I will be there for you forever 16

10. února 2013 v 17:39 | Christy


16. Good idea


Zdravím, takže další kapitolka I will be there for you forever...Psaná z pohledu Kurta...
Blíží se Valentýn, takže plánuju jednorázovku na Klaine Valentýn...:-D Sice ještě moc nevím, co to vlastně bude, ale snad něco vymyslím, pravděpodobně nějaká slaďárna :-D




Slov: 2 849


POV Kurt

Seděl jsem u okna, přes ramena pohozenou deku, protože mi bylo zima. Venku pršelo, vítr ohýbal stromy a sfoukával poslední listí, které se ještě na stromech drželo. Čas plyne, i když se to zdá nemožné. Byl pozdní večer, devětadvacátého října, tedy sedm dní po mých narozeninách a já jsem odmítl jít do školy. Nedokázal bych se mu podívat do očí, po tom, co jsem vyvedl za scénu, když mi zazpíval tu nejkrásnější písničku a koupil takový krásný dárek, určitě za nechutně velkou sumu.
"Můžu?" táta lehce zaklepal na pootevřené dveře. Otočil jsem se od okna, deku přehodil přes klín a s mírným úsměvem jsem přikývl.
"Víš, že bys měl jít do školy?" sedl si na křeslo naproti mně a starostlivě se mračil. Ve chvílích jako byla tahle, jsem byl rád za to, jaký vztah s tátou mám.
"Měl bych," zamumlal jsem a kolena si přitáhnul k bradě, "ale nechci."
"Neutečeš před tím," přesvědčoval mě, "jednou tam budeš muset jít."
"Nemůžeš jim říct, že jsem nemocný a že to vidíš ještě tak na týden? Dej mi prosím ještě týden," žadonil jsem zoufale.
"Dobře," vydechl, "týden."
"Zavoláš tam?"
"Jistě," přikývl, "nechceš mi říct, co tě tak rozhodilo? Teď si vlastně uvědomuju, že jsi mi nic neřekl a já ani nevím, proč tě to vlastně nechávám doma."
"Nelži," obvinil jsem ho se smíchem, "Carol nebo Finn ti to vyžvanili."
"Věř tomu nebo ne, ale Finna jsem uplácel sušenkami s oříšky a stejně mi nic neřekl," bránil se.
"No jo, on má radši ty čokoládový," poradil jsem mu pro příště, "a Carol ti taky nic neřekla?"
"Ne," zakroutil hlavou a pohledem mě vybízel, ať začnu.
"Tak kde začít," přemýšlel jsem a pak pomalu spustil. Od začátku, kdy jsme spolu začali chodit, přes rozchod až po moje narozeniny.
"A dal mi tohle," shodil jsem ze sebe deku a přešel k posteli. Zašmátral jsem pod polštářem, vytáhl onu modrou, semišovou krabičku a podal mu ji. Zvědavě se na mě díval, tak jsem ji otevřel za něj. Hned, jakmile jsem to znovu uviděl, do očí se mi nahrnuli slzy. A táta se podíval na mě, pak na brož, bezchybně vloženou do světle modrého saténu a pak zase na mě.
"A já po něm křičel," smutně jsem se zadíval z okna, "a on mi chtěl jen dát tenhle úžasný dárek a chtěl být se mnou."
"Zavolám do té školy," zahlásil, když jsem se k žádné řeči s ním už neměl. Hned jak zavřel dveře, vzal jsem krabičku a prsty přejel přes diamanty. Kde jsi na to proboha vzal, Blaine?

Pondělí, když jsem zůstal ležet v posteli, jsem nedokázal myslet na to, až budu muset zpátky na Dalton a podívat se mu do očí. Nevím, co to do mě vjelo, když jsem po něm křičel. Celé dopoledne jsem seděl v posteli a poslouchal kapky deště, bubnující do parapetu. Jako by počasí bylo snad smutné se mnou. Neměl jsem náladu ani na hudbu, ani na film, dokonce se mi nechtělo ani vylézt z postele, abych se šel najíst. Ale to mi můj kručící žaludek nedovoloval. Dopoledne nikdo nebyl doma, takže jsem byl sám. Udělal jsem si jen zeleninový salát, nalil sklenici vody a sedl si za stůl. Jedl jsem pomalu, vždyť nebylo kam spěchat.

Když odpoledne přišla Carol z ranní služby, byl jsem zase v posteli, opíral jsem se o čelo postele, přikrytý do půl těla a v rukou jsem držel mobil. Pohrával jsem si s myšlenkou, že bych mu zavolal a omluvil se, protože ten, kdo chyboval, jsem tentokrát byl já. Jenže věděl jsem, že jakmile mi to zvedne, jestli vůbec, neřeknu nic. Nedokázal bych to.
Rachel se mi snažila dovolat, ale já ji to nezvedal, stejně jak jsem neodepisoval na její smsky. Nakonec jsem se přemohl a napsal mu smsku. A přemlouval jsem sám sebe ještě dlouho, abych ji odeslal.

15: 34 KOMU: Blaine -> Děkuji za dárek

Stiskl jsem odeslat a čekal v tichém pokoji na smsku. Každá minuta se mi zdála jako věčnost a tón oznamující zprávu se stále neozýval, tak jsem to prostě vzdal. Mobil jsem hodil na druhou stranu postele a hlavu opřel o stěnu. Jednou mě napadlo, že jsem snad naprostý blázen. Pamatuji si, když mi Mercedes řekla, že první láska je vždycky taková, že prostě bolí. Prý takový ještě bude, ale mě připadalo, jako by nikdo nebyl jako on, že on je prostě jediný na světě. Takový ten pocit, že si sám sebe neumím představit s nikým jiným, že bez něj se mi vážně hůře dýchá a ještě hůře přemýšlí, protože on je jediné co vidím. A navíc, má první láska byl Finn a tohle jsem u něj necítil.
Neodepisoval a neodepisoval. Já stále seděl ve stejné poloze a venku už byla tma. Stále pršelo a venku se pořádně rozfoukal vítr. Najednou se v tichém pokoji rozezněl tolik očekávaný tón. Vystřelil jsem pro mobil, skoro spadl z postele, ale naštěstí jsem to ustál a popadl mobil.

20:03 Blaine -> Nemáš zač…:)

"To ti to trvalo," zamumlal jsem, "a napsal jsi jenom tohle."
Neměl jsem už mu dál co napsat. Nebo možná měl, ale neměl jsem odvahu. Vyhrabal jsem se z postele a dal si pořádně dlouhou koupel, pak jsem se vrátil a zase zalezl do postele.

20:06 Blaine -> Jsi nemocný?

Stálo ve zprávě, které jsem si všiml hned, jak jsem do ruky chytl telefon.

21:00 KOMU: Blaine -> Jo, ale už to je lepší, příští týden už musím do školy.

Odpověď přišla během pěti minut.

21:06 Blaine -> Aha…Ptal se tě Jeff už na tu Paříž?

Nedočkavě jsem naťukal odpověď. Jeff se mě na žádnou Paříž neptal. Oni jedou na výlet do Paříže?

21:09 KOMU: Blaine -> Ne, zasvětíš mě?

21:13 Blaine -> Jistě :-D Jeff má strejdu v Paříži a budou podzimní prázdniny, takže Jeff vymyslel, výlet na týden do Paříže.

21:14 KOMU: Blaine -> A kdo jede?

Netrpělivě jsem si hrál s mobilem. Najednou mi bylo dokonce i do smíchu. Byl jsem tak rád, že není naštvaný a že se semnou bude normálně bavit. Že bychom ještě měli šanci?

21:17 Blaine -> Jeff, Nick, Wes, David a Davidova sestřenice.

Zklamaně jsem vydechl. Doufal jsem, že napíše i svoje jméno.

21:20 KOMU: Blaine -> Ty nejedeš?

21:24 Blaine -> Ne, tedy, nevím, jestli mi to vyjde…

Pochmurná nálada se mi vrátila jako bumerang. Určitě nejede, protože ví, že bych rád jel. I když ani sám teď nevím, jestli mám teď vůbec náladu, někam jet, natož letět do Evropy.

21:39 Blaine -> Co kdybych se zítra stavil, určitě se užíráš nudou, jak tě znám :-D

Kdyby jen věděl, že nejdu do školy kvůli tomu, jak se strašně bojím, podívat se mu do očí, určitě by nenavrhoval svoji návštěvu. Ani jsem nevěděl, jestli jsem na tohle připravený. Chci, aby přišel?

21:44 KOMU: Blaine -> Můžeš, alespoň mi řekneš, něco více o té Paříži :)

Upřímně, nevím, proč jsem napsal, ať přijde. Možná se ozvala ta touha ho vidět. Stejně nikdo doma dopoledne nebude a…počkat…určitě nepřijde dopoledne.

21:49 KOMU: Blaine -> Ale vždyť jdeš na vyučování ne? To chceš přijít až odpoledne?

21:53 Blaine -> Nejdu na vyučování :-P Zítra ti řeknu, teď už jsem unavený, takže v devět jsem u tebe, dobrou ;-)

"Dobrou," usmál jsem se a svalil se do polštářů, mobil tisknouc k hrudi. Byl jsem moc rozrušený na to, abych usnul, takže když jsem ani po hodině a půl neusnul, vydrápal jsem se z postele, z vrchní poličky vzal skicák s tužkou a sedl si za psací stůl. Vybavoval jsem si každý jediný detail jeho tváře. Rozzářené hnědozelené oči a nejkrásnější úsměv na celičkém světě. Vlasy, které měl po ráno vždy rozcuchané a s roztomilým otlačkem z polštáře na obličeji a přesně tak jsem jej nakreslil, po ráno, když jsem se vedle něj probudil ve stanu a dělili jsme se o tak malý stan, protože vzal ten malý a já jsem si na rozdíl od něj vzal polštář, který stejně nakonec měl on, protože já jsem hlavou spočíval na jeho hrudi. Nakonec se spánek dostavil v tu nejmíň vhodnou chvíli. Snažil jsem se nechat oči otevřené a dokreslit alespoň jeho obličej, ale když už jsem cítil, že déle vzhůru nevydržím, vstal jsem a došoural se k posteli.

Prudce jsem otevřel oči a málem mě trefil šlak. Bylo za pět devět, já se stále válel v posteli a na stole se povalovali skicáky. Rychle jsem je založil do složky a chystal jsem se je dát na poličku, jenže to už se ozval zvonek. Hodil jsem modrostříbrnou složku na postel, natáhl na sebe černý župan s bílým lemováním a seběhl schody. Dveře jsem otevřel, tak prudce, že jsem skoro spadl, ale vybalancoval jsem a pohlédl do jeho pobaveného obličeje.
"Zaspal jsi," konstatoval s úsměvem, "vypadáš…unaveně."
"Jo, trošku," pokynul jsem mu, ať vstoupí, "něco k pití?"
"Ne, to je dobrý," zakroutil hlavou, když jsem ho dovedl do kuchyně, "takže…s tou Paříži je to asi nějak takhle," začal, "jede se v pátek a přijíždí se v neděli dalšího týdne a je to páté patro. Celé patří strejdovi od Jeffa, takže, pokojů tam je prý dost. A Jeff už vám naplánoval výlet."
"Já nevím, jestli pojedu,"
"Jeff ale s tebou už počítá," prohlásil.
"Nebudu mu tam chybět…bude mít přece Nicka a Wese a Davida,"
"A byl by radši, kdyby tam měl i tebe,"
"Nemám rád létání," řekl jsem tichým hlasem.
"Hm," zamručel a na chvíli přemýšlel, než znovu promluvil, "a ty chceš být tady v Limě na prázdniny?"
"Asi mi nic jiného nezbývá," řekl jsem a snažil se, aby to nevyznělo, že bych do té Paříže chtěl. Na jednu stranu bych chtěl, je to přece město lásky a módy, ale na druhou jsem věděl, že bych si to bez Blaina neužil, i když to si neužiju asi nic, pokud nebudu s ním.
"Víš, že to je hezké město, že?" zkoušel mě přemluvit, což jsem trochu nechápal.
"Vím," přikývl jsem, "ale vážně, nemám ani dost peněz na letenku. Chci se jet o letních prázdninách podívat do Španělska a šetřím peníze," řekl jsem upřímně, protože jsem se vážně chtěl podívat do Španělska.
"A chceš někam jet?" vyzvídal.
"Proč taková otázka?" zamračil jsem se, "Jistě, že bych chtěl, ale většinou nezáleží na tom, co chci nebo ne."
"Tak fajn," nadechl se, "pojeď se mnou. Jedu za tetou na farmu. Pojedeme mým autem, takže žádné peníze nebudeš potřebovat."
Víc a víc jsem kulil oči a snažil se, co nejrychleji přepnout na logické myšlení, protože jsem se ztratil u toho, kdy mi nabídl, abych jel s ním. Je jedno kam, jedno čím, s ním bych letěl i do vesmíru, i když to tak rozhodně z jeho strany nemohlo vypadat. Když jsem dlouho neodpovídal, začínal být nervózní. Já vlastně ani nepřemýšlel, rozhodně jsem nezvažoval možnost s ním nikam neodjet. Spíše jsem se trochu zasnil. Týden s Blainem, někde na farmě jeho tety…
"Kurte?" přerušil mé zasnění, dožadující se mé odpovědi.
"A nebude to tvoji tetě vadit?" napadlo mě. A taky jsem hned nechtěl vykřiknout ANO BLAINE, CHCI S TEBOU JET!
"Neblbni, je to velká farma a ona tam je na to se strejdou a s Eleanor sama," netrpělivě se usmál. Tak jo, kdo je sakra Eleanor a jak velká farma může vůbec být? A co bych si měl vzít sebou proboha?
"Jestli ale se mnou nechceš jet, pochop-,"
"Ne," vyhrkl jsem až příliš rychle, "pojedu rád, jen už jsem přemýšlel, co si zabalím sebou," zazubil jsem se nevině, "a taky jak to oznámím tátovi."
"Dobře," zasmál se. Jeho smích byl pro mé uši rajská hudba. Tolik mi chyběl jeho smích, "pojedeme asi šest hodin."
"Kde to vůbec je?"
"Nashville," zazubil se, "pojedeme ten příští pátek v pět hodin ráno."
"Dobře," oplatil jsem mu úsměv a divil se, že spolu normálně mluvíme, přesto, co se mezi námi stalo nebo spíše, co za cirkus jsem udělal, "a přišel jsem o něco ve škole?"
"No krom toho, že Jeff z tebe dělá mrtvého, protože ses nikomu neozval, tak nic moc,"
"Neměl jsem nějak myšlenky někomu psát," přiznal jsem. Takové myšlenky mi vážně hlavou neběhali, ty se ubíhali naprosto jiným směrem.
"Co ti vlastně vůbec bylo nebo je?"
"Chřipku," vypálil jsem bez rozmyšlení, "celé dny jsem byl zahrabaný v peřinách."
"A neměl bys ještě odpočívat?"
"Ne," zakroutil jsem hlavou, "cítím se teď dobře."
"Měl bys ležet," zamračil se starostlivě a doslova mě dotáhl do obýváku, odešel do pokoje, přinesl deku a přehodil ji přese mě. Lehl jsem si a on si sedl na opěrku gauče k mým nohám. Najednou jsem měl výčitky svědomí, že mu lžu, když má o mě starost.
"Díky," usmál jsem se, a přestože mi zima nebyla, deku jsem si přitáhl blíže.
"Můžu tě o něco požádat?" zeptal se nejistě. Lehce jsem přikývl, "Zazpíváš se mnou na té oslavě Cooperovi přítelkyně?"
"Ehm…jo. Máš něco vybraného?"
"Ne," zakroutil bezradně hlavou, "snažil jsem se něco vymyslet, ale jsem asi špatně naladěný nebo tak. Žádná se mi dostatečně nelíbí."
"No, tak já zkusím popřemýšlet...později," slíbil jsem mu. Nakonec jsme si vlastně dobře popovídali. Oba jsme se úspěšně vyhýbali tématu mých narozenin a mluvili jsme raději o písničce, kterou zazpíváme. Padali různé nápady, ale ani na jednom jsme se prostě neshodli. Ta, co se líbila mě, ta se nelíbila jemu, takže jsem raději později změnil téma. Bavili jsme se o vysoké. Řekl jsem mu, že bych chtěl zkusit NYADU v New Yorku.
"Ale to je daleko," vyhrkl.
"J-jo," překvapeně jsem zamrkal, "je to New Yorku, takže…jo je to daleko. Proč tě to tak vyděsilo?"
"Nevím," pokrčil rameny. Pokrčil jsem nohy a on si konečně sedl pohodlně na sedačku, "je to ještě skoro rok a půl ne? Jsi teprve ve třeťáku."
"Jo a ty ve druháku," vyplázl jsem jazyk a nohou ho dloubl do žeber, "ale máš pravdu. Je to ještě skoro rok a půl, možná mě ohromí něco jiného."
"Měl bys tam jít," podíval se na mě zcela vážně, "slyšel jsem o NYADĚ a myslím, že je to místo pro tebe a Rachel."
"Ale je to náročná škola, ale tohle nechci řešit," zakňoural jsem, jako malé dítě, chtějící lízátko, "nemáš hlad? Objednáme si něco."
"Čínu," rozhodl dříve, než jsem stihl nabídnout třeba pizzu. Natáhl jsem se pro mobil, který ležel na stole a vytočil číslo čínské restaurace s dovozem domů.
"Co to bude?" zeptal jsem se dříve, než se ozvala žena na druhé straně.
"Kung Pao s nudlemi,"
"Dobrý den, dvakrát Kung Pao s nudlemi…," nadiktoval jsem ji objednávku s adresou a už si sedl jen do tureckého sedu a koukal na Blaina, který pravděpodobně někomu psal.
"Ten Jeff je ale idiot," zamumlal se smíchem a podával mi mobil, abych si přečetl zprávu, kterou mu napsal Wes. Váhavě jsem se pro mobil natáhnul a začal číst.

11:23 Wes -> Neuhádneš, co ten idiot blonďatý udělal :-D Byli jsme ti na kávě asi před pěti minutami a byli tam skleněné dveře naprosto vyleštěné, fakt, nepoznal bys, že tam nějaké vůbec jsou. No, a když jsme vycházeli, otáčel se stále za mnou a Nickem a pak se otočil, tak prudce, že když do těch dveří narazil tou svou blonďatou hlavou, rozbil je…Nic se mu ale nestalo jen je trochu v šoku :-D

Rozesmál jsem se, když jsem si to představil. To vážně mohl udělat jen on, spíše tohle se mohlo stát jenom jemu.
Ve dvanáct nám dovezli oběd. Nenáviděl jsem čínské hůlky, ale když mě Blaine s nimi učil jíst, nějak jsem je začal mít rád. Když si ke mně přisedl blíže a chytl moji ruku, ve které jsem držel hůlku, měl jsem vážně pocit, že se zblázním.
"Vůbec ti to nejde," rozesmál se, když mi masová kulička spadla zpátky do krabičky. A to mi pořád pomáhal on, ale byl jsem tak nervózní, že se mi tak strašně třepali ruce a tu pitomou kuličku jsem neudržel. Nejde mi to, jistě, že ne, když se můžu nechat krmit jim.
"Ty máš kinect?" všiml si toho zařízení pod televizí, "Neříkej, že ho hraješ! Vždycky Coopera porazím ve všech hrách."
"Hraju," bránil jsem se, a ačkoli jsem nechtěl, vymanil jsem ruku s té jeho a položil krabičku s jídlem na stůl. Vstal jsem a přešel k televizi. Zapnul jsem bowling, posunul stůl, abychom měli místo, a vyzývavě jsem se ušklíbl.
"No hrajeme," vytáhl jsem ho na nohy. Nechal jsem ho hrát první a trefil všech deset kuželek.
"Strike!" vykřikl.
"Neraduj se předčasně," posunul jsem ho stranou. Vzal kouli a hodil ji, jestli to tak teda můžu říct.
"Á STRIKE!" vyplázl jsem na něj jazyk. Do osmého kola jsem vyhrával o deset bodů, ale v devátém mě dohnal a v desátém porazil.
"Znova," žádal jsem ho.
"Porazil jsem tě," dosedl za mnou na gauč, "porazím tě znova."

Neskončilo to ani u druhé hry, protože tu jsem vyhrál já a pokaždé, když někdo z nás vyhrál, ten druhý chtěl odvetu. Hráli jsme až do doby, než Blainovi zavibroval mobil. Zvedl ho a ne moc vesele odpovídal. Nepostřehl jsem z toho vlastně vůbec nic.
"Musím už jít," položil a otočil se na mě, "Cooper chce vybrat ten dárek, takže mu musím pomoct."
"Dobře," přikývl jsem. Doprovodil jsem ho ke dveřím a se zářivým úsměvem se s ním rozloučil. Když odešel, zapomněl jsem se ho zeptat, proč vůbec nešel na vyučování.

Pomůžete mi prosím?
- Máte nějaký nápad na písnčku, kterou by mohli zpívat na narozeninách Cooperovi přítelkyně?
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 AnnieCriss | 10. února 2013 v 19:07 | Reagovat

Dokonaléé !! *-* Konečně se spolu bavíí *-* Co třeba : Righteous Brother-Unchained Melody ? :P :D

2 Andílek | 11. února 2013 v 16:11 | Reagovat

supeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeer :-D

3 mimi | 11. února 2013 v 16:37 | Reagovat

nadherny :-)

4 Nicole Damita | 11. února 2013 v 16:46 | Reagovat

Bolo to super :-)už sa teším keď budú na farme to bude super :-D a čo takto:Seconhand serenade-your call alebo Jackson 5-Ill by there

5 Nikola | Web | 11. února 2013 v 18:00 | Reagovat

Ouuu to bylo... to bylo..."awaswascddada" Nemám slov. Prostě nemám slov! Kurt hrajíc si na nemocného... Ááá to bylo tak smutný a zároveň roztomilý, a jak ukázal tu brož. No měla jsem slzy v očích, co si budeme povídat.
A potom ty SMSky! Ooo Blaine krucipísek. Já se tak bála, že trucuje a že neodepíše. A potom ta Francie? Takový šoky mi děláš! :D Já už jsem myslela, že bude Klaine v tom nejromantičtějším městě a ono to nejhezčí a nejromantičtější místo bude tetina farma, kde si Blaine bude odpracovávat tu brož co dal Kurtovi? Tak to je naprosto krásné! A že chce jet Kurt s ním snad ještě lepší!
A při téhleté SMS jsem se smála už při první větě..."Neuhádneš, co ten idiot blonďatý udělal" :D Chudák Jeff, to musela být rana :D Tou jeho blonďatou hlavičkou narazit do skla :D No jenom doufám, že si přitom nepocuchal svůj dokonalý účes :D
A v neposlední řadě.. Klaine bude mít duet? No skvělýýý straaašně se těším a jsem zvědavá co nakonec vybereš za písničku (Jinak se moc omlouvám, ale s tímto ti nepomůžu, sama nikdy nevím, co tam dát :D)
Ale jinak prostě ÁááÁÁáÁá strašně se těším, prostě se nemůžu dočkat pokračování. Jsem zvědavá jak to bude s Klaine a proč ten Blaine teda nebyl na vyučování. Že by jen kvůli Kurtovi? Nebo zase něco plánuješ? O_O  :D
Takže šup šup šup! Protože se prostě nemůžu dočkat další kapitolečky :D

6 Christy | Web | 11. února 2013 v 19:04 | Reagovat

[Smazaný komentář] Písničku už mám vybranou...teda snad...pokud někdo příjde s něčím jiným..no uvidíme...a nepocuchal :D jen byl v šoku :-D

7 Karin | 25. ledna 2017 v 16:23 | Reagovat

Je dobře že spolu už mluví. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama