9. Love&War

31. prosince 2014 v 22:14 | Christy
9. Date!?



Zdravím,
Přeji všem KRÁSNÝ NOVÝ ROK. Doufám, že se alespoň kousíček v roce 2015 přiblížíte ke svému snu a doufám, že vykorčíte do Nového roku tou správnou nohou.






Jakkoli moc se snažíš , nemůžeš ignorovat toho, koho miluješ.Keď srdce bojuje proti rozumu , láska nakonec vyhraje , ačkoli máš tisíce důvodů na nenávist.




"Mlčíš," Kurt se posadil na jednu z barových židlí v Er Baru nedaleko jeho domu. V jeho očích zářili světla místního baru, tím je dělal mnohem výraznějšími a krásnějšími, "Pohádal ses s mámou, protože nechceš na Vánoce domů?"
"My se hádáme kvůli každé prkotině," zamumlal jsem a mezi rty semkl brčko a nasál do něj brusinkový džus. Už aby mi bylo jednadvacet a já si mohl prostě koupit třeba pivo, "Prostě nemám chuť být s nimi na Vánoce."
"Nemůžu říct, že to chápu. Dal bych cokoli, abych mohl být na Vánoce s mámou," zašeptal. Očividně ho stále zraňovalo, že u sebe nemá mámu.
"Taky bych dal cokoli za to, aby si mě všímali," znovu jsem si odpil ze sklenice, "Od doby, co si pamatuji, se mnou nikdy nebyli na moje narozeniny. Pořád to byla jen Annie a dárky od rodičů. Nestál jsem o ty pitomé dárky. Jen jsem chtěl, abych alespoň jedny narozeniny měl rodinu, jako každý můj spolužák."
"To mi je líto," řekl a natočil se více ke mně, "Nikdy jsi nezažil narozeniny na které nezapomeneš?"
"Hm...," zamyslel jsem se. Zažil, "Můj kamarád Oliver mě vzal na moje narozeniny do zábavního parku. Ale to nám bylo čtrnáct. Běhali jsme tam a zpátky k atrakcím celý den až do večera. Přejedli jsme se cukrové vaty a přepili coca-coly a pak šli každý domů. To byly narozeniny, které mi zůstaly v paměti, jako jedna z nejkrásnějších vzpomínek na něj."
"To je ten kamarád o kterém si mluvil? Ten, který umřel?"
"Nechci o tom mluvit," sklopil jsem hlavu k dřevěnému pultu. Byl ze stejného dřeva, jako tátův stůl v pracovně. Takže jistě drahý.
"Dobře," Kurt sáhl po své sklenici a přes brčko se napil. Sledoval jsem ho a pak se trochu pousmál. Rozhlížel se po baru a vypadal jako malé dítě. Tak roztomile.
"Chceš si zahrát kulečník?" kývl jsem hlavou ke kulečníku a Kurt se otočil.
"Neumím to," přiznal a znovu si do úst strčil růžové brčko.
"A fotbálek?" kývl jsem pro změnu ke stolu s fotbálkem.
"To taky nehraji," nevině se usmál, "Ale všechno je jednou poprvé ne?"
"Tak pojď," seskočil jsem ze židle a vzal si svoje pití. Když říkal, že to nehraje a že to bude poprvé, myslel jsem, že to opravdu nebude umět. Ale on mě rozdrtil hned při první hře.
"Sakra!" rozčiloval jsem se. To snad není možné! Jak může být tak dobrý. První hru jsem se opravdu nesnažil, ale ty další ano! A stejně jsem prohrával.
"Ale no ták! To je tvoje branka Blaine!" smál se mi. Plácl jsem se do čela a otočil se kolem své osy, "Vyhrál jsem. Znovu. Co je odměna?"
"My o něco hráli? Tak to hrajeme na tři ze tři."
"Ani tak mě nedoženeš," přetočil oči.
"Nechával jsem tě vyhrát, když to hraješ poprvé," lhal jsem, ale on mi to v žádném případě neuvěřil.
"Ovšem," pronesl, vzal si pití a úsměvem ještě dodal, "Protože Blaine Andersone nikdy neprohrává."
"Přesně...cože? Ne!" rozesmál jsem se, i já si vzal pití a rychlím krokem ho došel, "Já umím prohrávat. Tak, co chceš za odměnu?"
"Dělal jsem si jen srandu," protočil oči a sedl si na své místo.
"Co chceš za odměnu?" zopakoval jsem a taktéž se posadil, "Řekni si o cokoliv."
"Nic,"
"Co chceš za odměnu?" připadal jsem si jak zaseknutý. Kurt se zasmál a pokrčil rameny.
"Co je v nabídce?"
"Cokoli," Věděl bych jednu odměnu. Ale tu by rozhodně nechtěl.
"Tak to zaplať a doprovoď mě domů," vypil svůj džus a postavil se. Tohle se mi zdá spíše jako odměna pro mě ne pro něj. Ale fajn. Díky Bohu, že mi Lucy nechala peníze na oběd. Bylo by hodně ponižující, kdybych neměl peníze.

Doprovodil jsem jej až ke dveřím jeho domu. Celou cestu jsme si povídali o stolním fotbálku a o tom, jak ho příště rozdrtím. Ale teď jsem mlčel.
"Bylo to něco jako rande?" odvážil jsem se zeptat.
"Možná," nevině pokrčil rameny. Tak možná? Co přesně má znamenat možná?
"Nešlo by to jednoduší odpovědí?" zamračil jsem se. Byl jsem opravdu zmatený.
"Dobrou Blaine," sladce se usmál, sklonil se ke mně a věnoval mi rychlý polibek na líčko. A přestože byl rychlý, cítil jsem, jak se jeho teplé rty dotkly kůže na mém líčku. Teď jsem byl dokonalé šokovaný. A než jsem se stačil vzpamatovat, Kurt zalezl do domu. Jen jedna pusa a ještě k tomu na líčko, jako pro malé dítě a já byl naprosto mimo sebe. Navíc jsem musel vypadat jako hlupák. Vykulené oči a ruměnce na tváři. Bože! Prohrábl jsem si vlasy a pomalu se rozešel ke svému domu. Ještě jednou jsem se otočil a trochu se usmál. Přece jen mu na mě záleží. Prostě jsem neodolatelný.

Když jsem přišel domů a lehl si do postele, nebylo možné, abych nemyslel na dnešní večer. Jenže najednou mě přepadli negativní myšlenky. Zasloužím si po tom všem, někoho, jako je Kurt? Nejsem nejlepší člověk a Kurt je skoro jako anděl. Nikdy nebudu pro něj dobrý...a pohlédnouc k okolnostem, že jeho kamarádi mě nemají rádi...kdyby se Kurt do mě zamiloval, nebudou z toho nadšení. Teď jsem myslel trochu sobecky, protože mi vůbec nezáleželo, co si budou myslet ostatní. Ale už jen kvůli Kurta by mě to zajímat mělo. Ale možná, s největší pravděpodobností nám to s Kurtem nevyjde.
"Blaine?" do mého pokoje nakoukla Lucy. Měla upnuté pyžamo a už se ji malinko rýsovalo bříško. V rukách držela dva kelímky zmrzliny, "Můžu?"
"Pojď," pokýval jsem hlavu a posadil se, abych ji udělal místo. Jeden kelímek s čokoládovou zmrzlinou mi podala a posadila se vedle mě.
"Co jsi dělal celý den?" zeptala se a nabrala si lžící zmrzliny. Tak pozdě mám jíst zmrzlinu?
"Hm...Byl jsem v práci a pak jsem byl s Kurtem," sklopil jsem pohled k dlaním, které svíraly kelímek a slabě, řekl bych, že až stydlivě se usmál. Neměl jsem tušení, co se to se mnou děje. Nechápal jsem proč jsem tak nejistý, když se jedná o Kurta.
"Ty se červenáš!" drkla do mě loktem a hlasitě se rozesmála. To jsem jí směšný?
"Nech toho," zamručel jsem uraženě, "Nebo ti už nic neřeknu."
"Promiň," zazubila se omluvně, "Tak mluv. Kde jste byli? Bylo to rande? A nehraješ si sním jenom že?"
"Ne, nehraju!" zvedl jsem hlavu a zpříma se ji podíval do očí, "A bylo to rande...asi...řekl možná...a byli jsme v Er baru, hráli fotbálek, povídali si a smáli se."
"Dobře," zamávala lžící ve vzduchu a pak ji zapíchla do zmrzliny, "Rozumíte si?"
"Řekl bych, že jo...tedy někdy se ve mně ozývá ta ironie a mám chuť říct něco nevhodného...ale nechci nic zkazit, takže se snažím ovládat," odmlčel jsem se, " A pohádal jsem se s mámou. Takže kdyby ti volala, raději to ani nezvedej."
"Proč jste se pohádali?" její hlas zněl káravě.
"Protože jsem ji řekl, že na Vánoce zůstanu tady," pokrčil jsem rameny a strčil do pusy studenou zmrzlinu. Zamrazilo mě z toho a rozbolela hlava, jakoby mi zamrzal mozek, "A nechci nic slyšet. Tak jako tak, nemám chuť jet do Mexika a strávit večeři v hloupé luxusní restauraci."
"Jsem ráda, že nebudu sama," posunula se ke mně, položila zmrzlinu na matraci a objala mě, "Jsem ráda, že tě tady mám."
"A já jsem rád, že tady jsem," objetí jsem ji opětoval a trochu se uvelebil hlavou na jejím rameni, "Přemýšlela jsi už nad jménem?"
"Ovšem," pohladila si bříško, "Kdyby to byl kluk, tak se mi hrozně líbí Maximilián nebo Devon. A holčička asi Alma...jako duše. Víš..."
"Devon se mi nelíbí," zamručel jsem, "Je to moje prostřední jméno a nemám ho rád."
"Mě se líbí," pokrčila rameny.
"Hej!" plácl jsem ji přes ruku, když si lžící nabrala moji zmrzliny, "Jsem sobecký. Jak si dovoluješ mi krást zmrzlinu!"
"Tak promiň," zasmála se a znovu i přes to, že jsem se zmrzlinou uhýbal si vzala. Pak si vzala tu svoji, skoro roztopenou. Celou noc jsme si jen povídali, hádali se o zmrzlinu až jsme nakonec oba usnuli na moji malé posteli.

V deset hodin ráno, když jsem se vzbudil, Lucy už u mě nebyla. Cítil jsem se polámaně a unaveně. Ospale jsem vstal z postele, po cestě do koupelny se pomalu svlékl do spodního prádla a hned zalezl do sprchy. Byl bych tam klidně i dvě hodiny a jen tak stál pod proudem příjemně teplé vody, kdyby mi nezvonil telefon. Abych to stihl, tak jsem si kolem pasu omotal ručník a vyběhl do pokoje.
"Ano?" zvedl jsem příchozí hovor. Překvapilo mě, že na druhé straně se ozval Kurtův hlas. Neměl jsem tušení, kde zjistil moje číslo, ale potěšilo mě to.
"Dneska je zkouška sboru. Budeme u Rachel...přijdeš?"
"Dneska? Musím jít do práce," povzdychl jsem si a přešel ke skříni, kde jsem si vybral oblečení na dnešní den. Tmavé volné rifle a bílou košili s nějakým ornamentem na jejím lemu.
"A když ti zařídím volno?"
"Kurte," povzdychl jsem si, "Já nemůžu."
"Nechceš," konstatoval, "to stačí říct."
"Dobře," vyhrkl jsem, "Dobře...v kolik to má být?"
"V pět," informoval mě, "Ale ty asi nevíš, kde bydlí Rachel."
"No to tedy nevím," zamrmlal jsem. Nezpíval jsem před publikem více než dva roky. Ani jsem nevěděl, jestli ze sebe vydám hlásku. A ani jsem nevěděl, jestli náhodou nebudu znít falešně. Rozhodně budu nervózní. Je to jako když musíte před nepřátelské publikum. Všichni zvláštně civějí a pomalu se začínají nudit a pak, když skočíte, nedočkáte se potlesku. Jen něčeho co má být jak útěcha.
"Tak pojedeš se mnou," oznámil mi vesele, "Teď sice nakupuji, ale kolem půl páté budu doma."
"O půl jedenácté nakupuješ?" podivil jsem se.
"Ranní ptáče dál doskáče," zacitoval, "Ne každý spí do půl jedenácté."
"Já nespal," bráni jsem se a upravil si vlasy, které se mi okamžitě, jak trochu uschly, zkroutily, "Byl jsem ve sprše, když jsi volal."
"To je jedno, prostě si vstával před chvílí. Já už jsem vzhůru od sedmi,"
"Já v sedm hodin měl půlnoc," poznamenal jsem a vyšel jsem z pokoje. Na chodbě bylo chladněji a když jsem sešel schody, myslel jsem, že jsem vešel snad na Sibiř. Dole bylo ticho a na lednici vzkaz od Lucy. Ostatně jako pokaždé, když někam šla. Psala, že jela nakoupit a pak do práce. Naštěstí pracuje ve školce, takže nemá nějakou fyzickou zátěž.
"A víš co budeš zpívat?"
"Eh...asi něco španělsky...nepromyslel jsem to. Budu střílet na slepo," přiznal jsem a trochu se při pomyšlení, že opravdu budu zpívat před lidmi, kteří by mě nejraději viděli v rakvi, otřásl.
"Jestli to zazpíváš, jako jsi zpíval včera, tak se jim to určitě bude líbit," povzbuzoval mě, ale moc mi to nepomohlo. Stále jsem cítil to nepříjemné svírání žaludku.
"Slyšel jsi jen kousek," namítl jsem a vyšel z domu, "Pravděpodobně to pokazím. Jak se znám."
"Kam se podělo tvoje sebevědomí z prvního dne. Doslova si jím překypoval,"
"To nemá se sebevědomím nic společného," kdyby jen věděl, jak se opravdu cítím.
"Má a hodně...Už musím jít, tak uvidíme se později," pověděl rychle a zavěsil. Schoval jsem mobil do kapsy a přidal do kroku.

V dílně jsem pomáhal Burtovi s čím šlo. Podával jsem nářadí, dělal inventuru a díval se mu přes rameno, abych se co nejvíc věcí naučil. Ani jsem se nenadál a už bylo čtvrt na pět. Burt mi dovolil, abych dneska skončil dříve, spíše mi to on sám nabídl. Což bylo trochu podezřelé, ale nehodlal jsem to řešit s ním. Vyřídím si to s Kurtem. Je nepochybné, že mu to pověděl on. Kdo jiný by to udělal, než Kurt.
"Ahoj," ani jsem nepostřehl, že Kurt sešel schody, ale už stál přede mnou v cela novém oblečení a bez brýlí. Že by měl čočky?
"Nemáš brýle," ukázal jsem na jeho oči, "Když nad tím tak přemýšlím, neměl jsi je ani včera."
"Mám čočky," mávl na svého otce, "Můžu ti už Blaina ukradnout? Musíme to k Rachel stihnout."
"Jen si ho vezmi," Burt si utřel mastné ruce do hadry a trochu si nás proměřil. Já se ošil a Kurt si povzdychl.
"Za tohle ho jednou zabiji," zašeptal směrem ke mně a na svého otce se usmál, "Tak pojď. Čau, Tati."
"Nashle,"
"Nazdar," zaznělo za námi, ale to už mě Kurt táhl k východu. Trochu zpomalil a odemkl auto.
"Už víš, co budeš zpívat?" zeptal se mě znovu a nastartoval.
"Ani ne. Pořád přemýšlím," zamumlal jsem, "Přemýšlím nad nějakými španělskými i anglickými."
"A můžeš mi říct nějaké návrhy?"
"Alguien soy Yo od Enriqueho a nebo anglickou verzi somebody´s me. Je pomalá, tak nevím...možná by to chtělo něco rychlejšího," přemýšlel jsem nahlas. Kurt se na mě na malou chvíli podíval a pak stočil pohled zpátky před sebe.
"Neznám ani jednu verzi, ale myslím si, že bude dobrá. O čem je?"
"O lásce," pokrčil jsem rameny, "Zní pěkně jen s kytarou, tak možná proto se mi tak líbí."

Netrvalo dlouho a stál jsem před dveřmi domu Rachel. Byl pěkný a docela velký. Ne moc, ale určitě větší než ty domy v ulici, kde bydlím s Lucy. Znovu jsem se cítil nervózně a nejistě. Zároveň se mi tam vůbec nechtělo i kvůli toho,že ty lidi prostě nemám vůbec rád. Nemyslel jsem si o nich zrovna pěkné věci. O chvílo později jsem čelil jejich pohledům. Stál jsem na provizorním pódiu s kytarou od Pucka. To je ten s tím čírem a tak trochu drsným výrazem ve tváři. Pořád bych mu tak rád vybil zuby. Zabrnkal jsem první tóny písně a polkl. Našel jsem si místo nad nimi do kterého jsem civěl a začal zpívat.

Tú no sabes quien soy yo,
No sé quien eres tú,
Y en realidad, quien sabe que somos los dos
Y yo como un secuestrador te persigo por amor,
y aunque tú no sepas mi dirección,
mi apellido y mi voz, y la clave de mi corazón...

Po čas celé písničky jsem se nedíval na obecenstvo. Věděl jsem, že je to chyba, protože vztah s lidmi pro které vystupujete je nejdůležitější. Jenže já neměl odvahu. Dozpíval jsem poslední slovo a konečně se na ně podíval. Dívali se na mě s otevřenou pusou a trochu překvapeně. Dobře...hodně překvapeně. Jen Kurt se usmíval jako sluníčko. Pak se Rachel postavil a začala nadšeně tleskat. Ostatní se přidávali a nakonec se ke mně nahrnuli a začali mě objímat. Nenáviděl jsem takové hromadné objímaní. Jediné dobré bylo, že hned vedle mě byl Kurt a držel mě tak pevně, že mi bylo jedno, co se děje kolem mě.
"Byl jsi úžasný," zajásal nadšeně.
"Úplně jsi mě dostal hobite," řekla ta černovláska. H-hobite? To vážně?
"Santano!" napomenula ji Quinn, ta která mi pomohla v laborkách. Zmiňovaná zvedla ruce v obraném gestu a zasmála se.
"Hraješ dobře na kytaru," podotkl Puck. I když mě pochválil, což jsem nepotřeboval, měl jsem pořád chuť mu dát na budku. Ale byl jsem tady hlavně kvůli Kurta, který mě stále držel kolem pasu. Jakoby to bylo normální. No mě to přivádělo k šílenství.
"Fajn, dáme si nějaký žvanec. Mám hlad!" zavelel Finn a všichni se vydali ke schodům. Já s Kurtem zůstal stát dole a až když všichni vyšli nahoru jsem se k němu otočil.
"Já už raději půjdu,"
"Nepůjdeš nikam," pleskl mě slabě přes tvář, "Budeme se dívat na filmy."
"Neřekl jsem Lucy, že se zdržím tak dlouho," protestoval jsem a snažil se z toho vykroutit.
"Tak ji napiš, že jsi se mnou," drkl do mě loktem, "To ji určitě nebude vadit."
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Andílek | Web | 1. ledna 2015 v 10:48 | Reagovat

Moc pěkná kapitola. Takové hezké skoro rande. Kurt rozdrtil Blaina při fotbálku.... No teda cumim O_O  O_O (v dobrým). A to jak se Blaine odhodlal a šel s Kurtem na zkoušku... Super. Těším se co bude dál.

Všechno nejlepší do nového roku.

2 terka | 1. ledna 2015 v 18:23 | Reagovat

To byla uzasna kapitolka, hodne pozitivni. Snad se ostatni s Blainem vice sprateli. A hlavne moc dekuju za Blucy scenu :-D ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama