytnou taxík.
"Neptal jsem se," zamračil se a pustil mě, "Oznámil jsem ti to."

A opravdu. Stál jsem v autobuse otíral se o cizí lidi a cítil se nad míru poníženě. Navíc za mě musel platit Kurt, což bylo ještě horší. Mračil jsem se pokaždé, když do mě někdo jen malinko strčil. Držel jsem se zuby nehty, abych nevystoupil a už jsem to pravdu udělat chtěl. Dvě zastávky před kavárnou, kde jsme měli namířeno. Jenže Kurt mi to nedovolil, tak jsem dal snášel postrkovaní a potlačoval zvracení ze smradu, který v autobusu byl.
"Kam jezdí tak brzy ráno," zabručel jsem a cpal se ke dveřím, protože jsme zastavili přímo před kavárnou. Kurt se asi zapomněl zmínit, že je stará a vlastně už pár let zavřená. Myslel jsem, že si dám alespoň kávu, ale pochybuji, že je tu vůbec nějaká obsluha.
"Přežil jsi to," Kurt mě popostrčil ke skleněným dveřím, které byly pokryty novinami a pak otevřel. V místnosti byly už všichni členové a mě se zatmělo před očima. Měl jsem takový vztek, že mě nechali zpívat jako křoví.
"Kurte," Rachel Kurta popadla za ruku a odvedla ho do kruhu lidí, kteří seděli na ošuntělých modrých sedačkách. Já si přitáhl dřevěnou židli a sedl si po boku Finna, protože s ním jsem mluvil ze všech nejvíce, nepočítajíc Kurta.
"Mohli bychom začít choreografií a pak si projedeme texty," zahlásila Rachel vůdcovsky. Santana přetočila oči a Quinn zavrtěla hlavou. Zjevně se jim stejně jako mě nelíbilo, že tomu velela zrovna ona.
"A nebo probereme nejdříve texty a pak vymyslíme choreografii," navrhl Kurt a Rachel uraženě nafoukla tváře, jakoby byla uražená protože ji do toho někdo kecá. Taky jsem měl jeden návrh. Všichni bychom se mohli zvednout a jít domů. Třeba spát.
"Fajn," povolila po dlouhé odmlce, "Máte všichni své texty?"
Všichni do jednoho přikývli a vytáhly papíry. Kromě mě. Tři slova mám v paměti a nic, doufal jsem, že nic na nich nemůžu zkazit.
"Ty nemáš sebou texty písní?" Rachel se zeptala skoro diktátorským tónem. Musel jsem se uklidnit, abych ji nevyškubal vlasy. Děsně mě vytáčela svým chováním.
"Promiň, ale ty tři slova nejsou důvod tahat sebou noty," odsekl jsem otráveně, "Nebo ty si snad myslíš, že snad jo?"
"To že dobře zpíváš není důvod ti dávat větší část písně," oplatila mi drze.
"Né," odfrkl jsem a mávl přitom rukou. Jestli tohle není důvod, tak pak nevím, co by mohl být, "Vždyť k čemu to je ve sboru dobře zpívat, že? Hlavně aby slečna Rachel měla sóla. Nehledě na to, že si hraješ na hvězdu, kterou nejsi a vedeš to tady, jakoby jsi chtěla pomoct lidem a přitom jen chceš, aby ses mohla předvádět na jevišti."
"Co si to dovoluješ?" vyštěkla na mě a prudce se postavila. Ale né, že já raději nedržel pusu na uzdě. Teď tady po mě bude řvát několik minut.
"Promiň, ale někdy prostě neumím lhát a předstírat," opravdu jen někdy. Po většinu života jsem předstíral a lhal. Hlavně když šlo o to, ukázat někomu, co cítím, "Takže jsem řekl, co jsem chtěl. A dřív než si začneš vyřvávat hlasivky, tím tvým otravným hlasem, varuju tě, abys držela tu velkou kušnu o tom, co víš od Jasona, který ti napovídal Bůh ví, kolik věcí o mě. Gracias."
Teď bylo naprosté ticho. Všichni na mě zírali s otevřenou pusu, až na Santanu, která se začala šklebit a nakonec se rozesmála, tak hlasitě, že by i přehlušila křik Rachel.
"Co si o sobě myslíš tu hlupáku rozmazlený?!" její hlas vyskočil o něco výš, takže zněla trochu přidušeně. Já řekl, co jsem chtěl v jedné minutě, ale ona po mě ječela snad celou věčnost. Ostatní tomu jen přihlíželi a i oni čekali, až se Rachel uklidní.
"Skončila jsi?" zeptal jsem se znuděně. Rachel vykulila oči, pak je zavřela a uraženě se otočila ke Kurtovi. Následně se k němu sklonila, něco mu zašeptala a dramaticky, tedy pro ni dramaticky, odešla někam dozadu, kde kdysi mohl bývat sklad nebo nějaká místnost pro zaměstnance.
"To bylo drsný," ozvala se z ničeho nic Santana. Jenže já z téhle hádky nadšený nebyl. Nevěděl jsem proč jsem měl sevřený žaludek a malé výčitky svědomí. Ne že by mi na té holce nějak záleželo, ale asi jsem byl zbytečně hrubý. A taky možná jediná Rachel brala tohle vystoupení jako životně důležité, přestože to tak nebylo. Navíc, dělala něco smysluplného na rozdíl ode mě. Mezi námi byl ticho. Kurt měl položenou hlavu na kolenou, které měl skrčené a přitažené skoro až k bradě, Santana si vytáhla pilník na nehty, Quinn se jen dívala před sebe a ostatní už jsem si raději ani neprohlížel. Já poklepával nohou o zem, díval se na hodiny, které viseli na zdi a ukazovali deset minut od doby, co Rachel odešla. Měl jsem opravdu chuť vstát a jít se omluvit. Ale něco, nevím přesně co to bylo, ale bránilo mi to vstát a jít za ní. Ublížil jsem ji svými slovy, nepřemýšlel jsem o tom, co jsem řekl. Až teď. Pomalu jsem vstal a vydal se ke dveřím staré kavárny. Ocitl jsem se na ulici bez toho, aby se mě někdo pokusil zastavit. Nikoho jsem nezajímal a právě teď jsem se jim nedivil.

Chodil jsem v kruzích po městě než jsem našel cestu domů až do večera. Byl jsem promrzlý a těšil jsem se, až budu v teple. Hlavou se mi honilo tolik myšlenek, že jsem nevěděl, která mě trápí více. Kurt a to jak mě nutil se cítil nejistě, nebo to, že mě děsí, že začínám soucítit s druhými a nebo myšlenky na poslední dny s Oliverem. Sotva jsem otevřel dveře domu Lucy, udeřila mě vlna tepla. Sundal jsem si bundu a prostřel si zmrzlou tvář. Lucy seděla na pohovce, četla si knížku a nevšimla si, že jsem dorazil. Bez jakéhokoli slova jsem vyšel schody do svého pokoje a třískl dveřmi. Skoro jsem vyletěl z kůže. Na mojí posteli seděl Kurt a očividně na mě čekal. Zase! To je tady v mém pokoji nějaká čekací místnost?
"Kde jsi byl tak dlouho? Skoro jsem zešílel strachy!"
"Co tady děláš?" sundal jsem si bundu, hodil ji na postel a otevřel skříň, abych si vzal věci na spaní.
"Neodpověděl jsi!" zamračil se a postavil se z postele, "Proč jsi odešel a kde jsi celou dobu byl?"
"Kurte," povzdychl jsem si a sundal si mikinu, "Přehnaně moc se snažíš starat se o mě. Jsme v pohodě a nepotřebuju chůvu."
"Můžeš se přestat svlékat?" zamračil se, když jsem si rozepnul opasek kalhot.
"Chci jít do sprchy," odsekl jsem a přešel k němu. Upřeně se mi díval do očí a snažil se zakrýt rozpaky. Moc se mu to nedařilo. Nebyl zas tak dobrý herec, "Máš s tím nějaký problém?"
"Teď?" zeptal se, "Já s tebou mluvím. Teda snažím se o to. Ale na to aby se mohl vést dialog jsou potřeba dva."
"Já nevím o čem chceš mluvit," pokrčil jsem rameny a otočil se zády k němu, "Fakt nechápu proč mě pronásleduješ."
"To že s tebou nechci chodit neznamená, že mi na tobě nezáleží,"
"Jak jsem řekl," odmlčel jsem se a přes rameno si přehodil ručník, "Nepotřebuji chůvu."
"Ale já nejsem chůva. Takhle se chovají přátelé!" rozkřikl se a mě na chvíli umlčel. Spíše mi vzal vítr z plachet. Nejen tím, ale už před tím. Tak zoufale se snažím s ním vyjít, ale místo toho, aby moje snaha byla pozitivní, byla negativní. Odháněl jsem ho od sebe a nechápal proč. Všechno co jsem udělal nebo řekl vyznělo v tom nejhorším světle.
"Dobře," chabě jsem přikývl a pokusil se pořádně nadechnout, "Bloudil jsem po městě protože jsem nemohl najít cestu domů. Spokojený s odpovědí?"
"Proč jsi takový? Proč se neustále snažíš schovávat pod tou pitomou maskou?!"
"Protože bych pak všem mohl ukázat kam mají přesně zasáhnout, aby mě úplně zlomili!" zakřičel jsem na něj. Kurt udělal krok dozadu a v jeho očích se mihl šok z toho, jak prudce jsem reagoval, "Můžu pak rovnou za každý nakráčet a říct, aby mě praštili přímo do místa, kde jsem nejslabší! Lidem nemůžeš věřit. Chápeš?!"
"Kde se v tobě bere tolik nenávisti opravdu nechápu," zamumlal s očima upřenýma na mou rozlobenou tvář.
"Není to nenávist," odfrkl jsem na hranici posměchu, "Je to nedůvěřivost a vztek. Víš kolikrát mě tak zvaní přátelé nechali, abych se ze všeho vylízal sám? Jediný můj přítel na kterém mi záleželo umřel. Mám tolik vzteku na to, že odešel a nechal mě tady úplně samotného! A nejhorší je, že ten vztek není k němu, ale ke mně! Rozumíš tomu už sakra?!"
"Já ti rozumím." přešel ke mně a chytil mi ruce, "Vím, že ta bolest je někdy větší než dokážeš zvládnout. Vím, že to bolí i po dlouhém čase a nikdy ta bolest neodezní. Ale zabije tě, pokud se budeš vracet do minulosti a držet v sobě vztek."
"Nenávidím kým jsem se stal," přiznal jsem, "Chtěl bych abych tě poznal dřív."
"Něco by se změnilo?"
"Poznal by si jak úžasný jsem byl,"
"Opravdu mi připadáš, jakoby ti bylo šedesát," pustil moje ruce a zakroutil hlavou, "Nikdy není pozdě na změnu."
"Jasně je nám osmnáct. Jsme mladí a měli bychom si život užívat,"
"Takže?"
"Půjdeme se bavit,"
"A to kam?" pozvedl obočí.
"Nevím. Ty jsi tady ve svém živlu. Já byl zatím jen ve dvou podnicích,"
"A já zas nechodím nikam jinam," zašklebil se a zamyslel se.
"Víš co...přemýšlej a já si dám tu sprchu," poplácal jsem ho po zádech, "A beru to, tak že si přijal mou nabídku na rande."
"Blaine!" vyhrkl, ale to jsem už mizel v koupelně. Nepotřeboval jsem, aby mě odmítl. Znovu. Jasně řekl, že my dva nikdy nebudeme spolu. Ale taky řekl, že není pozdě na změnu. Tak samo není třeba ztrácet naději. Však já mu ukážu, jak by se měl dobře, kdyby byl se mnou.

Jeli jsem v jeho autě Bůh ví kam. Opravdu jsem neměl nemenší tušení kam nás to veze. Ale něco mi napovídalo, že tam, kam jedeme nebude moc lidí. Jel po úzké cestě někam za město. Míjeli jsme nápis Lima a já se tázavě na Kurta podíval.
"Neboj se, nezabiju tě," zažertoval.
"To bys ani nedokázal," zašklebil jsem se a podíval se z okna. Všude jen tma a stromy. Dokonce tu cestu ani nic neosvětlovalo, "Ale vážně...Kam to jedeme?"
"Bude se ti tam líbit," slabě se usmál a na chvíli na mě upřel zrak, "Jestli jsem tě teda správně odhadl."
"A to je jak?"
"Uvidíš," zakroutil hlavou a odbočil doleva na bahnitou cestu. Před námi opět nic nebylo. Jen cesta a stromy. Jsme snad někde v lese sakra?
"Jsme v lese?" ptal jsem se.
"Více méně ano," přikývl a zpomalil. Jel sotva padesátkou.
"Tak více nebo méně?"
"Více," zasmál se a přibrzdil. Povzdychl jsem si a podíval se na mobil. Bylo osm hodin, venku bylo pět stupňů nad nulou a...nemám signál?
"Do háje Kurte, tady není signál?"
"Ne? Záleží na tom?"
"Ano! Co kdyby se něco stalo?" rozhodil jsem rukama a při tom upustil mobil. Spadl na zadní sedačky nebo možná někde tam na zem, "No zatraceně. To se mi snad zdá."
"Uklidni se," rozesmál se, já si odepnul pás, auto začalo nepříjemně pípat, abych si pás zapnul, ale já se místo toho nahnul dozadu, abych si telefon vzal zpátky. Tenhle byl zatraceně drahý a kdybych ho roztřískal mohl bych si jít hodit mašli. Jak na schvál Kurt přidal a já byl nucen sednout si zpátky hezky na sedadlo do předu, protože to se mnou začalo házet.
"Co to do prdele děláš?" rozčiloval jsem se, "Musíš zrychlovat, když se snažím najít telefon?"
"Tak ho nehledej, zapni si pás a mlč," odvětil v klidu a jakoby nic pustil rádio, "Ten telefon teď nepotřebuješ! A zapni si sakra ten pás. Protože mi to pípání leze na nervy!"
"Dobře," zvedl jsem ruce a zapnul si pás, "Dobře...jen se uklidni."
"Nemůžu uvěřit, že jsi tak...tak...ách bože...,"
"Tak co?" přivřel jsem oči, "Ale...no tak. Klidně to řekni."
"Neuvěřitelný! Chci tě vzít někam, kde by se ti mohlo líbit a ty po mě začneš štěkat, že není signál! To není normální," poslední větu si řekl spíše pro sebe a já se prostě musel usmát. Vypadá ještě roztomileji, když je naštvaný.
"Ty poslyš," promluvil jsem, "Tebe rozčílí každá maličkost co?"
"Ne. Tohle se mi nestávalo," odsekl, "Tohle děláš ty. Prostě mě...rozčiluješ. A to mluví ten pravý, jen tam mimochodem. Tebe rozčílí všechno."
"Ale prosím tě," odfrkl jsem, "Já jsem skoro vždycky v klidu."
"Jasně," přetočil oči, "Ty jsi úplný kliďas."
"Jsem," přikývl jsem, "Už tam alespoň budem?"
"Ještě chvíli," znovu zpomalil a rozhlédl se před rozcestí. Doufal jsem, že věděl, kam to jel, protože jestli se ztratíme, tak to bude zábavné. V autě bylo ticho a cesta mi opravdu připadala nekonečná. Z rádia tiše hrála píseň Say you say me a Kurt poklepával prsty v rytmu do volantu.
"Jezdíš na to místo často?" zeptal jsem se, když píseň skončila a nahradili ji žvásty z rádia.
"Když chci být daleko od všeho," přiznal, "Je malá šance, že tam narazím na někoho z města. Maximálně naše sousedy. Takovou starou paní s manželem."
"Proto mě tam bereš? Nepotkáme tam nikoho z města?" prokoukl jsem ho. Teď jsem nevěděl, jestli to je dobré pro mě nebo pro něj. Možná nechce, aby nás někdo viděl.
"Vím na co myslíš," pomalu zastavoval. Podíval jsem se z okna a slabě se usmál. Byla to stará...chalupa? Tedy vypadalo to tak. Očividně to byla nějaká stará restaurace. Z venčí vypadala...no hrozně...co si budeme nalhávat. Dřevěné ošuntělé dřevěné obložení, stará okna, které vypadali, že nevydrží moc dlouho, staré schody...vlastně vypadalo to jako z nějakého sedmnáctého století. Možná. Na dějepis jsem nebyl moc dobrý...Kam mě to do háje vzal?, "A není to tak, že bych nechtěl, aby nás někdo viděl."
"Umíš číst myšlenky?" zašklebil jsem se, odepnul si pás a vystoupil.
"Ne, ale trochu už jsem se naučil číst ve tvém obličeji," také vystoupil a opřel se o auto, "Jestli tam nechceš jít, protože to není dost nóbl, klidně se můžeme vrátit zpátky."
"Nejeli jsme tady hodinu, abychom se vrátili hned zpátky," zamumlal jsem.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Andílek | Web | 16. ledna 2015 v 10:21 | Reagovat

To bylo úžasný! Celou dobu jsem se usmivala.
Blaine v autobuse. Soucitim. Nemám ráda, když se na mě lidi lepí.
Můj soucitný úsměv vystřídal poteseny, konečně. Konečně to Rachel někdo řekl.
A Blaine vysilujici, že není signál byl boží. Taky mám radši, když mám jistotu, že se dovolam. Kurt taky neměl chybu! Už jsem se pekla, že ho odveze do lesa a zamorduje (ještě mi hrabe z mé povídky Bestie). A ona taková zapadla restaurace. Taková romantika. Tak známe Kurta.
Těším se na to drama a vůbec na pokračování.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama