25. Somebody to die for

31. října 2014 v 7:59 | Christy

25. Othello



Ahoj, tak je tady předposlední kapitola Niffáků. Opravdu nemůžu uvěřit, že jsem to dotáhla do konce. Takže přeji příjemné čtení. :) Doufám, že se vám bude líbit


POV Jeff

Uběhlo pár dnů od mámina odjezdu a od pátrání po mém nevlastním otci. Nakonec jsem ani já ani Nick do Beverly Hills nejeli, ačkoli jsem opravdu moc chtěl. Jenže nedovolovalo mi to hned několik věcí a vlastně Nickovi taky ne. Nick se musel postarat o Angelu, která řešila ve škole šikanu, tudíž také neodcestovala. Nick zastupoval jejich rodiče ve škole a na schůzkách s ředitelem Angeliny školy. A já? Já byl na Daltonu a doháněl učivo, které jsem zameškal. Nejpodivnější bylo, že hned za dveřmi mého pokoje stáli dva chlapy velcí jako hora a nechtěli dovnitř pustit snad nikoho. A když jsem šel na hodinu, byli mi okamžitě v patách. Řekněme, že mámin nový přítel i samotná máma byli příliš starostlivý. Dávat mi ochranku opravdu nemuseli. Ale jestli mě to má ochránit před tím šílencem, který si sedmnáct let říkal můj táta a řídil mi život, tak fajn, nemám nic proti.
"To je šílený," zamumlal Kurt, který šel vedle mě, "Proč jsi nám nic neřekl? Tohle je jakoby si byl celebrita."
"Protože každý má své starosti," zavrtěl jsem s úsměvem hlavou, "A navíc, všechno se zvrtlo až nedávno, vlastně před několika dny jsem se dozvěděl, že mám...mrtvého tátu a že mě vychovával psychopat, který se mě pokusil zabít. Hele...neberu to nějak v klidu? Zdá se mi, že jsem moc klidný na to, co se kolem mě děje."
"Trochu," připustil, "Ale...já nevím...nejsi vyděšený? Nemáš strach?"
"Jsem vyděšený jako malý kluk, který se bojí tmy a vypadl mu doma proud a je sám doma," zamumlal jsem tiše, "Ale co bych změnil tím, že bych se zavřel do pokoje a seděl tam jako pěna? Nic...zdá se mi zbytečné ztrácet čas seděním a nic neděláním."
"Máš pravdu," přikývl a oba jsem vešli do dveří třídy, "Můžu se tě ještě na něco zeptat?"
"Střílej," pokynul jsem rukou a posadil se do lavice. Kurt se posadil vedle mě a upřel na mě oči.
"Mluvíš o tom s někým? Myslím tím, jak se cítíš doopravdy,"
"Každý den s Nickem. I když není teď ve škole a musí být doma s Angelou. Ale voláme si každý den a myslím, že jeho máma nebude nadšená z účtu za telefon," slabě jsem se zasmál, "Někdy mám pocit, že Nick už toho má plné zuby. Přece mu na nos věším to samé do kola. Vždyť už musí být zoufalý."
"Nick tě má rád," řekl Kurt a široce se usmál na právě příchozího Blaina, "A vím, že ho tím neobtěžuješ."
"Ahoj," Blaine přišel ke Kurtovi krátce ho políbil na rty na uvítanou. Jakoby se neviděli dneska ráno, když se Kurt plížil z pokoje, jakoby byl zloděj, "Čau Jeffe. Jak se vede?"
"Jsem nevyspalý a nestíhám nic, co se mám naučit," protáhl jsem se a podíval se štos papíru, které přede mě právě položil Blaine, "Co to je?"
"Tak trochu jsme s Kurtem a Sebastianem dali hlavy dohromady a napsali za tebe učivo, které ti chybí," Blaine se zazubil a objal mě kolem ramen, "Máš přece ještě nás."
"To jsem udělali?" zeptal jsem se dojatě a začal si prohlížet ty papíry. Historie, biologie, španělština, ekonomie...prostě všechno. Dokonce i práva, které jsem začal psát včera a usnul u toho.
"Jasně že jo," otočil se Sebastian a nepatrně se zašklebil, "Ale bolí mě ruka, brácho. Takže víš co tě čeká že?"
"Cože?" nevěřícně jsem na něj vyvalil oči a Kurt s Blaine se rozesmáli, "Cože to po mě chceš?"
"No já to sám nezvládnu, protože mám totální křeče," zasmál se a dostal pohlavek od Kurta, který se postavil a přešel za něj bez toho, abych si toho všiml.
"Kdyby tě slyšel Nick," Kurt zavrtěl hlavou, "Čuně."
"Čuně," Sebastian si odfrkl, "klidně to můžeš udělat ty."
"Já mu rozflákám hubu," zamručel Blaine. Samozřejmě jsme všichni věděli, že si Sebastian dělá jen legraci, ale i tak bylo vidět, že to Blaina vytočilo. Kurt je jeho a jen jeho. To věděl snad každý na téhle škole. Vždyť se na Kurt jen někdo podívá a Blaine by byl schopný ho zabít. Jako tehdy, když přišel Nate. Byl nový, byl gay a s Kurtem si rozuměli. Bylo hrozně srandovní sledoval, jak Blaine žárlí, přestože s Kurtem nechodil. To bylo každý den keců, jak to Kurt dělá schválně, že ho to nerozčílí a podobně. Nate později odešel zase na jinou školu, ale přesto to Blaine nedonutilo Kurtovi říct, co k němu cítí. No tak jsem trochu tomu pomohl. Stačilo aby si zazpívali jeden duet a nebylo možné, aby po sobě už konečně neskočili.
"Co se tak tlemíš?" strčil do mě Blaine. Seděl vedle mě, hodina už začala a Kurt byl hned za námi.
"Jen jsem si vzpomněl na to, jak přišel Nate," zašeptal jsem k němu, "Víš jak si žárlil a ták."
"Nežárlil jsem," bránil se, otočil se na Kurta a pak zpátky na mě, "Fajn žárlil jsem jak Othello."
"Ty jsi blbec," rozesmál jsem se a hned na to byl spražený pohledem profesorky.
"Něco k smíchu?" naklonil se k nám Kurt. Oba jsme s Blaine rychle zavrtěli hlavou a já se ještě tiše rozesmál. To bylo přesný. Vždyť jsme ho museli krotit tehdy, jak jsme hráli vybíjenou. Jeho jediným cílem byl Nate. Házel takovou silou, že ho nakonec učitel poslal sednout si, aby někomu neublížil. jako...býk, kterého rozzuřil červený hadr.
"Čemu se smějete?" mračil se Kurt.
"Pane Hummele," oslovila ho profesorka a Kurt zbystřil. Provinile se stáhl do lavice, ale neunikl zkoušení. Profesorka ho nemilosrdně drtila u tabule, Kurt tam stál jako na popravě a Blaine se snažil mu radit, ale vyšlo z toho jen nějaké neurčité mávání, jakoby navigoval letadlo k přistání.
"Pan Anderson k tomu má jistě co říct," profesorka vyvolala tedy i Blaina a oba tam stáli, mlčeli a já se smál a smál. Potichu samozřejmě. Nepotřeboval jsem, abych tam stál s nimi jako vůl.

"Děsný," remcal Kurt po cestě na další hodinu, "Neuměl jsem vůbec nic a to všechno jen kvůli vám. To jste mi nemohli říct o čem jste mluvili?"
"Byla to jen hloupost," uklidňoval jej Blaine a na mě kulil oči. Což znamenalo, ´Něco řekneš a jsi mrtvý!´
"Ježíš," zvolal Sebastian a na celou chodbu zakřičel, "Blaine žárlil jako Othello. Tomu se Jeff smál."
"Cože?" nechápal Kurt a podíval se na Blaina, "Kdy?"
"Taky nemůže držet zobák hlupák," poznamenal Blaine.
"Kdy Blaine?" dožadoval se Kurt odpovědi. Už mu dokonce cukaly koutky, jak se chtěl smát. Potěšilo ho to.
"Když tu byl Nate," odpověděl za něj Sebastian, "Skoro ho zabil."
"To není pravda," bránil se Blaine a omotal paži kolem Kurtova pasu.
"Ale je," hádal se Sebastian, "Skoro mu rozflákal hubu při vybíjené."
"Cože? Kdy?" ptal se znovu Kurt a já se rozesmál. Připadal jsem si jak v nějakém ústavu pro mentálně postižené. Jen cože? Kdy? Nic jiného snad ani nepadlo za dobu, co jsme šli do druhého patra budovy. Zastavili jsme se před třídou a když se Kurt natiskl na Blaina a začal si s ním koketně povídat o tom žárlení a podobně, se Sebastianem jsme udělali krok dozadu a nechali je samotné.
"To je hrozné," zafučel jsem a ohlédl se přes rameno na dva chlápky v černých oblecích, "Musí mi být pořád za zadkem?"
"Řekl bych, že je to jejich práce," Sebastian pokrčil rameny a podivně se zašklebil, "Ty chceš jí za Nickem co?"
"Ano!" rozhodil jsem rukama, "Ale můžu snad? Mám zakázáno opouštěn areál školy. Jsme střežený čtyřiadvacet hodin a připadám si jako syn prezidenta. Ani ten by nebyl tak strážený, jako jsem já."
"Tak to je smůla," zasmál se a podíval se na nástěnku za mnou. Otočil jsem se a zašklebil se. Byl tam přišpendlený plakát s informacemi o soutěži. Bude stát proti Novému směru, takže Sebastian nebyl moc nadšený, že se střetne se Santanou.
"Nějaký skleslý," poznamenal jsem dívajíc se pořád na plakát, "Co mi uteklo?"
"Hele, nesmíš to ale nikomu říct jasné?" naklonil se ke mně. Vážně jsem přikývl a Bass pokračoval, "Chodím s ní."
"Cože?"
"Teda...asi ne oficiálně a možná to je jen vztah v posteli, ale i tak. Spokojím se s tím. Alespoň nemám žádné starosti," pokrčil rameny a napřímil se.
"Jsi padlý na hlavu?" poklepal jsem si na čelo, "Vždyť ona je...není na holky?"
"A já jsem na kluky," řekl, "Není to jedno? Prostě nám to v posteli spolu klape."
"Jo a pak až se probudíte z toho transu, tak po sobě házíte všechno co vám přijde pod ruku," zavrtěl jsem hlavou, "Jsi padlý na hlavu?"
"Přestaň opakovat, že jsem na hlavu," přetočil oči a povzdychl si, "Santana je sexy a je dobrá."
"V posteli,"
"Ano. Hele já to neberu nijak vážně," opřel se o stěnu, "Až budu na vysoké, vzpomenu si, jak fajn byl život na střední."
"Bože mě trefí šlak," kroutil jsem nevěřícně hlavou, "Jak tě něco takového napadlo? A neříkej mi, že to nebereš vážně. Byl jsi v háji z toho, že tě nechce a že by s tebou nikdy nebyla a bla bla bla...prostě mi nevykládej, že ti na ní nezáleží."
"Lezeš mi na nervy," odsekl a zároveň se zvoněním vešel do třídy.

Náročný den. Tenhle den byl opravdu náročný. Otevřel jsem dveře pokoje a hned můj den byl tak dokonalý, jak jen mohl být.
"Ahoj," vrhl jsem se k Nickovi a povalil ho na postel u které stál.
"Ahoj," zasmál se a vyhledal mé rty, aby je mohl spojit v krasném a dlouhém polibku, "Takovou radost jsem asi nečekal."
"Neviděl jsem tě pár dní," vyčetl jsem mu a znovu ho políbil.
"Já vím," zamumlal mezi polibky a přitahoval si mě stále blíž, i když jsem si byl jistý, že blíž už to opravdu nejde.
"Chyběl jsi mi," zašeptal jsem, když jsem se od něj odtáhl.
"Ty mě taky," široce se usmál a pohladil mě po tváři. Všechno najednou bylo tak jako dřív. Myslím mezi mnou a Nickem. Možná to bylo ještě lepší. Ne...určitě to bylo ještě lepší. Jakoby ta hádka a všechno, co jsme si vyčetli mezi námi něco zlomilo. Něco co nám pomohlo být si bližší a ještě lepšími přáteli. Nezáleželo mi na tom, jestli mého tátu chytí nebo jestli ho nechají pobíhat po světě. Podle mě už je někde za oceánem a v klidu si dožije ten svůj pitomý život. Možná mě nenávidí a ublížil mi. Ale nemyslím si, že jeho jediným cílem je zabít mě. Je to blázen a je agresivní, ale nemyslím si, že by byl vrah. Z části, opravdu malé části dokážu jeho chování pochopit. Ne vůči mě, ale vůči mámě. Lhala mu a když si vzpomenu na to, jak se o mě staral, nemůžu říct, že mu na mě nezáleželo. Protože se snažil ze všech sil být dobrý táta, když si myslel, že jím opravdu je. Jen našel špatný způsob, jak se mstít mámě. Prostřednictvím mě. Bylo zvláštní, že po tom všem, co udělal, byla část mě, která toužila ho znovu vidět, obejmou a říct mu tati. Někdy nejde odpustit, co člověk spáchal, nejde zapomenout, ale jde se smířit se s tím. A kdybych měl šanci, jen jedinou šanci znovu ho vidět a riskovat tím svůj život, udělám to. Je zvláštní že několik měsíců jsem se snažil vidět mámu a teď bych si přál, aby můj táta byl znova můj táta. Ten který mě učil jezdit na kole, ten který chodil na mé vystoupení ve škole, když mi bylo deset a taky ten táta, který mě miloval a stavěl se mnou lodě. Nic...nic nebolí víc, než ztratit někoho tak blízkého a přesto tak cizího. Jenže on se mnou byl v dětství, hrál si se mnou na indiány a naučil mě věci, které by máma nezvládla. Naučil mě, jak být silný a jak vydržet až do konce. Naučil mě být dospělým a zodpovědným. Ukázal mi, že i dospělý dělají řadu chyb a že je třeba se z nich poučit. Dokázal mi, že všechno je možné, když člověk opravdu chce. Ale to všechno bylo před tím, než se v něm zrodila nenávist k mámě.
"Je mi hrozně," vzlykl jsem. Nick se na mě lítostně podíval a silně mě objal, "Hrozně mi chybí a nevím, jestli se s tím někdy smířím."
"Jeffy," Nick mě konejšivě hladil po zádech, posadil se a mě si zpátky přitáhl do náručí.
"Když já," zakuckal jsem, "Když já nevím, jak s tím mám žít."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Andílek | Web | 31. října 2014 v 16:22 | Reagovat

Směju se jak blázen, oni jsou neuvěřitelni :D  :D  :D. A Sebastian můj.... Dobre nebudu se rozplyvat :D. Seb se prostě nezapře. On a jeho poznámky.

A Niffaci jsou prostě úžasni. Jak na něj Nick čekal v pokoji a následná Jeffova radost. To bylo dokonalý!
A ten konec. Je mi Jeffa líto, chudacek můj malém, doufám už kvůli němu, že to zvládne a všechno bude v pohodě. Tesim se na pokračování

2 terka | 29. listopadu 2014 v 17:09 | Reagovat

Tak tuhle kapitolovku jsem zhltla za jeden den. Krása :) A já vím, že strašně prudim, ale ta poslední kapitolka bude? ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama