1. Love&War

10. listopadu 2014 v 7:33 | Christy

1. New home




Ahoj, tak jak jsme slibovala. Je tady nová povídka a ano je to Klaine povídka! Tak doufám, že vás bude bavit a že si ji rádi budete číst :) Citáty jsou z jednoho seriálu a budou u každé kapitolky :-) Snad :-D


"Na co slouží peníze? Můžeme si za ně koupit velký a krásný dům, ale koupíme si i lásku těch, co v něm bydlí? Můžeme si za ně koupit spoustu dárků pro přátele, ale nikdy si nekoupíme skutečných přátel. Můžeme nimi zaplatit kopec romantických večeří na nejdražších místech, ale nikdy si za ně nekoupíme opravdovou lásku. "

Kalendář ukazoval třicátého srpna. Dnes byl den, kdy jsem odjížděl. Rozhlédl jsem se po svém prostorném pokoji a natáhl se pro poslední věc, kterou tady rozhodně nenechám. Mou kytaru. Nemohl jsem uvěřit, že mě táta opravdu posílá za tetou Lucy. Vždyť naposledy jsem tu ženskou viděl, když mi bylo dvanáct a ona přijela na Díkůvzdání. Nebo jsme přijeli my? To je jedno. Tak jako tak, neznám ji. A nemám zájem ji poznat. Jak mě můžou chtít odtrhnout od mých přátel. Není jich moc, ale přesto...dobře vlastně není nikdo, kvůli koho by stálo za to zůstat tady. James je idiot a díky němu jsem byl pořád v nějakém průšvihu a ostatní jsou jen snobské hlavy nezajímající se o opravdové problémy. Ano. Je pravda, že já taky nijak nepomáhám. Možná protože nemám šanci. Když nad tím přemýšlím, nemám spíše snahu. Ale co? Proč brát na své ramena tíhu celého světa? Od toho jsou tady jiní a je jich více než dost.
"Pane," oslovil mě Peter. Peter je řidič. Vozí tátu po celém New Yorku a ne-li i za New York a Bůh ví kam ještě. A jelikož mě táta nedovolí řídit, teď je Peter i mým řidičem. Odveze mě pouze jednou a to na letiště. A na letišti mě vyzvedne již zmiňovaná teta Lucy.
"Vezmi mi zavazadla," rozkázal jsem otráveně. Peter poslušně vzal moje kufry a sešel po obrovských schodech. Já šel chvíli po něm. Máma s tátou stáli před dveřmi. Táta s kameným výrazem a máma s nešťastným. Kudrnaté černé vlasy měla rozpuštěné, ale dokonalé upravené. Jelikož je v módním průmyslu nebylo možné, aby na sobě neměla dokonale padnoucí šaty, podle mě až s příliš hlubokých výstřihem do písmena V. Ani tak vysoké podpatky nebyly zapotřebí. Neměřila sice nejvíc, ale malá také nebyla. Vždycky mě zajímalo, proč ženské vlastně tak nepohodlné boty nosí.
"Budeš mi chybět," popotáhla a přitiskla mě na svou obnaženou hruď. Nikdy se nebála chlubit tím, co jí Bůh dal. No pro mě to bylo peklo. Každý můj kamarád mi vykládal, jak mám sexy mámu a další ne moc pěkné řeči.
"Dusíš mě," zamumlal jsem přidušeně a odtahoval se od ní.
"Buď slušný," napomínala mě, "A uč se. Dobře?"
"Budu," odvětil jsem a otočil se na tátu, "Tak se uvidíme asi o Vánocích ne?"
"Ovšem," přikývl a poplácal mě po rameni, "Tak bezpečnou cestu."
"Dík," kývl jsem hlavou a přehodil si přes rameno příruční tašku. Políbil jsem mámu na rozloučenou a vydal se k černému BMW. Peter mi otevřel dveře a já sebou švihl na zadní sedadlo. Odlet jsem měl za dvě hodiny. A jelikož máma trvala na tom, abych na letišti včas a nezmeškal let.

Před letištěm mi Peter vytáhl zavazadla a chabým:"Na shledanou,pane," se rozloučil. Se svými dvěma kufry a taškou přes rameno se docela špatně chodilo, takže jsem při každém, co mi sklouzla taška z ramene, proklínal Petera, že mi nepomohl i tady. Doklopýtal jsem k přepážce a ukázal jsem svůj pas a letenku. Po první odbavení jsem musel přejít s palubním lístkem k druhé přepážce, kterou ze srdce nenávidím. A to především proto, že nosím pásky s kovovou sponou, tudíž jsem si musel sundat i pásek. Hodil jsem mobil se sluchátky do připraveného košíku i s taškou, kde jsem měl notebook a knížku, kterou jsem si plánoval přečíst. Sundal si náramky, dva prstýnky, řetízek a prošel. Poté mi byly věci vráceny a já konečně mohl jít čekat na let. Sedl jsem si na nejbližší sedačku, do uší strčil sluchátka, hudbu posilnil na maximum a přehodil si přes hlavu kapuci mé nejoblíbenější mikiny. Zavřel jsem oči a představoval si, jaká asi bude škola, kam budu od pozítří chodit. Jistě tam budou roztleskávačky podporující tým zabedněných sportovců. Samozřejmě tam budou šptri. Co by to bylo za školu bez šachového kroužku ne? Možná tam bude novinářský klub, kde budou psát školní časopis. Ach jo. Proč jen jsem si o té škole nic nepřečetl? Nemusel bych ztrácet čas přemýšlením nad tím, jak to tam bude vypadat. Je víc než jasné, že mezi ostatní nezapadnu. Podíval jsem se na monitor, kde by měl být označen můj let. Ještě hodinu a čtvrt. Protáhl jsem se a s výdechem se předklonil rozhlížejíc se po obchodech, kterých na letišti bylo na můj vkus až moc. Ale alespoň bych si mohl koupit nějaký časopis. Vstal jsem a pomalým krokem jsem procházel kolem obchodů. Zastavil jsem se až u toho s časopisy.
"Docela dobrý výběr," řekl jsem si pro sebe a vzal si Vogue. Nebyl jsem zrovna fanda těchle magazínu, ale nuda je silný čaroděj. Vrátil jsem se zpátky na své místo a prolistoval celým časopisem. Pár článků jsem si přečetl a následně jsem ten magazín sroloval do ruličky a poklepával si sním o koleno, až do doby, kdy nebylo ukázano, že brána mého letu je otevřena.
"Dobrý," pozdravil jsem postarší paní a ukázal ji palubní lístek i pas. Pohlédla na fotku pasu, pak na mě a znovu na fotku.
"Přeji příjemný let," usmála se.
"To těžko," zamrmlal jsem tiše a vešel do dlouhé chodbičky. V letadle jsem si sedl na své místo k oknu a jakmile si ke mně přisedl starší muž, strčil jsem do uší sluchátka.

Po deseti minutách letu konečně přišla letuška s občerstvením. Měl jsem hlad jako vlk a v krku úplnou poušť.
"Brusinkový džus prosím," řekl jsem okamžitě. Ještě se ani nestihla zeptat. Koukala na mě svýma hnědýma očima a pak slabě přikývla, že rozumí.
"Ještě něco si dáte?"
"Slané arašídy," povzdechl jsem si a hned, jakmile jsem dostal, co jsem chtěl jsem poděkoval a otočil se zpátky k oknu. Ty arašídy jsem ujídal celou cestu, za to brusinkový džus jsem si vzal pokaždé, když procházela kolem. Takže nebylo divu, že jsem byl nesmírně vděčný, když letadlo dosedlo na zem. Nesnášel jsem chodit na záchod v letadle nebo ve vlaku. A hlavně ne po tom, co jsem políbil tu špinavou podlahu ve vlaku, když zastavoval. Ach...pokaždé mi je z té vzpomínky špatně.

"Blaine!" moje jméno znělo přes celou letištní halu. Teta Lucy je zřejmě dochvilná. Otočil jsem se tedy za hlasem a otráveně si povzdechl. Lucy byla oproti posledně, hubená. Vlastně, když jsem přišel blíže, vypadala dobře. Nebyla už baculatá a obalená tukem. Nevypadala jako velryba. Což je přesně to, co jsem čekal. Kdysi tak vypadala. Dokázala spořádat celého krocana. Teď se zdálo, že si dává pozor na to, co jí a dokonce i sportuje, soudě podle její postavy. Ani vlasy už neměla bez objemu a krátké. Dlouhé hnědé vlasy s blonďatým melírem jí padali přes ramena až pod prsa. A jelikož je to mámina sestra, nepřekvapuje mě, že je také ukazovala.
"Čau," nechal jsem se obejmout a taky si pomoct se zavazadly. Když sportuje, tak proč ne.
"Jaký si měl let?" optala se mě a hodila můj kufr do auta. Volkswagen Beetle? Vážně? V tomto broučkovi mám jet?
"Rozhodně lepší, než bude cesta v tomhle autě," ukázal jsem na zelené auta. Auch , co je to za barvu? Horší zelenou mít nemohli?
"Není to luxus, ale je věrná," zašklebila se a nasedla. Super. Doslova noční můra. Sotva jsem si sedl, začala mluvit. Co povídala, to fakt netuším. Šlo to jedním uchem tam a druhým ven.

Jen co jsme minuli nápis Vítejte v Limě, jsem vyhlédl z okna. Stmívalo se a byla sobota večer, takže venku bylo poměrně dost lidí, hlavně děcek. Dobře...dost lidí. Oproti New Yorku to bylo, jako bych chtěl srovnávat mravence se slonem, ale dobře, v tomto městě, jich bylo venku dost. Lucy zastavila na semaforu a já sledoval dění na ulici. Z jedné restaurace? Řekněme, že to byla restaurace. Tak z restaurace vyšla banda lidí. Smáli se, strkali do sebe a někteří se drželi kolem ramen.
"Co civíš, idiote?" zařval jeden z nich. Zaraženě jsem, teprve teď, civěl na kluka s čírem místo vlasů. Idiote? Přísahám, že jsem byl odhodlaný vystoupit z auta a rozbít mu hubu. Ale Lucy se rozjela a tím se moje možnost rozbít tomu imbecilovi hubu rozplynula. Měl kliku. Netrénoval jsem box čtyři roky jen tak pro nic za nic. Zuby by musel hledat ještě zítra ráno.
"Nenech se vyprovokovat," poradila mi Lucy, "Ztrácíš nad sebou kontrolu. A to je špatné."
"Neztrácím nic," odsekl jsem, "Co ty o mě můžeš vědět!"
"Promiň," pobaveně se usmála a zaparkovala před dvoupatrovým domkem. Typický dům. Stará okna, zvláštní barva celého domu, malá zahrádka, veranda s malým nástěnným světlem u dveří. Žádný bazén? Super.
"Je to trochu menší, než na co jsi zvyklý," vytáhla mé věci, "Ale je to domov."
"Trochu?" odfrkl jsem a přehodil si přes rameno kytaru a do jedné ruky vzal jeden kufr a do druhé zase ten druhý. V přízemí se svítilo, takže zjevně byl někdo doma. Nevěděl jsem, že Lucy s někým bydlí.
"Mohl jsi dopadnout hůře," poznamenala a otevřela vchodové dveře. Já zůstal stát na schodech dívající se do malé chodbičky. Zlý sen. Tohle je opravdu zlý sen. Po pár hlubokých nadechnutí jsem vešel dovnitř a rozhlédl se. Úzké schody do druhého patra, fotky na stěnách, tlumené světlo na chodbě a zvláštní, ale příjemná vůně.
"Ty s někým žiješ?" zeptal jsem se a nahnul se, abych viděl do obývacího pokoje.
"S Axelem," usmála se, a když jsem naklonil hlavu, dodala, "Přítel."
"Kde mám pokoj?" prohrábl jsem si vlasy.
"Dveře na konci chodby," ukázala do patra, "přijď pak dolů, až se vybalíš. Seznámím tě s Axelem."
"Hm," zamručel jsem a odebral se do svého nového pokoje. Doufal jsem, že co nejdříve budu odsud moc vypadnout, doufal jsem, že táta vychladne a dovolí mi vrátit se do New Yorku. Vystoupal jsem schody a proklínal architekty, kteří vymysleli tak úzké chodby. Dvakrát mi spadla taška z ramena a pak už jsem opravdu dostal nervy, tak jsem ji ke dveřím dokopal.
"To si děláš prdel?" rozhlížel jsem se po mrňavém pokoji, který budu obývat následující rok. Jednolůžková dřevěná postel byla přiražena ke zdi. Nad ní byli dvě prázdné police. A co je to sakra za barvu na zdi? Modrá? Spíše zelená, řekl bych. Otevřel jsem jedinou skříň, která zde byla, a díval se na poličky, kde musím vybalit věci. Neslyšeli snad o věšácích? Fajn, tohle zvládnu. Jen bych mohl rozestřít ty otřesné závěsy. Pohlédl jsem ven přes okno a pohled mi padl na obrovský kopec za domem. Také i vzadu na zahradě měli verandu. Akorát nezakrytou. Všiml jsem si většího grilu a posezení pro…jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest…pro šest lidí. Také mi neunikla psí bouda a misky na vodu a žrádlo. Opřel jsem se o psací stůl na pravé straně od okna a povzdechl si. Uběhne to rychle. Když si budu tohle opakovat, mohlo by mě to alespoň trochu uklidnit.

Hned po to, co jsem si vybalil věci, jsem sešel schody dolů. Lucy byla v kuchyni a tam jí určitě dělal společnost Axel. Opřel jsem se o stěnu a chvíli sledoval, jak oba vaří. Vzájemně se doplňovali. Ona míchala zeleninu na pánvi a on ji tam sypal jakési kořeni. Když se políbili, falešně jsem si odkašlal, abych na sebe upozornil.
"No konečně," zasmála se Lucy a otřela si ruce do zástěry, kterou měla uvázanou kolem pasu, "Axeli, tohle je Blaine, Blaine Axel."
"Těší mě" podal mi ruku a já ji přijal. Měl silný stisk, přesto přátelsky řekl bych. Vypadal o rok možná o dva starší než Lucy. Delší kudrnaté vlasy mu padali do obličeje a zčásti zakrývali jizvu vedoucí od čela, o dva milimetry minula levé oko a končila na čelisti. Přestože měl výzor rváče-a to nemluvím jen o té jizvě, ale i o vypracované, vyšší postavě-vypadal sympaticky.
"Dáš si s námi večeři?" Lucy se stále usmívala. Podíval jsem se na pánev a mírně se zašklebil. Teď už cítím tu odpornou papriku.
"Ne"
"Vypadá to, že budeme jíst sami, lásko," políbila svého přítele na líc, vypnula sporák a sundala si zástěru. Já převrátil oči a podíval se ven. Byla už tma.

"Půjdu to tu omrknout," líně jsem se odlepil od zdi a vyšel na ulici. Byla prázdná. Před domy stály auta a v oknech se svítilo. Strčil jsem ruce do kapes a vydal se na malou procházku. Možná potkám tohle hlupáka, který mě nazval idiotem. A budu mu moc dát na budku. Nebo ne. Už jsem vychladl. Nebudu dělat problémy a tím pádem se dříve dostanu domů. Nemusím se vracet kvůli přátelům, falešných, jako…nevím, co je může být falešné, jako jsou oni. Chci jít domů kvůli mého pokoje, kvůli všemu, co je doma. Dokonce bych chtěl vidět i mámu a zahrát s Cooperem jedu z těch nových her, které domu přinesl. Možná bych byl ochotný se podívat na novou reklamu, kterou natočil. Ale jen proto, abych se mu mohl posmívat, že vypadá jako vodník nebo tak něco. Jednoduše jsem chtěl jet domů.

Komentář jistě potěší :) Hned v pátek možná přidám další kapitolku :P
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Zaujala vás nová povídka?

Ano 100% (12)
Ne 0% (0)

Komentáře

1 Andílek | Web | 10. listopadu 2014 v 10:06 | Reagovat

Vypadá to zajímavě. Tesim se, jak to bude pokracovat

2 terka | 11. listopadu 2014 v 20:27 | Reagovat

Cekej slohovku, protoze jsem tvuj blog objevila teprve nedavno...
Kazdopadne tahle povidka se mi libila, i kdyz Blaine jako arogantni rozmazleny zmetek nic moc :-D Tesim se na pokracovani!
Jinak uz jsem samozrejme precetla vsechny Klaine povidky, ale bohuzel jsem nemohla nijak reagovat na tvoji prosbu o komentare...psat je k povidkam dva roky stare... :-D Chci se jen zeptat, jestli Je tezke byt sam sebou II opravdu konci 30.kapitolou...???
Diky za odpoved a jen tak dal :-)

3 Chirsty | Web | 11. listopadu 2014 v 20:38 | Reagovat

[1]: Děkuji za komentář :)

[2]: Moje chyba :-D Děkuji za upozornění, teď už by tam měli být i poslední dvě kapitolky k povídce Je těžké být sám sebou II :) Jinak ano, Blaine je rozmazlený zmetek...tedy zdá se tak že ano? :D No doufám, že vás překvapí pozdější kapitolky :-D
PS: Děkuji za komentář. Budu ráda, když se sem budeš vracet a číst povídky 8-)

4 Ivorynka | 11. listopadu 2014 v 20:50 | Reagovat

Tééda! :-) ten kluk se mi líbí. Dost rozmazlenej a prostě frajer.
Rozhodně palec nahoru. Konečně budou dny růžovější, pokud se můžeme těšit alespoň na jednu kapitolku týdně.
Strašně se těším na další pokračování..Jo a ta tetka Lucy.. Chudák..  :-DD

5 terka | 12. listopadu 2014 v 15:44 | Reagovat

[3]: Diky za doplneni, ten konec je krasny. Pokud mam jeste pravo "hlasovat", tak bych si dalsi serii urco prala :-) Ale chapu, ze mas ted rozdelane Love&War ;-) Tak aspon doufam, ze dalsi povidka bude co nejdriv, hlavne s nejakou peknou Klaine scenou :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama