10. Love&War

2. ledna 2015 v 23:18 | Christy

10. Free



- Ahoj, jsem ráda, že máte rádi Lucy. Určitě se dočkáte později více momentu Blucy. ;) Tak tady je další kapitolka.




"Pokud se srdce změní na led kvůli bolesti , kterou zažilo , pouze teplo lásky ho může vyli čiť.Koľko třeba bojovat , dokud se zraněná duše vrátí do koloběhu života?"

A tak jsem dopadl tak, že jsem seděl u Rachel na obrovské rohové pohovce v rohu a čekal, až Puck s Finnem zprovozní DVD přehrávač. Proklínal jsem se, že jsem na to kývl, do doby, než si ke mně sedl Kurt, přehodil přes nás deku a položil si na klín misku s popcornem. Samozřejmě mi byl popcorn ukradený. Ale seděl vedle mě Kurt. Dotýkali jsme se koleny a mě skoro vyskočilo srdce z těla. Tak to asi k mému sebeovládání.
"Konečně!" vykřikl Finn a sedl si vedle Rachel, která seděla vedle Kurta. Nějaký blonďák seděl mezi Santanou a Quinn naproti na dvou sedačce a ta černoška, jejíž jméno jsem zapomněl seděla dole na zemi mezi nohami toho blonďáka. Konečně začali úvodní titulky a hned na to to Finn stopl.
"Sorry, už nemám popcorn," řekl, přeskočil opěradlo pohovky a pelašil do kuchyně. To už snědl celou misku ještě před filmem?
"To dělá pořád," povzdychl si Kurt s úsměvem a strčil si do pusy popcorn. Otočil jsem se směrem do kuchyně a za chvíli ho viděl, jak nese dvě misky plné popcornu. Chtě nechtě jsem se musel usmát. Vypadal komicky. Opravdu! Ten pohled by rozesmál i toho nejchladnějšího člověka na světě.

Po půl hodině, kdy film konečně začal být zajímavý se ke mně Kurt přitiskl. Srdce se mi rozbušilo jako o závod a vynechal jsem pár nádechu.
"Proč mi nikdo neřekl, že je to horor?" zašeptal a schoval tvář do mého ramena. Vždyť to byl slabý odvar. Nebylo to nic děsivého, no Kurtovi se to očividně nelíbilo. A já ačkoli jsem chtěl, film jsem nevnímal. Pak zničeho nic, se celý dům ponořil do tmy. Kurt vypískl a skoro se mi posadil až na klín.
"Co to sakra...?" zamumlal jsem a najednou se ozvala silná rána hromu. Vypadalo to tak, že blížící se zimní bouřka vyhodila pojistky. Kurt se mě stále držel jako klíště a ostatní se začali překřikovat, kdo zajde do sklepení a nahodí pojistky zpátky. Nakonec Rachel donesla svíčky, Kurt se posadil do mojí těsné blízkosti a Rachel před nás strčila sirky. To si budeme tahat?
"Nejkratší jde do sklepa," vysvětlila nám a já slyšel Kurta, jak opakuje, ať to hlavně není on. Pomalu, skoro dramaticky jsme si oba vytáhli sirky a já i Kurt jsme si oddechli. Puck měl nejkratší. Finn se nabídl, že mu bude svítit baterkou . Čekali jsem dobrých dvacet minut. Všichni si povídali a já jen poslouchal. Bavili se o Vánocích, o sboru, o minulých prázdninách, které všichni společně strávili někde v nějakém prázdninovém klubu. Kurt při každé hromu sebou trhl,tak mě nenapadlo nic jiného, než pod dekou vyhledat jeho ruku a pevně ji stisknout.
"Nejde to," ozval se za námi Finnův hlas. Kurt sebou znovu trhl a vražedně se na něj podíval. Vypadal jako rozzuřené koťátko. Možná budu moct jít konečně domů.
"Víte, co se mi stalo loni...," začal ten blonďák, jehož jméno jsem stále ještě nevěděl. Když jsem poslouchal, jak vypráví o svém životě a o tom, jak se staral o své sestry a snažil se pomoct své rodině, bylo mi zle z toho, co jsem si o všech myslel. Ne že bych nějak závratně změnil na ně názor, ale došlo mi, že každý má svůj příběh. Nejsem jediný, kdo si prožil peklo. Vždycky říkám, co oni o mě můžou vědět...ale co já můžu vědět o nich?
"...myslel jsem, že to je konec." uzavřel svůj příběh o tom, jak žili v motelu, který sotva stál. Kurt se během povídání o mě opřel a já si toho všiml, až když byla v místnosti chvíle ticha. Modlil jsem se, aby necítil, jak silně a rychle bilo moje srdce.
"A co nějaký tvůj příběh?" otočili se na mě.
"M-můj příběh?"
"Proč jsi přijel sem?" Rachel mi přiblížila otázku. Eh? Opravdu nemám v plánu jim vyprávět, proč jsem tady. Ví to jen Kurt a chci, aby to tak i zůstalo. Jenže jak můžu lhát, když Kurt to věděl a ležel mi v náručí?
"Protože jsem dělal blbosti a našim se to nelíbilo," snažil jsem se být upřímný a taky jsem se snažil o to, abych nemusel říkat nic víc.
"Jaké?" očividně černovlásce moje odpověď nestačila, "Teda...teď jsi jeden z nás. A my o tobě nic nevíme."
"Prostě jsem dělal problémy...," odmlčel jsem se a zoufale se podíval na Kurta, který měl zakloněnou hlavu, aby na mě viděl. Můj pohled jasně říkal, ať mi nějak pomůže. Jenže v jeho očích se také zračila zvědavost. Zjevně proto, aby viděl, jestli mám kuráž na to, říct něco i jim. Jenže on nechápal, že já nemohl jen tak někomu věřit, "Jsem tu hlavně proto, že jsem rozbil auto za tři milióny."
"Páni," vydechl Finn, "Tak to já bych tě asi rovnou poslal do vojenského tábora nebo tak něco."
"Díky," zašklebil jsem se. Nebyl ani tak daleko od pravdy. Mohl jsem tam skončit...kdyby tátu nekrotila máma.
"A to jsi jako boural nebo jsi ho zničil nějak jinak?" ptala se znovu Santana. Ta holka byla zvědavá jako babička Andersonová. Taky musela vědět všechno.
"No," pokýval jsem hlavou na znamení souhlasu, "A co kdyby mluvil někdo jiný? Třeba mi můžete říct...proč sbor není populární."
V ten moment se začali všichni překřikovat a mě nezbývalo nic jiného, než se spokojit s tím, co jsem rozuměl. Idioti...neví o čem je řeč...myslí si, že zpíváme jako v kostele...a to byly opravdu slova, kterým jsem moc nerozuměl. Teda, spíš jsem nerozuměl tomu, že je nazývají losery jen proto, že by zpívali jako v kostele. Nechápu...opravdu ne.
"Chápeš?" už zněl jen jeden hlas. A to od Rachel.
"Ne," přiznal jsem, "Nerozuměl jsem vám, protože jste se překřikovali."
"Shrnu to," ujal se slova Kurt, "Jsou to idioti a jen si našli někoho, komu budou dělat ze života peklo. Prostě nedospělí jedinci."
"Už chápu. Ale kdybyste vyhráli škole pohár, tak se to změní ne?"
"Doufáme v to," všichni přikývli a Quinn smutně pokračovala "Ale, moc to tak nevypadá. Možná by to trvalo tak týden, než by se to vrátilo do starých kolejí. A ještě ti pitomý Slavíci!"
"Kdo?" vykulil jsem oči. Myslí ty samé Slavíky, kam chodí Sebastian. Daltonské Slavíky?
"Z Daltonu," řekl Kurt, "Ale nezapomínejme, že Jeff z jedním z nich chodí."
"Kdo s kým?" S kým by mohl Jeff -ať je to kdokoli- chodit? Dobře...zkusím si vzpomenout, kdo by to mohl být.
"No jo s Nickolasem," odfrkla si brunetka. Nickem? Nick je...ó můj Bože!
"S Nickem Duvalem?" ujasňoval jsem si. Možná je tam jiný Nick.
"Ty ho znáš?" Kurt se napřímil a otočil se směrem ke mně, "Protože mi absolutně nevíme, kdo to je. Jeff nám ho totiž ještě neměl slušnost představit."
"Ehm...neviděl jsem ho asi čtyry roky. Ale...on je gay?"
"Takže znáš i Slavíky? Třeba toho hlupáka Sebastiana?" Santana předběhla Kurta, který mi chtěl odpovědět.
"Nóó," protáhl jsem. Očividně ho nemají rádi. Hlupák? Ten kluk má větší IQ než všichni moji spolužáci z New Yorku, "Jo? Proč je to hlupák?"
"Protože je!" Kurt rozhodil rukami, pak zavřel oči a trochu se uklidňoval, "Chrstl mi tříšť do obličeje!"
"Proč by to dělal?"
"Nemá rád státní školy...studenty ze státní školy," Kurt byl už znovu rozčílený.
"Co to kecáš?" nechápal jsem, "Vždyť taky chodil na státní školu."
"Cože?" tímto jsem všechny zmátl.
"Vždyť je bohatý," namítla Rachel, "A dává to jasně znát."
"To ano," zasmál jsem se. Opravdu si myslí, že když je někdo bohatý, tak hodí na soukromou školu? To snad né! "Ale chodil na státní, když mu bylo asi třicnáct."
"Ty o něm nějak hodně víš," zabručel Kurt. On žárlí?
"Ani ne. Byl jsem ve Westervillu asi před...dlouhou dobou. Tehdy měl docela špatné období...řekl by mi i to, že někoho zabil, kdyby to udělal. Pak jsem to léto poznal i ostatní kluky z Daltonu," pokrčil jsem rameny.


Mírně jsem se zavrtěl a ucítil jsem na hrudi tlak. Pomalu jsem otevřel oči a vykulil oči. Já usnul? A Kurt u mě? Venku bylo už světlo a vypadalo to, že stále prší. Tohle byla druhá noc, co jsem se moc nevyspal. V puse jsem cítil nepříjemnou chuť, jelikož jsem byl bez vyčištění zubů. Taky jsem byl na sebe i na Kurta trochu naštvaný. Jak mě mohl nechat tady usnout? Ale hned, co jsem se podíval na jeho obličej, přešlo mě to. Měl trochu otevřenou pusu a červené tváře.
"Chceš něco k jídlu?" objevila se po mé straně Rachel. Vylekaně jsem sebou trhl, ale díky Bohu jsem Kurta nevzbudil. Jsou už vzhůru všichni?
"Jen něco k pití," protřel jsem si tvář a pomalu Kurta posunul, abych mohl vstát. Kurt se zavrtěl a otočil, až skoro spadl z pohovky. Tak tak jsem ho chytil a opatrně ho otočil na druhou stranu.
"Ostatní spí?" zeptal jsem se a sedl si na barovou stoličku. Rachel přede mě položila sklenici s džusem a pak se otočila ke kávovaru.
"Hm," přikývla s plnou pusou lupínek, "Nechtěla jsem tebe a Kurta budit, když jste oba usnuli."
"Jo," povzdechl jsem si. Vždyť ona je vlastně docela normální, "Děkuji."
"Za co?" nechápala, strčila do pusy další lžičku lupínků a sedla si naproti mně na linku.
"Za džus i kávu," kývl jsme k hrnku s kávou i s džusem, "Kde máš vůbec rodiče?"
"Čert ví," tiše se zasmála, "Mají výročí, takže pravděpodobně jeli na místo, kde táta Charlie požádal tátu Thomase o ruku."
"P-prosím?" zaskočil mi džus. Slyšel jsem dobře? Nebo můj mozek je unavený?
"Mám dva táty," řekla klidně a zasmála se. Jistě se náramně bavila na mém výrazu. Nepochybně jsem měl uslzené oči, protože jsem se hodnou chvíli dusil džusem a taky pusu otevřenou dokořán...dobře...tak moc ne, ale otevřená údivem byla.
"Dva táty," zopakoval jsem, "A nikomu to nevadí?"
"Ovšem, že jsou hlupáci, kteří tomu nerozumí," seskočila z linky, misku hodila do umyvadla a otočila se zase na mě, "Ale to u tebe nehrozí. Jak jsem si všimla. Byl bys sám proti sobě."
"Jak to myslíš?" nechápal jsem na co ta bláznivá holka naráží.
"Jen tě varuji, že Kurt není hračka," opřela se o pult na druhé straně, "A jestli mu jen trochu ublížíš, budeš se modlit, abys mohl zmizet."
"Proč si všichni myslí to samé," zamrmlal jsem. Už mě to trochu rozčilovalo. Fajn...měl jsem takové myšlenky, to nemůžu popřít. Kurt pro mě měl být jen pobavením, ale teď už ne. Nedokazoval jsem to snad? Od nikoho jsem se nenechal nikdy ponížit. A on mě ponižoval tím, jak mě odháněl, jako bych byl otravný hmyz.
"Kurt o tobě mluví hezky, ale já ti nevěřím," zvedla bradu, "Protože když se někdo někomu chce dostat do kalhot, tak se chová mile."
"Co...já...tohle nechci udělat!" zamračil jsem se. Dobře...ne že bych to přímo nechtěl...ale ne takhle. Chci to udělat správně, "Koukni, nemusíš mi věřit. Vlastně o to ani nestojím. Pro mě je důležité, aby mi věřil Kurt...ty i ostatní jste mi volní. Myslíš, že bych se přidal do vašeho sboru, kdyby tam nebyl Kurt?"
"Já nejsem hloupá," poklepala si prstem na hlavu. Očividně není ani normální, "Ale nechápu, proč se snažíš schovat za nějakou masku drsňáka. Měl by sis ji lépe strážit. Protože někdy ji nedržíš dostatečně silně. Třeba včera...viděla jsem, jak ses tvářil, když Sam mluvil o své rodině."
"Nevím o čem to mluvíš," zalhal jsem.
"Nedělej ze sebe ještě většího hlupáka, než kterým doopravdy jsi,"
"Tak jestli si myslíš, že nosím nějakou masku-což není pravda- proč mi nevěříš ohledně Kurta?"
"Víš, kolik věcí jde zjistit, když máš internet?" podepřela si hlavu, "Sociální sítě umí v dnešní době zjistit hodně věcí."
"O čem to mluvíš?" zaťal jsem zuby. Ona o mě něco zjišťovala? Proč?! Neměla právo se starat do mého života.
"Jason o tobě ví docela dost věcí a nemá problém je napsat cizímu člověku," upravila si pramen vlasů, padajíc ji do očí. Vařila se ve mně krev. Zatmívalo se mi před očima, jak jsem byl rozčílený! Jak se opovažuje udělat něco takového, "Třeba to, že jste spolu chodili a měli free vztah. Nebo to, než jste spolu začali chodit jsi chodil každý den s někým jiným. Že sis dělal s lidí loutky a ovládal je."
"Free vztah? Loutky?" mluvil jsem skrz zaťaté zuby. Nikdy jsme volný vztah neměli a ten, kdo ovládal lidi byl on. Jediná pravdivá věc je ta s těmi kluky. A nebylo to každý den, spíše každý týden a to jsem byl hloupý. S Kurtem to je jiné.
"Nedělej, že nevíš o čem mluvím,"
"Neměli jsme free vztah. Teda alespoň ne z mojí strany,"
"Před tím mě ten kluk taky varoval. Psal, že se budeš snažit vinu svalit na něho,"
"Cože?" teď už jsem z židle vyskočil, "Víš co...věř si čemu chceš!"
"Kam jdeš?" když jsem se chystal k odchodu, narazil jsem přímo do Kurta.
"Domů. Jdu si hrát se svými loutkami," střelil jsem pohledem k Rachel a pak ke Kurtovi, "Promiň..."
"Počkej, půjdu s tebou," Kurt mě následoval do předsíně a už se chystal vzít si svůj kabát.
"Ne," zabránil jsem mu obléct se, "Nechci, aby byli tvoji přátele naštvaní. Podívej jak tě Rachel sleduje."
"Půjdu s tebou," zopakoval znovu a vytrhl mi jeho kabát s ruky. Přehodil si ho přes ramena a otevřel vchodové dveře. Nemohl jsem uvěřit, že šel se mnou. On opravdu šel se mnou. Nastoupili jsme do jeho auta a vyjeli od jejího domu.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Andílek | Web | 3. ledna 2015 v 11:21 | Reagovat

Ten Finn hned na začátku pobavil. Horor, bouřka, vypadle pojistky... Brzy bych byla podelana až za ušima :D. Chápu, že se Blaine nechce svěřit, jen tak někomu. Oni spolu usnuli awwww. A Rachel je dobrá stoura. Jsem zvědavá, jak se to celé vyvine.
Těším se na pokračování.

2 terka | 3. ledna 2015 v 17:04 | Reagovat

Uvodni titulky a on uz nema popcorn...klasika :-D Kdyz horor, tak se vsim vsudy, ne?! A Rachel chapu, je Kurtova nejlepsi kamaradka, sice to mozna trochu prehnala, ale to Blaine taky. Mel by se vsem vic otevrit ;-) Dekuju za kapitolku :-)

3 Ivorynka | E-mail | 3. ledna 2015 v 21:10 | Reagovat

Tohle se mi jako vůbec nelíbí. Takhle to utnout, ale ten začátek a tak celkově...paráda :D
Ale úžasně vystiženej Finn.
Mimochodem rozsekala věta Rachel:"Protože když se někdo někomu chce dostat do kalhot, tak se chová mile." :-D  :-P těšim se na další díl.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama