4. Love&War

5. prosince 2014 v 6:12 | Christy
4. Together


-Tak je tady další kapitolka. Chtěla bych jen všem oznámit, že poslední kapitolka Somebody to love určitě bude. Jen nevím, kdy přesně. Nic méně. Užíte si tuhle kapitolku a pokud se bude líbit, zanechte komentář. Pokud se líbit nebude...taky zanechte komentář :-D :-D Užijte si čtení ;)



"Žít uvězněn ve svém nitru je jako kráčet po poušti a kroužit stále dokola. Pokud otevřeme naše srdce lidem okolo nás, můžeme najít cestu, která nás přivede až k oáze."

Uběhli dva týdny. Dva týdny jsem pozoroval Kurta z poslední lavice, jak se učí, jak si povídá se svými přáteli, jak se snaží nenápadně schovat před učitelem, když nezná odpověď. Nedával nijak najevo, že by o mně věděl. Nijak se nesnažil se mnou mluvit. Ani já se o to nesnažil. Už jsem říkal, že takový já nejsem. Já se nemusel nikdy snažit a nehodlám s tím začínat. Navíc jsem byl unavený, podrážděný a nějakým způsobem nešťastný. Noční můry neodezněly. Naopak byly čím dál tím děsivější. Točili se stále okolo toho stejného. Všude jsem byl sám. A všude jsem umíral. Říkal jsem si, že teprve teď se dostavilo trauma z autonehody, kvůli které jsem tady. Autonehoda, které mě skoro pohřbila. Kamarád, který mě nechal v hořícím autě. Je možné, že tohle je příčinou nočních můr, které mě pronásledují?
"Pane Andersone," oslovil mě učitel. Stál u mé lavice a díval se na mě. A já na něj kulil oči. Proč je tak zatraceně blízko, "Vraťte se na zem a odpovězte na otázku."
"Jakou otázku?"
"Hamlet," řekl profesor stručně.
"Hamlet," zopakoval jsem, "To je ta otázka?"
"Jaký je váš názor na tuto knihu?" zeptal se a opřel se o lavici vedle mě. Seděla tam roztleskávačka. Měla tmavé vlasy a byla pěkná. Velmi pěkná. Na rtech se ji tvořil posměvačný úsměv a oči doslova zářily výsměchem. Celá třída čekala na mou odpověď. Mysleli si, že Hamleta neznám?
"No," zamyslel jsem se. Hamlet. Četl jsem ho nejméně třikrát. Můj názor. Fajn, "Shakespeare v Hamletovi balancuje na hranici zdravého rozumu a šílenství. A-"
"Pamatujete si nějaké výroky z té knihy?" Přerušil mě. Chtěl mě nachytat nepřipraveného? Výroky z knihy?
"Uff," vydechl jsem a prohrábl si vlasy. Moc mi to dneska teda nemyslelo. Ale kdo by neznal Být, nebo nebýt?
"Být, nebo nebýt? To je to, oč jde!," ve třídě bylo naprosto ticho. Místností zněl jen můj hlas " Je důstojnější trpělivě snášet kopance, rány, facky osudu, nebo se vrhnout proti moři útrap a rázem všechno skončit? Zemřít, spát!"
"Poslouchejte výklad," profesor se zamračil a po nekonečně dlouhé doby se můj pohled střetl s tím Kurtovým. Hleděl na mě přes rameno. Zdálo se, že je překvapený anebo si to už jen moje unavená mysl představovala. No nekoukal na mě jen on, ale i jeho spolusedící. Brunetka s rozpuštěnými vlasy a podivným oblečení a pak také ta černoška, která měla na rozdíl od ní dobrý styl. Mysleli si všichni snad, že jsem jen dutá hlava? ´Nic víc. Ten spánek uspí bolest srdce, ukončí všechna trapná trápení lidského těla. Jaké větší přání by člověk mohl mít? Spát, zemřít, nebýt.´ V duchu jsem si dopověděl zbytek verše a položil si tvář na studenou lavici. Hlavně neusnout. To je to oč tu běží. Musel jsem se pousmát nad svými trapnými myšlenkami.
"Pane Andersone," znělo zase mé jméno, "Vy spíte na mé hodině?"
"C-cože?" zvedl jsem hlavu a rozhlížel se kolem. To už je jiná hodina? Ach bože. Mě snad porazí. Já usnul.
"Spíte na mé hodině," zopakovala profesorka. Nevěděl jsem, co je za hodinu, nevěděl jsem ani, kdo je ta malá žena s brýlemi na nose a pihami na obličeji.
"Už to tak vypadá," pokrčil jsem rameny, "Promeškal jsem něco?"
"Pojďte k tabuli," řekla. Á hele. Matematika. Jsem šťastlivec. Závorka, jedna mínus í, x plus šest, mínus čtyři i, rovná se nula. Ježíš.
"Je to jednoduchá rovnice," podotkla, když jsem stál s černým fixem u tabule a civěl na čísla. Vím, že je to jednoduchá rovnice, ale mě to dneska vůbec nepálí!
"Můžu jít na záchod?" zamumlal jsem. Měl jsem závratě a věřím, že když si okamžitě neopláchnu obličej, brzo odpadnu.
"Až vypočítáte příklad,"
"Ale mě není dobře," zašeptal jsem si spíše pro sebe a zvedl ruku, abych začal psát. Zhluboka jsem se nadechl a začal psát. Přestože jsem byl úplně unavený a můj mozek nechtěl moc spolupracovat, vypočítal jsem ten pitomý příklad.
"Už můžete jít na záchod," profesorka mávla rukou ke dveřím a já pomalým krokem vyšel ze třídy. Kde jsou záchody? Prošel jsem chodbou, odbočil do leva a konečně uviděl dveře záchodů. Opřel jsem se o umyvadlo, zhluboka se nadechl, pak vydechl a nakonec pustil studenou vodu. Nastavil jsem dlaně a nechal tam studenou vodu natéct. Opláchl jsem si obličej a podíval se na sebe do zrcadla. Páni. Vypadal jsem hrozně. Jako bych protancoval celou noc. Sice jsem ji neprospal, ale pár hodin jsem spal. Dobře přesněji tři hodiny. Tři hodiny z každé noci po celé dva týdny. Byl jsem z toho už v depresi.
"Jsi v pořádku?" prudce jsem zvedl hlavu a podíval se do zrcadla. Za mnou stál Kurt. A tentokrát byl on, kdo mě vyděsil.
"Jasně," zvedl jsem ruku a pokýval hlavou, "V pohodě."
"Tak když nechceš být na hodinách, měl by sis vymyslet dobrou výmluvu. Protože mě pro tebe poslal pan Shue," řekl jakoby nic. To už je další hodina?
"Co je to za hodinu?" otočil jsem se, opřel jsem se o umyvadlo a sklonil hlavu.
"Španělština. Tak už pojď. Nebo budu mít kvůli tebe problém i já," zamumlal a otevřel dveře čekajíc, až projdu první.
"Kurte?"
"Hm?"
"Asi omdlím," zašeptal jsem a v ten moment jsem se svezl na zem. Byl jsem při vědomí, ale ne moc. Slyšel jsem, jak říká moje jméno, cítil jsem jeho ruce, jak se mě snaží probrat, ale neměl jsem energií otevřít ani oči. Byl jsem ták unavený.

Otevřel jsem nejprve jedno oko, pak druhé a nakonec jsem sebou vyšvihl do sedu.
"Opatrně," školní sestra mě zatlačila zpátky na lehátko a zamračila se, "Napijte se."
Vzal jsem si sklenici a napil se příjemně studené vody. Než jsem se stihl zeptat, jak jsem se sem dostal, vletěla do místnosti Lucy s vyděšeným výrazem ve tváři. Ptala se mě, co se mi stalo. Ale nenechala mě odpovědět. Pořád něco povídala a pomáhala mi na nohy.
"Půjdu sám," shodil jsem její ruku z mého pasu. Šli jsme přes chodbu a všichni nás sledovali. I Kurt a jeho přátele.
"Zavezu tě k lékaři,"
"Nepotřebuju žádného doktora," odsekl jsem a znovu shodil její ruku, která se mě snažila podepřít, "Jsem v pohodě."
"To vidím," zamračila se, "Půjdeš k lékaři."
"Ne!" vyjekl jsem a okamžitě jsem toho litoval. Za prvé mě rozbolela hlava a za druhé jsme zrovna v tu chvíli procházeli kolem Kurta.
"Dobře," špitla a podržela mi hlavní dveře. Otevřela mi i dveře jejího broučka a přešla na svou stranu. Připadal jsem si jako idiot. Ne jen, že mě sžírají noční můry, ale ještě k tomu všemu nemůžu přestat myslet na modrookého bruneta, který si o mně myslí všechno zlé. Proč mě sakra zajímá? A proč se zrovna teď objevily noční můry? Možná bych s tím měl za někým zajít.
"Určitě to je z toho, že nic nejíš," promluvila Lucy káravým tónem.
"Asi," určitě ne, "tak nezajedeme někam na jídlo?"
"Chceš jít se mnou na oběd?" vesele se usmála.
"Hm," zamručel jsem. S ní jak s ní, ale mám hlad. Lucy zastavila před Breadstix a vystoupila. Konečně se najím. Objednali jsme si špagety, pití a byli ticho. Bylo to divné. Nepříjemné.
"Ehm," chtěl jsem něco říct, ale nevěděl jsem co. Tak jsem raději byl ticho. Za celý oběd jsme promluvili pouze, když jsme si popřáli dobrou chuť. Přemýšlel jsem, proč jsem tak zlý. Byl jsem vždycky takový? Nemyslím si. Protože Oliver by jinak nebyl můj nejlepší přítel. Změnil jsem se po jeho smrti? Nebo když umíral, se ve mně něco měnilo?

Když jsme dorazili domů, sedl jsem si s dekou a heřmánkovým čajem k televizi. Lucy hned, co mě přivezla domů, odjela za její kamarádkou a já zůstal doma sám. V televizi zrovna dávali kriminálku Las Vegas, tak jsem si řekl, že na to se podívat můžu. Mnohem lepší než ostatní seriály, co dávali odpoledne.
"Přiznej se," hrálo z televize.
"Zabila jsem ho, ale protože to po mně chtěl," odpověděla žena se slzami v očích. Takže co? I z kriminálky už teď dělají drama? Dost, že mi zkazili představu seriálu Jak jsem poznal vaši matku. Při posledním díle jsem se nemohl ani smát, jak mě to vytočilo. Možná bych si mohl pospat. Jen chvilku. Hlasitě jsem si zívl a protáhl se. Chvíle spánku mi opravdu neuškodí.

Bylo to zvláštní. Protože jsem se probudil bez toho, abych byl vyděšený. Žádná noční můra. Poprvé za dva týdny se mi nezdála žádná noční můra. Kolik bylo vůbec hodin? Za deset minut sedm ráno? To jsem spal tak dlouho? Tak moc dlouho? Není se mnou něco? Spal jsem tady celou noc a kus dne. Posadil jsem se a protáhl jsem se. Celé tělo mě bolelo. Ospale jsem se dostal do kuchyně, kde byla na lince připravena snídaně. Sýrový toust, osmažená slanina, džus a lísteček.
Jestli se necítíš na to jít do školy, zůstaň doma. Lucy
Necítím se na to jít do školy, ale půjdu. Nejsem unavený a musím poděkovat Kurtovi, protože je to nepochybně on, kdo mě dostal na ošetřovnu. Nebo alespoň přivolal pomoc. Mohl bych mu něco koupit. Kdybych měl peníze. Plácl jsem se do čela. Zatracené peníze.

Na hodinu jsem přišel právě v čas. Na věšáku byl poslední bílý plášť na chemii. A jediné volné místo bylo u Kurta. Díky Bohu. Slabě jsem se usmál a postavil se na levou stranu.
"Ahoj," pozdravil jsem jej mile.
"Ahoj," on zjevně nadšený z toho, že budeme spolu pracovat, nebyl.
"Díky, že jsi mi pomohl," opřel jsem se rukou o lavici.
"To byla samozřejmost," zamumlal a skousl si ret. Spíše si ho okusoval. Jako když nad něčím přemýšlíte. Tak přesně tak vypadl Kurt, "A už jsi v pořádku?"
"Ehm…," zaražen, že se na něco takového ptal, jsem zůstal zírat, "A-asi jo."
"Dobře," přivřel oči a rty se mu trochu zvlnili v úsměv. Co to se mnou je? Co je to za pocit v mém břiše? Mé myšlenky přestřihl profesor. Pozdravil nás a rozdal nám nějaké papíry a tácy z Bůh ví čím.
"Vyplň prosím naše jména a třídu," Kurt přede mě podstrčil protokol práce. Vzal jsem si propisku a napsal naše jména, třídu a datum. Kurt si mezitím připravil čtyři zkumavky a očísloval si je.
"Co to tam liješ?" zeptal jsem se a podíval se mu přes rameno. Kurt natočil hlavu ke mně a otřel se tak tváři o mou.
"Eh…kyselinu chlorovodíkovou," byl rozrušený z toho, že mu jsem tak blízko? To je dobře ne?
"A co máme dělat?" ptal jsem se.
"M-máme," udělal krok do strany a oddálil se tak ode mě, "máme pozorovat průběh reakce."
"A?"
"Zaznamenat ho tady," vzal si papír a tužku, "Ale vypadá to tak, že ty tomu vůbec nerozumíš."
"Ne na chemii jsem levý," přiznal jsem, "ale jsem dobrý v jiných věcech."
"Nepochybně," zašklebil se a podíval se na hodinky. Celou hodinu něco vypisoval v tom papíru a řekněme, že respektoval to, že mi chemie nejde. Buď respektoval anebo mě zase ignoroval. Sotva zazvonilo, on odevzdal protokol, uklidil z levice věci a odnesl je učiteli. Mě už nevěnoval ani jediný pohled. Zase. Druhá hodina, třetí hodina, čtvrtá a konečně oběd. Všichni se vyhrnuli ze třídy a spěchali do jídelny. Já tam vlastně šel poprvé. Minulé dny jsem neměl chuť k jídlu, ale dneska jsem měl hlad i chuť. Pravděpodobně mě přejde hned, jak uvidím přecpanou jídelnu, ale rozhodl jsem se zkusit to. Vystál jsem si řadu a pak se s tácem vydal k…žádný prázdný stůl? Tomu se říká smůla.
"Počkej," Kurt mi zabránil vyhodit jídlo do odpadkového koše a zablokoval mi východ z jídelny, "Pojď, můžeš si sednout k nám."
"Ne dík," ušklíbl jsem se a až pozdě si uvědomil, že vlastně mluvím s Kurtem. Ale bylo to nějak automatické. Nechtěl jsem se kamarádit se všemi. Chtěl jsem jen, aby si mě všímal on. A teď jsem to dokonale pokašlal.
"Tak si trhni," obešel mě a šel za svými kamarády. A teď už by bylo blbé, kdybych si šel sednout k nim. Do háje. Jsem takový idiot. Byl jsem naštvaný sám na sebe. Udělat takovou hloupost.

Po nekonečné poslední hodině jsem počkal na Kurta. Čekal jsem tam snad hodinu, než vyšel ven. Chytil jsem ho za loket a otočil ho k sobě, nedávajíc mu možnost k útěku.
"Co…pusť," snažil se vymanit. Bezúspěšně.
"Poslouchej," volnou rukou jsem mu zacpal pusu a on vykulil oči, "Omlouvám se. Ale já…nemám rád nové lidi."
"Sundej tu tvoji snobskou pracku z mé pusy," rozčiloval se a strhl mu dlaň dolů, "Nemáš rád lidi, kteří tě neposlouchají a neobdivují tě."
"Cože?" snažil jsem se potlačit výsměšný tón, "Cože?"
"Dej mi pokoj!" vyprskl, "Chtěl jsem být milý. Nabídl jsem ti, aby sis přisedl k nám. Ale ty jsi idiot a já ještě větší, když jsem začal přemýšlet nad tím, že nejsi takový snob, jak si všichni myslí!"
"Nejsem," bránil jsem se. Sám jsem tomu nevěřil, ale nebyl jsem. Alespoň ne kdysi. Co to ten kluk se mnou zatraceně dělá? "Já jen...to máš fuk. Asi máš pravdu."
"Počkej," chytil mě za zápěstí, když jsem se otáčel. Sklouzl jsem pohledem na mé zápěstí, kde mě Kurt slabě svíral, "Chceš svézt domů? Teda pokud ti nevadí, že nemám to nejdražší auto ve městě."
"Nevadí," zavrtěl jsem hlavou a široce se usmál. Tak přece jen mu nejsem lhostejný.
"Jdi a nesměj se tak pitomě," přetočil oči. Nešel jsem vedle něj. Šel jsem po předu. Počkal jsem, až odemkne auto a nastoupil. V jeho autě byla cítit příjemná vůně. Taková zvláštní. Zhluboka jsem se nadechl a ten široký úsměv mi z tváře pomalu mizel. Co když to, co jsem si myslel, že je pouhá přitažlivost je něco více. Co když se do Kurta zamilovávám?
"Odkud vůbec jsi?" přerušil ticho, které v autě panovalo.
"Z New Yorku," pohlédl jsem na něj. Kurt se mírně usmíval. Zaujalo ho to?
"To je dobré," řekl a zastavil na křižovatce, "Jaké to tam je?"
"Hlučné," pokrčil jsem rameny, "Živé. Někdy trochu děsivé. Někdy máš pocit, že je to...to nejhorší město. Pak si uvědomíš, že je to pravý opak."
"A pak přijedeš sem," zařadil, věnoval mi krátký pohled a odbočil do naší ulice.
"Jo," nešťastně jsem se zasmál, "A pak přijedu sem a jsem tu outsider."
"Dost se o tobě mluví," zastavil před domem Lucy a vypnul motor, "Neřekl bych, že jsi outsider. Lidé se spíše diví, proč chceš kamarádit zrovna se mnou. A mě by to taky zajímalo."
A teď jsem klidně mohl začít namotávat ho. Mohl jsem s ním začít opravdově flirtovat a netrvalo by dlouho a podlehl by mi. Ale z nějakého důvodu, mě neznámého, mi vyschlo znovu v ústech, v hlavě se mi vytvořilo jedno obrovské prázdno a nemohl jsem promluvit. Kurt čekal na mou odpověď a já byl jako zmrazený.
"Nevím," zamumlal jsem. Nevěděl jsem, co se to se mnou děje. Bylo to zvláštní, protože tohle se mi nikdy s nikým nestalo. Nedělalo mi problém někomu říct, že se mi prostě líbí. Nedělalo mi problém s někým flirtovat. Ale něco mi zabránilo to takhle dělat právě s Kurtem. Záleželo mi na to, co si o mě myslí. Chtěl jsem, aby věděl, že umím být milý a všímavý. Přestože poslední dva roky jsem takový nebyl, věděl jsem, že takový můžu být.
"Nevíš?" podivil se, "Tohle nechápu."
"Já taky ne," přiznal jsem a civěl před sebe. Taky tohle nechápu.
"Jsi divný," řekl. Nevěřícně jsem se na něj otočil a musel se usmát. Zdálo se, že se snaží přijít na to, jak jsem to myslel. A vypadal roztomile, když přemýšlel.
"Jo to jsem," připustil jsem, "Ale to ty taky."
"A to proč?" pootočil se směrem ke mně a trochu se pousmál. Jak roztomile vypadal, když mě koutky úst pozvednuté v slabý úsměv.
"Jednoduše," promnul jsem si krk, "Nechceš se mnou mít nic společného."
"A proto jsem divný," rozesmál se, "Fajn ty jsi opravdu zvláštní. Jen poslouchám rady."
"Rady od Lucy," přikývl jsem a nepatrně se zamračil. Lucy mě taky nezná. Jak může někoho varovat, když vlastně neví před čím.
"I od svých přátel,"
"Dovol mi dokázat ti, že se mýlí," navrhl jsem, "Oni mě neznají."
"Řekl jsem ti, že jsem začal přemýšlet o tom, že nejsi idiot," povzdychl si, "A tys mě téměř okamžitě přesvědčil o opaku."
"Jen jeden den," zvedl jsem prst, "Když pak nezměníš názor, dám ti pokoj."
"Ne," zavrtěl hlavou, "Promiň."
"No ták," snažil jsem se dál, "Nesuď mě."
"Nesoudím," bránil se, "Jen nechci mít problémy."
"Jakou se mnou?"
"Ano. Lucy říkala, že jsi tu, protože jsi něco provedl. A když tě poslali pryč, asi to bylo něco vážného," vysvětloval. Ano vážné to bylo, ale nebyla to moje chyba.
"Fajn," řekl jsem. Nechtěl jsem mu povědět, co se stalo. Neřekl jsem to nikomu a nikomu to ani neřeknu, "Nebudu tě nutit."
"Takže je pravda, že jsi něco provedl," konstatoval spíše pro sebe.
"Nejsem na to zrovna hrdý," pověděl jsem, "Musím jít."
"Dobře. Ahoj," zvedl ruku a nastartoval. Měl bych prostě zapomenout, že existuje. Nebylo mi dobře, když moje jediná starost byla, kam půjdu večer?

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 terka | 5. prosince 2014 v 6:38 | Reagovat

Super kapitolka, Blaine se nam konecne ukazuje i z te lepsi stranky ;-)
Jen v jedne veci s tebou nesouhlasim: mne se posledni dil HIMYM libil :P

2 Andílek | Web | 5. prosince 2014 v 8:55 | Reagovat

Pěkná kapitola...... Tvůj "nepřístupný" Kurt se mi líbí čím dál víc. I když Blaine začíná ukazovat i svoje světlé stránky. Tesim se co bude dál

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama