Can you love me again? 18

29. ledna 2013 v 18:02 | Christy
Omlouvám se za tak dlouho doubu, čekání, ale nestíhala jsem. Takže doufám, že se kapitolka bude líbit a chtěla bych se zeptat, jestli chcete definitivní ukončení nebo ne. Mám totižto i nápad, že bych napsala i něco o jejich společném životě jidne...jestli se jim podaří mít nějaké dítě a ták...takže vaše názory jsou vítány...

18. Wherever you go






Slov: 2 011

Připomenutí:

"Jo," vzal jsem si kávu, vyhrabal se z postele a sedl si k němu do kuchyně, "chtěl jsem si s tebou o něčem promluvit."

"O čem?" zvědavost mu šlehala z očí.
"Ty chceš zůstat tady v New Yorku?"
"Proč se ptáš?" podepřel si hlavu a trpělivě čekal na mou odpověď.
"Nechceš odjet se mnou jinam?" navrhl jsem mu a nervózně poklepával prsty o hrnek.

POV Blaine

"Odjet jinam?" vykulil své dokonalé modré oči, "Kam jinam? Blaine mluv konkrétně!"
"Nevím, skončil bych tady a začali bychom někde jinde, společně," natáhl jsem své ruce a chytl jeho dlaně, "chtěl bys se mnou odjet?"
"Jistě, že bych chtěl, ale jak seženu práci a ty? Jako co budeš pracovat? Protože jestli to bude kriminálka L.A. nebo New York, bude to stejné," drmolil rychle.
"Kurte," stiskl jsem jeho dlaně, "když říkám znovu, myslím tím, že bych rozhodně nedělal u kriminálky."
"Vážně?" rozpustile se usmál, "Ty bys vážně skončil kvůli mně?"
"Kvůli tobě, kvůli nám i kvůli sobě,"
"A kam? A Rachel bude zuřit,"
"Takže souhlasíš?" ujišťoval jsem se.
"Chtěl jsem zůstat kvůli tobě v Limě, myslíš, že bych s tebou nejel jinam?"
"Nepřipomínej mi ty měsíce," zaúpěl jsem, když se mi v hlavě objevili vzpomínky.
"Promiň, prostě, je mi jedno, že Rachel bude naštvaná, jestli chceš jinam jedu s tebou," obešel stůl a sedl si na mě obkročmo. Sklonil se k mému krku a motýlími polibky ho lechtal. Vydechl jsem a otočil hlavu, aby měl lepší přístup. Rukou sklouzl k rozkroku a lehce ho začal masírovat.
"Nemusíš do práce?" odtáhl se a smyslně si olízl rty.
"Je čas," zmohl jsem se na odpověď nezvykle chraplavým hlasem. Kurt se pobaveně usmál a naše rty se opět spojily v polibku. Objal jsem ho kolem krku a vášnivě ho líbal. Pak jsem ho pod zadkem, postavil se a vyzvedl na kuchyňskou linku. Nohy mi omotal kolem pasu a nepřestával mě líbat. Pomalu jsem mu začal vyhrnovat tričko, ve kterém spal. Trochu se ode mě odtáhl, abych ho mohl zabit trička, pak jsem se rty přisál na jeho krk a laskal dokonale hebkou kůži.
"Bl-laine," přitiskl se ke mně více a dlouze a hlavně chtivě mě políbil. Přenesl jsem ho do obýváku na gauč a pomalu ho zbavoval oblečení. Bylo mi jedno, že bych měl jít do práce, chtěl jsem být s ním. Znovu cítit jeho horký dech na těle, hebké rty, které mi mapují každý kousíček těla.

***

"Vážně musím do práce," pohladil jsem ho po nahých zádech. Ležel na břiše s hlavou natočenou na mě.
"Taky bych měl jít," zamručel, ale neznělo to, že by chtěl někam jít.
"Zavolám, že nepřijdu," rozhodl jsem se.
"Podíváme se na internetu, kam bychom chtěli jet?" nadzvedl se a opřel bradu o mou hruď.
"Nerozmyslel sis to?"
"Po tomhle? Zbláznil ses?" zasmál se a políbil mě.
"Co bys řekl Kalifornii?"
"A chceš si koupit psa viď?" rozzářil se, "Jakého? Nějakého hezkého huňatého."
"Huňatého?"
"Jo," přikývl, "třeba…pyrenejský horský."
"Vážně?" rozesmál jsem se, "Že ty ho chceš vyměnit za mě?"
"Jak bych mohl," objal mě, "miluju tě, víš?"
"Já tebe víc,"
"To těžko," zakroutil hlavu a položil ji zpátky na mou hruď.
"Zavolám do té práce," líbnul jsem ho do vlasů a natáhl se pro mobil. Vytočil jsem číslo Noaha a domluvil se s ním, aby volal, jen když to bude extrémně důležité. Samozřejmě měl úchylné komentáře, ale hned jsem ho se smíchem uzemnil.
"Co říkal?" zeptal se Kurt a natahoval na sebe pyžamo.
"Dneska lenošíš?" zeptal jsem se.
"Cože?"
"Že se oblíkáš do pyžama," ukázal jsem na jeho kalhoty.
"Ne, jdu do sprchy," zazubil se, "sám."
"Hm," zamručel jsem, "já si zajdu do té druhé a podíváme se na ten dům, dobře?"
"Dobře,"

Ještě nějakou dobu jsem se musel přemáhat, abych vůbec vstal a šel do sprchy. Nakonec jsem to stihl ještě pořád rychleji než Kurt. Už jsem asi deset minut seděl u notebooku na gauči, který jsem stihl uklidit a prohlížel domy. Nikde nebylo nic zajímavé, tedy alespoň ne pro mě.
"Hledáš beze mě?" ozval se jeho hlas kousek ode mě.
"Nic tady není," zamračil jsem se.
"Ne, ty jen neumíš hledat," sedl si ke mně a vzal mi notebook. Rychle něco naťukal na klávesnici a vyjela mu nová stránka s domy.
"Tenhle je pěkný," otevřel odkaz a prohlížel fotky a musel jsem uznat, že se mi líbil a uměl jsem si představit, jak tam s Kurtem spolu pokojně žijeme.
"Má nádherný výhled na moře," zasnil jsem se. Ještě chvíli jsme hledali, kdyby se objevil jiný, hezčí. Nenašel se, tedy, bylo mnoho krásných domů, ale na jiném jsme se už oba neshodli.
O desáté hodině Kurt rozhodl, že zajdeme nakoupit a pak někam na oběd. Oba jsme se tedy oblékli a pomalu vyrazili. Když vycházel z domovních dveří, všiml jsem si jaké má zase upnuté kalhoty. Nevadilo mi to, právě naopak. Jeho boky se elegantně houpali, až jsem měl nutkání je chytit a zatáhnout zpátky dovnitř a celý den ho prostě jen hýčkat.
"Blaine," otočil se, když jsem stále stál mezi dveřmi a on už byl u auta, "jdeš?"
"Jasně," usmál jsem se a došel k němu. Otevřel jsem mu dveře a on se na mě trochu zmateně díval i po čas cesty. Přestože jsem se na něj nepodíval, věděl jsem, že na mě upírá oči. Zaparkoval jsem u jednoho ze supermarketů a znovu mu otevřel dveře.
"Co to s tebou je?" zeptal se, když jsem mu omotal ruku kolem pasu a táhl do dovnitř.
"Nic," řekl jsem s úsměvem na rtech, který mi prostě ne a ne zmizet, "kdy přijede Burt s Carol?"
"Ehm," byl překvapen mou otázkou, "no, vlastně zítra."
"Zítra?" zpanikařil jsem. Přestože jsem je znal, připadal jsem si, jako by mě měl představit rodičům poprvé.
"Neboj se," šťouchl do mě a vzal košík, "táta jen říkal, že se chce na nás jen přijet podívat a rovnou mu můžeme říct, že se stěhujeme ne?"
"No to ano," přitkal jsem.
"Uděláme si dneska hezký večer?"
"Včera hezký nebyl?" rýpnul jsem si.
"Jistě že jo, ale dneska to bude podle mě," andělsky se usmál a šel někam k zelenině, "dneska si tě hezky rozmazlím."
"To děláš celou dobu," namítl jsem, "chceš mě rozmazlit ještě více?"
"Prosím tě," rozhlížel se, "kde mají avokádo?"
"Miláčku," zasmál jsem se, "stojíš vedle něj."
"Nějaký chytrý," zabrblal a hodil ho do košíku. Pak popadl balení řas nori a už zase odcházel k rybám.
"Neříkej, že budeš dělat to, co si myslím," postavil jsem se vedle něj.
"Vezmi lososa a tuňáka, já zajdu pro salát, protože jsem ho zapomněl," přikázal mi s úsměvem a zmizel. Nakoupili jsme všechno, co jsme potřebovali a šli jsme k pokladně. Kurt se pak ještě zastavil u vína a vybral rýžové víno - saké, ale nakonec si ještě usmyslel, že koupíme ty malé kalíšky, ze kterých se to pije. Zaplatili jsme a s plnými taškami se vydali k autu. Nákup jsem naložil na zadní sedačky a chystal se nastoupit, když se za mnou ozval známý hlas.
"Ahoj,"
"Sebastiáne," vyhrkl jsem a prudce se otočil. Kurt už seděl v autě, ale věděl jsem, že dlouho tam sedět nebude.
"Na nákupech?"
"Co tady děláš?" zamračil jsem se. Zaslechl jsem, jak se otevřeli dveře auta, a Kurt vystoupil.
"Takže vy dva jste spolu?"
"Jo," přikývl můj přítel a obešel auto.
"Tak to gratuluju, slyšel jsem, že je tady i Nick a Jeff,"
"G-gratuluješ?" vykoktal Kurt a nevěřícně Sebastiana sledoval.
"Jistě," usmál se, "nejsem nepřítel, Kurte."
"Nejsi? Chodil si s Blainem, jak mám vědět, že mi ho nechceš vzít?"
"No za prvé, mám přítele a za druhé, myslím, že Blaine by se nedal,"
"Máš přítele?" konečně jsem se i já usmál a nálada se mi zase vrátila do původního stavu.
"Vrátil jsem se do Ohia a někoho tam potkal a tady Kurt ho zná a ty taky Blaine,"
"Známe?" zeptali jsme se společně.
"David," řekl, "Karofsky."
"Cože?" Kurt zamrkal, jako by snad čekal, že když to udělá po sté, Sebastian zmizne.
"Změnil se," ujistil nás, "a já taky. Jsme spolu šťastní."
"No teda," opřel jsem se o auto, "tak to pak gratuluju, ale co děláš tady?"
"Práce, ale zítra odjíždím. Takže se mějte a doufám, že někdy spolu někam vyrazíme, všichni čtyři," mrkl na nás.

***

Celou cestu domů jsme s Kurtem nepromluvili ani slovo. Oba jsme byli ve svých myšlenkách, ale na tváři nám hrál úsměv. Já jsem přemýšlel nad tím, co to do Sebastiana vjelo a Kurt, ten pravděpodobně už plánoval dnešní večer. Nikdy jsem moc nechápal, jak může mít všechno do puntíku naplánované, já to měl prostě tak, že co se stane, stane se. Žádné plány, jen jsem se nechal unášet svými pocity a intuicemi. Fajn, někdy mi to nevyšlo, tak jak jsem chtěl, ale někdy to prostě stálo za to. Jediné, co si teď doopravdy musím naplánovat je naše stěhování. Musíme si rozvrhnout, kdy a jak to uděláme. Jak to oznámíme Rachel a taky si to musíme oba zařídit v práci.
"Nezajedeme na oběd?" šťouchl do mě loktem.
"Jasně," vyhrkl jsem a odbočil do jedné z ulic. Znáte New York že? Bohužel pro nás byla zácpa. Netrpělivě jsem poklepával do volantu a Kurt si hrál s mobilem.
"Komu píšeš?" zvědavě jsem se naklonil, ale on display hned zakryl.
"Nebuď zvědavý,"
"To mi nemůžeš říct, komu píšeš?" divil jsem se a dokonce jsem přestal poklepávat prsty.
"Můžu, ale nechci. No ták Blaine," zasmál se sladkým smíchem a lehce mě políbil na líčko.
"Hm,"
"Ty žárlíš?" rýpnul si a natočil se trošku na mě. Oči mu překypovaly nadšením a já byl rudý až po uši.
"Já? Já a žárlit? Tss…prosím tě," drmolil jsem rychle a najednou se zarazil, "měl bych?"
"Jistě, že ne," rozesmál se, "ale si roztomilý, takže to můžeš dělat častěji."
"Jsi si vědom toho, že žárlivost rozbíjí vztahy že?"
"Jo něco už jsem slyšel," odpověděl, stále s úsměvem na rtech, "ale u nás to nehrozí."
"Nehrozí," přitkal jsem a ruku položil na jeho koleno. Po tomhle už bylo v autě znovu ticho, přebíjené hlukem zvenčí. Teď už jsem nepoklepával prsty o volant, ale o Kurtovo koleno.
"Myslím, že budu rád, když stihnu večeři," poznamenal asi po hodině Kurt. Po další půl hodině se kolona konečně pohnula. O půl druhé jsme již seděli v restauraci nad našimi jídly a povídali si. Tentokrát už jsem si plán dělal, tedy Kurt ho dělal za mě. Najednou ztichl a koukal do talíře.
"Chceš jet do Kalifornie?" zeptal se váhavě. Věděl jsem to! Věděl jsem, že si to rozmyslí.
"Chci být, tam kde jsi ty,"
"Nepřemýšlel jsi nad jinými místy?" zvedl zrak od talíře a vpíjel se do mých očí. Zmateně jsem zakroutil hlavou, proto pokračoval, "no třeba Hamilton nebo prostě jen takové město."
"Nechceš jet do Kalifornie protože….?" Nechápal jsem.
"Není to tak, že bych nechtěl, jen mě napadlo, jet jinam," bránil se, "chápeš, jen ty a já v jiném městě. V klidnějším než je New York nebo L.A."
"Neřekl jsem, že chci do L.A.,"
"Já vím, ale, táta zítra přijede a já chci vědět, jestli jsme si jistí, tím co děláme,"
"Jakože je blbý nápad jet spolu jinam," vydedukoval jsem si z jeho věty.
"Ne," vyhrkl, "tak to nemyslím. Ty mě nechápeš."
"To máš pravdu,"
"Blaine," natáhl se přes stůl a chytl mé ruce do svých dlaní, "řekl jsem, že s tebou chci být. Je mi jedno, kde to bude, jen někdy, ať je to kdykoli a já budu doufat, že se to nikdy nestane, ale kdyby ano, chci, abychom si neměli, co vyčítat."
"Jakože bys mi vyčítal Kalifornii?"
"Třeba nebo ty mě Hamilton," dodal.
"Hamilton říkáš?" zamyslel jsem se, "Tam může být hezky."
"Ale jestli chceš raději do Ka-,"
"Pojedeme tam," přerušil jsem ho. Nebyl jsem si jistý, jestli tam vážně chci jet, ale jakmile jsem viděl jeho šťastný úsměv, bylo by mi jedno, kdybychom jeli třeba i na Himaláje.


Díkybohu, že cesta domů proběhla hladce bez toho, abychom se zastavili v zácpě. Hned jakmile jsme vyložili nákup, tedy jakmile mi Kurt všechno v kuchyni předělal, jsme si sedli k notebooku a hledali. Nakonec to Kurt vzdal, řekl, že pojedeme tam, kam už jsme vybrali, a odešel dělat večeři. Já to však nevzdal. Hledal jsem dál a dál, občas jsem z kuchyně zaslechl tiché kletí, ale pořád se soustředil na stránky před sebou. Chtěl jsem najít nějaký krásný dům v Hamiltonu, hlavně kvůli němu. Nevím, proč chtěl zrovna tam a nechtěl jsem to zjišťovat, jediné na čem mi doopravdy záleželo, bylo, aby byl šťastný, takže jsem po hodině konečně našel něco, co by mohlo být ideální pro nás dva.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 klainerkanka | Web | 29. ledna 2013 v 20:56 | Reagovat

Krása!! ♥
Yéés souhlasil..:))
Miluju když si Kurt hraje na svůdného! :DD ♥
Smythovsky?! děláš si srandu?! :"DDD
Do Hamiltonu jo? :33
Bylo to super! :DD  Nejvíc se mě líbil žárlivý Blaine! :DD
Těším se dál..:)))

2 Andílek | Web | 29. ledna 2013 v 21:10 | Reagovat

ano! ano! dokonalé, naprosto úžasné...žárlivý Blaine mě pobavil :D Sebastian a David...dobrý no, dusím se v záchvatu kašle (jako nic proti nim). Jsem zvědavá co bude dál

3 Nicole Damita | 30. ledna 2013 v 15:58 | Reagovat

Bolo to super :-D som zvedavá ako to bude ďalej a celkom by ma aj zaujímalo ako budú aj inde žiť a či budú mať deti ale halvne som zvedavá prečo Kurt chce ísť do Hamiltonu :-) dúfam že sa to dozvieme :-P

4 Nikola | Web | 30. ledna 2013 v 20:07 | Reagovat

Jooo nestíhání moc dobře znám, takže klídek, protože my si na tvou skvělou kapitolku vždycky rádi počkáme... :D
Ta první část! Oooo tak to bylo něco.. Teď rozhodně neusnu, protože budu před sebou mít jejich debatu o stěhování a smyslné olíznutí rtů... :D (UŽ MI HRABE... takže to neřeš :D)
Nééé a nemusíte do práce, já to klidně odpracuju za vás, jen prosím, prosím pokračujte :D :D
Jinak jsem vážně zvědavá na návštěvu Burta a spol. Blaine je chudáčik nervózní, ale doufám, že nemá proč, přeci jen, Kurtovi neskutečně pomohl, ikdyž mu první ublížil, tak potom.. potom přece.. nooo však víš :D
A Sebb s Davidem? Ooo ikdyž Karofskyho moc nemusím, Sebba mám v některých situacích vážně ráda a ani nevím proč, ale tady mi připadal vážně "roztomilej" a prostě takovej šťastnej .. :) :D
A Kurt jak nechtěl říct, komu psal, a ten Blaine.. (měl důvod žárlit nebo nee? To by mě vážně zajímalo, protože... :D Hmm... :D Mám teď v hlavě zvrhlé myšlenky díky prvnímu odstavečku.. :D)
A jestli to nevyznělo z toho nesmyslného komentu, co jsem ti to napsala, tak se neskutečně těším na další kapitolku a jsem zvědavá, co Burt a jestli teda vážně nakonec půjdou do Hamiltonu a jakej vybral domeček, o kterým si je jistej, že se bude líbit oběma. Jinak bych to teda úplně neukončovala, aby jsi se k ní třeba mohla vrátit..  byla by škoda ji opustit navždy! :D :*

5 Nikol | 2. února 2013 v 12:44 | Reagovat

Vážně nádhera! Je skvělé vidět, jak se v psaní zlepšuješ a zlepšuješ:)

6 Karin | 29. ledna 2017 v 18:18 | Reagovat

Paráda moc pěkně píšeš. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama