12. Love&War

8. ledna 2015 v 20:15 | Christy

12. Promise










Ahoj...tady je další kapitolka <3


Jak často cítíme, že jsme ti co nejvíce trpí? Co by se nám stalo, kdybychom zvedli zrak a uvědomili si, že je hodně lidí který navzdory své bolesti a problémům hledí v před.



Po tak těžkém ránu jsem věděl, že tento den už bude vlastně procházka růžovou zahrádkou. Přišel jsem do dílny, kde už Finn ležel pod autem zvednutém na zvedáku a v něčem se hrabal. Při práci si pobrukoval nějakou mě neznámou písničku. Dokonce, k moji smůle tady byl i Kurt. Všiml si mě, ale nedávalo to nijak znát. Seděl za stolem, kde jsem seděl minulé já a hrál si s propiskou. Něco si pak i črtal do papírů.
"Chceš s něčím pomoct?" můj hlas zněl podivně hrubě. Jako kdybych byl nachlazený. Finn si mě až teď všiml a zvedl ke mně hlavu. Slabě se usmál a trochu si mě proměřil.
"Ne," zavrtěl hlavou, "myslím, že opravit motor ještě neumíš."
"To teda neumím," zavrtěl jsem hlavou a dřepl si, abych viděl, co vlastně dělal. Stejně jsem tomu houby rozuměl, ale Finn mi pak postupně vysvětlovat, co dělal. Pak jsme společně opravovali motor i s Burtem. Cítil jsem v zádech Kurtův pohled a přemýšlel nad tím, co tu vlastně dělal. Nevypadal na někoho, komu tohle prostředí vyhovuje. Zima, smrad z olejů a benzínu.
"Vyměň už jen motorový olej a dáme si pauzu," řekl mi Burt a šel ke Kurtovi. Něco mu řekl, Kurt se zamračil, zvedl se a vydal se k zamčené skříňce. Chvíli se přehraboval v poličkách a pak vytáhl nějakou krabičku. Otevřel ji a vytáhl z ní pro mě neznámou věc. Po tom, co jsem vyměnil olej mě Burt zavolal a pozval k nim nahoru. Nemusím snad ani říkat, že jsem nechtěl. Opravdu jsem neměl moc chuť dívat se na Kurtův zamračený a trochu otrávený obličej. Nakonec mě však pan Hummel donutil a mě nezbývalo nic jiného než vyjít za nimi železné schody. Ocitl jsem se rovnou v kuchyni. V místnosti to vonělo jehličím, jídlem a pohodou. Měli kuchyň a nepochybně i zbytek domů vánočně vyzdobeným. Postarší žena se ke mně nahrnula, představila se jako Carol a objala mě. Jak důvěrné a zvláštně příjemné. Neměl jsem rád, když mě někdo cizí objímal. Ale u Carol mi to nevadilo.
"Jaká vřelost," poznamenal Kurt, nalil si z konvičky čaj a odkráčel někam do domu.
"Nevšímej si ho," Finn do mě strčil loktem a kývl hlavou, ať jdu za ním. Následoval jsem ho do obýváku, kde hořel oheň v krbu a přesně jak jsem odhadoval, i tady vonělo jehličí a zářilo to červenými a zlatými barvami. Asi tři kroky od krbu bylo zavěšené jmelí a nad krbem byl zlatý řetěz s andílky. Posadili jsme se na pohovku, Finn pustil televizi a strčil mi do ruky ovladač xboxu.
"Umíš to?" zeptal se a kývl hlavou k obrazovce, kde se rozjížděla fotbalová hra.
"Že váháš," nepatrně jsem se zašklebil. Cooper mi s tímhle nedal pokoj. Umím snad všechny hry, které existují. A to jen díky Coopera. Ne že bych si stěžoval na chvíle strávené s ním. Ale my se ani nijak jinak nebavili. Když jsem byl mladší a kamarádil se ještě s Oliverem, někdy jsem s Cooperem chtěl vyrazit ven, ale on nechtěl. Když zemřel Oliver a já se po nějaké době dal dohromady, chodil jsem pro změnu já ven a s Cooperem jsem nechtěl mít nic společného, kromě těch hloupých her, která on tak miloval.
"Tys mě porazil," Finn nevěřícně vydechl. Já koukl na obrazovku a opravdu jsem vyhrál. A to jsem ani tomu nevěnoval pozornost. No nejsem já úžasný?
"Promiň, je to automatické," zašklebil jsem se.
"Ještě jednu hru," zavelel a spustil novou hru. Dvě ze tří jsem vyhrál. Takže jsem byl oficiální vítěz, což se Finnovi ani trochu nelíbilo. Ale bylo fajn si s ním zahrát. Možná z těch všech Kurtových přátel je právě Finn ten nejnormálnější. Což je dost divné, protože normální lidi toho tolik nesní, jako on. Takže byl svým způsobem normální až nenormální.
"Kluci!" z kuchyně se ozval ženský hlas. Carol nás volala ke stolu. A teprve tam jsme si připadal jako kůl v plotě. Kurtovi se očividně nelíbilo, že mě jeho rodina pozvala ke stolu.
"V New Yorku jsi taky pracoval?" zeptala se Carol. No to určitě. Já a pracovat. Neměl jsem důvod. Bylo směšné, že jsem vůbec teď pracoval.
"Ne," zavrtěl jsem hlavou.
"To by mě zajímalo, proč pracuješ teď," utrousil Kurt a zdálo se, že je to něco jako útok.
"Mě by taky zajímalo věcí," nedalo mi a oplatil jsem mu to stejným tónem, "Proč lidé na světě trpí, proč jsou bohatí a chudí. Na takové otázky musíš pravděpodobně hledat odpovědi. Které stejně nikdy nenajdeš."
"Ne každému spadne bohatství do klína," odsekl a nabodl na vidličku kus masa připraveného na olivovém oleji a s minimem koření. Asi jsem nebyl jediný komu to takhle moc nevyhovovalo. I Burt se v tom celkem nimral.
"To je tvůj názor," zamumlal jsem a odpil si ze sklenice s vodou, "Navíc, nic o to-"
"Víte co se mi dneska stalo?" vyhrkl Finn, aby přerušil naši hádku. Díky Bohu mi tím pomohl. Jenže i tak jsem se cítil jako malý človíček mezi obry. Co Finn povídal je mi záhadou tak samo je mi záhadou i Kurtové chování. Ví, jak je to s mou rodinou i s tím, co jsem zažil. Neví všechno, ale ví dost. Dost na to, aby mi tím mohl ublížit, kdyby to využíval v útočných obratech.

Zůstal jsem v dílně asi do čtyř odpoledne. Pak jsem měl v plánu jít domů a snad se i znovu utápět v depresích. Jenže na to budu mít dost času večer. Problém byl v tom, že jsem ve městě nikoho neznal. A Sebastian měl dost svých starostí, aby měl čas se zabývat mým vyléváním srdce. Na to jsem ani vlastně nebyl. Jediný komu jsem se dokázal za poslední dobu svěřit se svými pocity byla Lucy. Sice ani ta nevěděla všechno, ale věděla ze všech nejvíce. Dokonce ani můj psycholog nevěděl tolik věcí. Emmet Lombardo. To byl můj psycholog. Nesympatický chlapík s podivným knírem a hustým obočím. Jeho obličej byl samá vráska a zuby měl beztak umělé. Myslím tím protézu. Někdy jsem na sezení, které trvalo dvě hodiny zkoumal všechno, co se dalo. Včetně jeho zubů. Někdy jsem se dokonce bavil nad tím, jak už je zoufalý z toho, že mu nic nechci říct. Bylo to hnusné, ale pro mě zábavné. Vždyť těm lidem nezáleží na pacientech. Sedí tam s námi dvě hodiny každý druhý den, snaží se, abychom mluvili o svých pocitech, když už nemají žádné prostředky, jak nás k tomu donutit, prostě řeknou ve výsledku, že terapie nezabírá. Seberou peníze a jsou šťastní, že můžou své ženě koupi nové auto. Možná takový nejsou všichni, ale můj psycholog byl přesně takový. Nesnažil se, netlačil dost na to, abych promluvil. Bylo mu to prostě jedno.

"Musíte mluvit Blaine," řekl nezaujatě hledíc do bloku, který držel před sebou. Já otráveně seděl na pohovce naproti němu a díval se na jeho šedé, skoro až bílé vlasy. Momentálně to byl nezajímavější bod v celé místnosti. Mezi námi bylo hrobové ticho. Pouze šlo slyšel, jak klepu botou o podlahu. Střelil jsem pohledem k hodinám, které ukazovaly půl páté odpoledne. Nestihnu nic z toho, co jsem chtěl. A co jsem chtěl? Jít ven s těmi, co se nazývají přáteli.
"Tím, že budete hypnotizovat ty hodiny, čas neurychlíte," poznamenal svým nepříjemným hrubým hlasem, "Ani to, že mě budete probodávat pohledem vám nepomůže."
Převrátil jsem oči a znovu pohlédl na nástěnné kulaté hodiny. Půl a dvě minut. Zdálo se, že čas plyne pomaleji a pomaleji.

Otevřel jsem dveře domu Lucy a hodil klíče do umělé misky na stolku vedle dveří a věšáku, kde jsem pověsil svou bundu. Lucy seděla v obýváku, dívala se na televizi a jen mi mávla na pozdrav. Vyšel jsem schody do pokoje a skoro jsem dostal infarkt. V mém pokoji, na mé posteli seděl Kurt. Koukal na mě skrz brýle ve tváři nečitelný výraz.
"Co tady děláš?" vytrhl jsem mu z ruky rámeček s fotkou mě a Olivera, kterou držel.
"Rachel mě požádala, aby ti donesl tohle," vytáhl z brašny přes rameno štos papírů, přesněji not, "Přišla asi deset minut po tom, co jsi odešel."
"Mohl jsi to dát Lucy a jít," odbil jsem ho, stejně jako to on udělal mě. Nebyl jsem na něj naštvaný, ale byl to způsob, jak se bránit ještě dřív, než by zaútočil, "Nemusel si ztrácet čas čekáním na mě."
"Čekat dvě hodiny je ztráta času," postavil se, "Ale měl jsme...musel jsem se přijít omluvit. Dneska jsem byl nepříjemný a ty sis to nezasloužil. Protože jsi mi nic neudělal. Pravděpodobně protože jsi to nestihl, ale i tak."
"Vytáčíš mě," zaskřípal jsem zuby a zaťal pěsti. Opravdu mě vytáčel svými řečmi. Nestihl jsem to? Kdybych chtěl, zvládnu to i během dvou sekund.
"Čím přesně?" přivřel oči a přistoupil blíže ke mně, "Tím, že jsi mě nenamotal a pak neodkopl?"
"Proboha můžeš s tím přestat?!" vykřikl jsem a rozhodil rukama, čímž mi vypadl rámeček a skleněná destička se roztříštila o zem, "Přestáváš mě zajímat! Úplně! Jsi nesnesitelný a chováš se jako bys byl nejžádanější člověk planety!"
"Já?" ukázal na sebe a nevěřícně na mě valil oči.
"Správně slyšíš," ušklíbl jsem se, "Ty. Po tom, co jsem ti řekl, co mi Jason udělal, věříš všemu, co napovídal Rachel!"
"Tys to potvrdil!" vyjekl, "Ty sám si řekl, že každý týden jsi měl někoho jiného!"
"A proč tě to tak štve? Hm?" kývl jsem k němu bradou, "To co bylo změnit nemůžu! A věř, že kdybych mohl, udělal bych hodně věcí jinak. Snažil bych se ze všech sil, abych byl ten dobrý člověk, za kterého mě měl můj nejlepší přítel."
"Musí být hodně zklamaný, jestli ví, jaký jsi teď," zaútočil na moji nejslabší stránku. Svěsil jsem ramena, zaťal zuby, zavřel oči a hluboce se nadechl. Hlavně se v tom více nenimrat.
"Asi by byl," ovládl jsem svůj hlas aby zněl chladně, "Ještě něco mi chceš říct nebo to je všechno?"
"P-promiň," zakoktal a udělal krok ke mně. Tím jsem ho měl blíže, než bych momentálně chtěl, "Já jsem si neuvědomil...mrzí mě, že jsem něco takového řekl."
Zřejmě mu došlo, že můj kamarád nemůže vědět, jaký jsem teď. A evidentně v tomto soucítil se mnou. Ale já nežádal soucit. Chtěl jsem více pochopení.
"Měl bys jít," odvrátil jsem hlavu a zadíval se na rozbitý rámeček s fotkou. Tolik škody pro nic.
"Jsem idiot," chytil mě za ramena, "Klidně mi můžeš jednu vrazit a neudám tě."
"To je od tebe hezký," malinko jsem se zasmál. Že prý mě neudá. Vtipné.
"Řekneš mi, jak to tedy bylo?" naklonil hlavu k levému rameni a prosebně se na mě zadíval.
"A má to cenu?" pochybovačně jsem se zadíval do jeho očí. Kurt slabě přikývl a skousl si dolní ret. Vypadal tak neodolatelně. Kdybych mohl, okamžitě ho políbím. Chtěl bych vědět, jestli jsou ty rty tak jemné jak vypadají. Jenže na to bych se nikdy neodvážil.
"Jestli nechceš, tak nemusíš," promluvil po chvíli ticha, "Jen tě nemůžu chápat, když mi neřekneš, jak to bylo."
"Byl jsem příliš zmatený," začal jsem okamžitě. Možná to nepochopí, ale na tom už nezáleželo, "Nejistý sám sebou a hlavně jsem se kamarádil s pochybnými lidmi pro které tohle byl druh zábavy. A já si přál jen abych zapadl. Většinou ani nevím, jak jsem začal flirtovat. Ale nebylo to tak, že bych si to s nimi hned rozdal. To..to ne. Pak jsem s tím přestal a po pár dnech začal chodit s Jasonem."
"Ale to si taky byl s jinýma," konstatoval.
"Ne," zavrtěl jsem hlavou, "On ano, já ne."
"A proč si s ním byl?" nechápavě se zamračil a posadil se na mou postel.
"Víš," posadil jsem se vedle něj, "Když ztratíš někoho, koho jsi měl rád jako bratra...nechceš, aby se to opakovalo. Já jsem se bál ztráty a na Jasonovi mi koneckonců nezáleželo, tak, abych byl z toho...aby mě to zničilo."
"A já? Já jsem pro tebe co? Něco jako Jason?" zavrtěl se a podíval se mi zpříma do očí. Měl strach z odpovědi a já byl troch nervózní odpovědět. Co pro mě Kurt znamenal? Chtěl jsem, aby pro mě znamenal celý svět, ale to jsem opravdu ještě s určitostí říct nemohl. Možná mě zajímal jen proto, že mě nechtěl. To jsem sice na devětadevadesát procent mohl vyloučit, ale i tak...Znamenal pro mě hodně...to ano. Chtěl jsem, aby patřil ke mně. Aby se na mě podíval a měl v očích radost. Aby se na mě smál je protože mě vidí. Aby na mě myslel, stejně jako já myslel na něj. Aby akceptoval mou minulost, prožíval se mnou přítomnost a pomohl tvořit mou budoucnost. Aby byl můj kamarád a já se nemusel bát říct cokoli. Jenže musel jsem se hodně hlídat, abych některé věci zůstali stále mým tajemstvím.
"Jsi můj kamarád," řekl jsem nakonec jen, "Ať chceš nebo ne."
"Jaký panovačný," zašklebil se, "Ale myslím, že chci být tvůj kamarád."
"Fajn můj kamaráde, jen abys věděl, koupíš mi nový rámeček, protože kvůli tobě jsem ho rozbil," ukázal jsem na zem a pak se k nepořádku sehnul, abych mohl posbírat střepy. Kurt se zatím, co já sbíral střepy, rozvalil na mé posteli. Lehl si na břicho, nohy skrčil a máchal chodidly ve vzduchu.
"Koupím ti i deset rámečku," pokýval hlavou a podepřel si ji, "Zlobíš si na mě?"
"Ne," hrst střepů jsem vysypal do koše vedle psacího stolu a povzdychl jsem si, "Jen mě trochu zarazilo, že...že ti tolik vadilo, něco co nemá nic společného s tebou. Myslím tím...je to minulost a tu změnit nemůžu."
"Někdy se chovám jako idiot," přiznal a nevině se usmál, "uvědomím si svoje chyby až trochu později. A taky si je často nepřiznám a jsem naštvaný bez důvodně. Ale uvědomil jsem si, že to jak jsem se choval bylo dětinské a taky teď, když jsem po tobě křičel a řekl ty věci."
"Jen mi slib," přeskočil jsem ho a převalil se na malý prostor postele ke stěně,do které jsem se praštil, "Au...slib mi, že se budeš snažit pochopit mě nebo alespoň respektovat...jako kamaráda."
"Slibuji," zazubil se, otočil se ke mně a lehl si na bok. Několikrát mě praštil, ale to jsem s malým úsměvem přešel, "Ale víš, co se mi nelíbí?"
"Pověz mi, co se ti nelíbí," pobídl jsem ho trochu jízlivě. Prostě to ve mně stále bylo. Choval jsem se tak dva roky možná více, nemohl jsem se všeho zbavit za pár měsíců.
"Za prvé tvůj výsměch," praštil mě do břicha a znovu si podepřel hlavu, "Ale hlavně to, že hodně věcí skrýváš. Nevěříš mi?"
"Ovšem že ti věřím," zavrtěl jsem hlavou nad jeho otázkou, "Ale tohle není o důvěře. Víš to nejdůležitější a k ostatním věcem se dostaneme možná později. Je to příliš...ani nevím, co to vlastně je."
"Jsi divný," poznamenal s úsměvem a hned na to zvážněl, "Ale ty odjedeš. Nejsi tu napořád. Pravděpodobně hned po školním roce se vrátíš do New Yorku ne?"
Kurt nahodil téma, nad kterým jsem nepřemýšlel ani trochu. Vůbec mě nenapadlo, že opravdu tady jsem jen na tento školní rok a pak se vrátím domů. Tedy alespoň tak zněla dohoda. Dobře, dohoda to nebyla, spíše tak nějak zněl rozkaz od mého táty. Nejhorší na tom bylo, že Kurt měl pravdu. A co bude s námi? Budeme dále kamarádi? Nebo prostě na mě Kurt i Lucy zapomenou?
"J-já nevím," zakoktal jsem. Zdálo se, že mě ta představa, že se vrátím domu trochu vyděsila. Ohledně mého návratu jsem měl zvláštní svíravý pocit a to bylo ještě dost času na to se tímhle zaobírat.
"A můžu mít ještě jednu otázku?" dlouze se mi zadíval do očí a já jen slabě přikývl. Tak co to bude tentokrát?
"Proč pracuješ?"
"Aha," tiše jsem se zasmál a Kurt se malinko zamračil nad mou reakcí, "Fajn...ale bude to tajemství jasné?"
"Nebude první," poznamenal a trpělivě čekal, co za tajemství mu to povím. Pokynul jsem mu prstem ať se ke mně trochu nakloní. Kurt se, ačkoli váhavě, ke mně naklonil.
"Pro Lucy," zašeptal jsem a nechtěně se otřel rty o jeho ucho. Cítil jsem, že se zachvěl a na jazyku mě štípala další rýpavá poznámka, "Ona totiž bude mít malého prcka."
"Cože?" vyhrkl a otočil se tváří ke mně čímž mě udeřil čelem do toho mého. Oba jsme zaúpěli a hned na to se rozesmáli, "Cože?"
"Je těhotná," zavrtěl jsem hlavou a promnul si místo, kam mě bouchl. Trochu to bolelo, "Ale nechce aby to někdo věděl. A taky nemůže rodinu požádat o peníze."
"A Axel to ví?" zeptal se tiše, jakoby se bál, že nás Lucy může slyšet.
"Ne," zavrtěl jsem hlavou, "A ani to vědět nebude. Lucy si to nepřeje."
"Dozví se to. Dřív nebo později,"
"Tak raději později," zamumlal jsem. Možná by se Axel chtěl o jejich dítě postarat, ale on Lucy opustil. A věděl v jaké situaci se nacházela. Ne! Axel to prostě vědět nebude!
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 terka | 9. ledna 2015 v 6:41 | Reagovat

Tak tohle napsosto kompenhuje minulou kapitolku ;-) Tu hadku v pokoji potrebovali. A Finn byl super, kez by se k Blainovi choval takhle cely sbor..... a samozrejme i on k nim :-) Diky, tesim se na pokracovani!

2 Andílek | Web | 9. ledna 2015 v 10:05 | Reagovat

Já to včera neokomentovala? Divný! :D a to jsem si furt říkala musíš okomentovat novou kapitolu Love&War. No nic, jdu komentovat teď.

Super kapitola. Jsem ráda, že si to kluci mezi sebou vyříkali. A ten Finn mě potěšil. Tak jsem zvědavá, jestli vezme Blaina na milost i zbytek sboru.
Těším se na pokračování.

3 Emča | 11. ledna 2015 v 17:04 | Reagovat

WOW. Tvoje povídky jsou naprosto úžasné. A tahle kapitola! Přesně to potřebovali pěknou hádku na vyjasnění. Těším se na další.

PS: Už si viděla díly z šesté série?? :-D

4 Christy | Web | 12. ledna 2015 v 6:01 | Reagovat

Děkuji všem za komentáře...moc si toho vážím ;)

[3]: A abych byla upřímná...ne neviděla a pravdu říci...mam docela strach :-D Ale jistě, až bude čas...podívam se. Podívam se na to jako pomalu ničí znovu můj oblíbený seriál ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama