Can you love me again? 17

19. ledna 2013 v 18:50 | Christy

17. Finally, we'll be together

Tak jo, oslavuju svůj týdení úspěch ve škole, protože i tento týden nebyl moc lehký, takže doufám, že se vám bude kapitolka líbit...Pro Nikču ( http://klaine-kb.blog.cz/) je to taková slaďárna, doufám, že jsem vyhověla ;-)
Slov: 2 401




"Zase chceš, abych odešel?" popotáhl a otřel si slzy. Jenže já už neměl sílu říct, ať zůstane. Snažil jsem se, ale nedokázal jsem to, "dobře, mám pocit, že mě neustále posíláš k čertu, ale jestli to tak vážně chceš, tak si ale uvědom, že já už se k tobě nikdy nevrátím."
"Kurte," zachraptěl jsem, "ty jsi tak neuvěřitelný. Pořád jen brečíš, copak se neumíš radovat?"
"Cože?"
"Máš od něj klid, můžeš jít a znovu žít. U mě tě už nic nedrží,"
"Ty jsi vážně takový idiot, poslouchal jsi mě vůbec? Já chci být s tebou, chápeš? Neměl jsem ti lhát, jenže já byl zmatený a potom naštvaný!"
"J-já s tebou taky," nevím, jestli jsem se usmál nebo ne, ale znovu jsem upadl do bezesného spánku.

***
Když jsem se probudil po druhé, Kurt tady nebyl. Byla tu máma, táta a brácha, ale on nikde. Bylo mi mnohem lépe než před tím. Měl jsem více energie a tentokrát jsem otevřel oči pomalu. Bylo to hodně otázek na jednou a taky velké přednášení od mámy, která se nakonec znovu rozbrečela.
"Kde je Kurt?"
"Přijde," usmál se táta, "šel si jen pro něco k jídlu."
"Aha," zavřel jsem oči a trochu odpočíval. Pak jsem je otevřel a už tam nikdo nebyl, tedy až na usmívajícího se Kurta. Když si všiml, že jsem otevřel oči, přiskočil ke mně a přitiskl rty na ty mé. Byl jsem trochu zaražený, ale polibek jsem mu okamžitě oplatil.
"Podle lékařů budeš moc za dva dny domů, samozřejmě budeš pod dohledem," řekl nadšeně, když se odtáhl, "pod mým dohledem. Věci tam stejně pořád mám."
"Až za dva dny? Nemůžou mě pustit už dneska?"
"Ne," přitáhl si židli blíže a lokty se opřel o kraj postele, "už jsem doktora přemluvil, aby tě pustil, že se o tebe budu starat."
"To jsi hodný," pohladil jsem ho lekce po ruce, "ale já se už cítím dobře."
"To uběhne rychle," uklidnil mě. A vážně rychle to uběhlo. Sestřičky ho tam nakonec nechali i přes noc. Četli jsme si knihy nebo prostě si jen povídali.


V pondělí ráno mě Kurt vezl domů, dá se říct, že k nám domů. Neuměl jsem si představit, že by se vážně sebral a odešel domů, dřív než bych mu řekl, že ho chci. Nevrátil by se už a já bych teď s ním nejel domů v mém autě.
"Kde si sebral moje auto?"
"Někdo to tam musel uklidit," zamračil se, oči nespouštějící z cesty, "vidíš, čeho jsem se bál? Málem tě zabil."
"A já ho zabil, už je po všem," stiskl jsem mu stehno a lehce se usmál, "už je klid."
"Ne," zakroutil hlavou, "ty budeš pořád někde běhat, a co když dostaneš další kulku?"
"Nedostanu,"
"Jak to víš?" na malý moment se na mě podíval, "jak můžeš vědět, že tentokrát to neschytáš do srdce nebo do hlavy?"
"Kurte, ty se chceš hádat?" rýpnul jsem si do něj.
"Cože? Ne to ne," odbočil do naší ulice a vystoupil, a když otevřel mé dveře, zase spustil, "jen mám o tebe strach. Baví tě ta práce?"
"Proč?"
"Tak baví?" pomohl mi a vzal ze zadní sedačky moje věci.
"Ani ne," přiznal jsem, "dělal jsem to kvůli tobě, vždyť jsem to říkal."
"Tak skonči kvůli mně," zněl zoufale. Odemkl dveře a přitiskl se ke mně, ale se vší opatrností. Obtočil jsem ruce kolem jeho pasu a zakroutil hlavou.
"A budu bez práce, proboha Kurte, já nemám ani vysokou,"
"Já mám práci a ty umíš něco z práv, mohl bys třeba učit práva nebo sebeobranu cokoli, jen když budu vědět, že přijdeš domů v pořádku," znělo to tak strašně hezky, že chce, abych se za ním vracel domů.
"Neboj se, budu na sebe dávat pozor, ale nemůžeš po mě chtít, abych se na všechny tam vykašlal," domlouval jsem mu. Neměl tušení, že bych s tím nejraději praštil, vzal si věci a odjel s ním někde, kde bude klid.
"Asi máš pravdu," zamumlal smířeně.
"Určitě ji mám," zazubil jsem se.
"Musíš odpočívat," poznamenal a už mě tahal do obýváku. Posadil mě na pohovku, donesl polštáře a deku. Pak asi na patnáct minut zmizel v kuchyni, a když se vrátil, měl v rukou obloženou mísu. Posadil se ke mně, popadl ovladač a stáhl si mě do náručí. Mísu položil na mě, vzal plátek uzeného sýru a strčil mi ho do pusy.
"Rozmazluješ mě," polkl jsem sousto a už jsem v puse měl další.
"Já vím," nahnul se a jeho horké rty se dotkli moji tváře. Spokojeně jsem zamručel a přitáhl si deku blíže k tělu. Zavřel jsem oči a užíval si jeho přítomnost, jako ještě nikdy. Mísu položil na stůl, asi si myslel, že spím, ale já si jen vychutnával, jak mě hladí na hrudi a hraje si s mými vlasy. Leželi jsme tak dlouho, že jsem na konec vážně usnul, protože jsem stále cítil únavu.
Vzbudila mě palčivá bolest.

"Do hajzlu," zaklel jsem, když jsem se přetočil tak, abych neležel na ráně. Kurt vedle mě nebyl, televize byla vypnutá a po celém domě byla tma. S námahou jsem vstal a vyšel schody. Z koupelny šlo světlo, takže jsem usoudil, že je tam. Potichu jsem tam vklouzl a on si mě ani nevšiml. Ležel ve vaně a bohužel jeho tělo zakrývala pěna. Popošel jsem blíže, klekl si k němu a dotkl se vody, kterou odkryla pěna.
"Blaine," rozzářil se, "myslel jsem, že budeš spát déle. Chtěl jsem ti udělat večeři, a proč si vstával? Říkal jsem, ať se nenamáháš."
Zakroutil jsem hlavou a projel prsty přes mokré vlasy mého přítele. Jak krásně to znělo že? Znovu je můj přítel. A pamatuje si na všechno, co jsme spolu zažili.
"Jsem v pohodě," líbnul jsem ho na čelo a postavil se, "neutop se mi tady."
"Kam jdeš?"
"Mám ti dělat společnost?"
"Hm," nevině se usmál a zatáhnul mě za ruku, kterou chytil. Sklonil jsem se k němu a věnoval mu jeden něžný polibek, "nebránil bych se."
"Budu mokrý," napomenul jsem ho, když mě stále tahal níž. Jemně jsem se mu vymanil, načež se na jeho tváři objevil nespokojený výraz.
"To mi je jedno," zahuhlal a stáhl mě do vody úplně. Sykl jsem od bolestí a na jeho obličeji se objevil provinilý výraz, ale přiložil jsem rty na jeho ústa dříve, než se začal omlouvat. Pootevřel pusu a nechal, ať si s ním dělám, co chci. Byl jsem pořád v oblečení a věnoval se jen a jen jemu. Bylo mi jedno, že jsem postřelený, jeho slastné vzdechy mi vymazali z mozku úplně všechno.
"B-blaine," zamumlal a zabořil hlavu do mého mokrého trička, "j-já…chci tě!"
Usmál jsem se a dostal jsem mě i jeho z vany. Přitiskl jsem ho o zeď a nadzvedl ho. Omotal nohy kolem mého pasu a rty se mi přisál na krk. Mokré oblečení šlo za chvíli dolů, a jestli jsem si někdy myslel, že milování s ním už nemůže být lepší, mýlil jsem se.

"Jsi děsný," zasmál jsem se a popadl ručník. Omotal jsem ho kolem jeho těla a vzal další, kterým jsem mu sušil vlasy.
"Já se mám starat o tebe," zamumlal, "ne ty o mě."
"Mě to nevadí," ujistil jsem ho, "pro mě důležité, abys tady byl."
"Už nikdy tě neopustím a nedovolím, abys mě od sebe odehnal," zapíchl prst na druhou stranu od rány. Konečně jsem mu dosušil vlasy a dotáhl ho do ložnice. Nepříjemně jsem se ošil, stejně jako Kurt.
"Nemůžu tu být," hlesl a jen si vzal věci.
"Převleč se a vezmi ty polštáře," přikázal jsem mu a vzal si spodek pyžama a peřiny.
"Hodím to dolů a zajdu si do sprchy," líbnul jsem ho na čelo a jak jsem řekl, tak jsem taky učinil. Rychle jsem se osprchoval a spěchal za ním. Jenže bolest, která se ozvala, mi sprchování vůbec neusnadnila. Kurt už stihl udělat večeři a rozložit gauč, který teď sloužil jako postel.
"Vypadá to úžasně," přešel jsem k němu do kuchyně, kde bylo jednoduše prostřeno a stáli tam dvě vínové sklenice s červeným vínem, "co je to?"
"Nevěděl jsem, co chceš a z té obložené mísy si toho moc nesněd, takže jsem to jen trochu jinak naaranžoval," zazubil se a oba jsme si sedli, "a přidal jsem tam olivy, máš je rád."
"Děkuji," pozvedl jsem sklenici, "tak na nás."
"Na nás," přiťukli jsme si a večeřeli v tichosti. Nebylo to nepříjemné ticho, právě naopak, bylo uklidňující a já se konečně cítil dobře. Hned jak jsme dovečeřeli, společně jsme umyli nádobí a šli si lehnout do obýváku. Zapnul jsem televizi, ale spíše jako zvukovou kulisu, než, že bychom ji vážně sledovali.
"Když mě budeš rozmazlovat, zvyknu si," přitáhl jsem si ho k sobě, tak abych ho měl co nejblíže, ale aby se, co nejméně dotýkal rány.
"Já tebe? Ty mě," nesouhlasil a prstem jezdil sem a tam po mém nahém břiše.
"Já ti snad udělal večeři?"
"Ne, ale, vždyť víš," andělsky se usmál.
"Trochu jsem přemýšlel a na něco se chci zeptat," začal jsem po chvíli ticha, "ty ses mi chtěl vážně pomstít?"
"Blaine," tvář mi zabořil do ramene, "tohle nechci…vím, že jsem udělal blbost, omlouvám se."
"Ne," zavrtěl jsem hlavou, "ty se nemáš za co omlouvat dobře? To já bych mě před tebou klečet a prosit o odpuštění."
"Po tom, co jsi pro mě udělal? Jak jsi šel na výcvik, abys dostal Adama? Ani náhodou, nedovolil bych ti klečet a prosit," znovu se zadíval do mých očí a já si znovu uvědomil, co vlastně držím v pevném objetí.
"Miluju tě," políbil jsem ho do vlasů a přikryl nás.
"Já tebe taky," popotáhl.
"Ty brečíš?" odtáhl jsem se, tak abych mu viděl do obličeje. A vážně se po jeho tváři kutálely slzy, "Kurte, proč pláčeš?"
"Já…já jsem si myslel, že už s tebou nikdy nebudu, že už tě nikdy neuvidím,"
"Prosím tě," pohladil jsem ho po tváři, "ale teď tu jsem s tebou a už tě nikdy, nikdy neopustím. Dokud mě nebudeš mít dost, nenechám tě samotného."
"Nikdy tě nebudu mít dost," natáhl se a na malý moment spojil naše rty, "nikdy."
"Tak nebreč," palcem jsem mu utřel slzy, "nikdy už tě nechci vidět smutného, hlavně ne moji vinou, dobře?"
"Dobře," věnoval mi jeden ze svých nádherných úsměvů.

***

Každý jediný den se o mě Kurt staral po celou dobu mého zotavování. Obědy, večeře, snídaně, společná koupel, prostě si mě hýčkal. A o to míň se mi chtělo jít do práce, když nastal den, kdy to bylo nevyhnutelné. O tom, že bych toho nechal, jsem už víc nepřemýšlel, až do doby, než jsem seděl v té zatracené kanceláři, probíral se papíry o soudní pitvě pětadvacetiletého muže, který byl brutálně zavražděn, před několika dny. Když jsem tam tak seděl a naprosto se nesoustředil, přišlo mi na mysl, že by se možná nikdo nezlobil, kdybych to tady zabalil a odvezl si Kurta pryč. Třeba do Kalifornie nebo někde jinde. Koupil si psa, společný dům a třeba jednou mít dítě, co já vím.
"Blaine, musíme jet do toho domu a podívat na místo činu," vtrhl mi do kanceláře Noah. Beze slova jsem se sebral a vyrazil ke svému autu. Noah jel jako obvykle se mnou.
"Děje se něco?" všiml si změny mého chování.
"Přemýšlím, že tu skončím," přiznal jsem, oči nespouštějící ze silnice.
"A co budeš dělat?" zeptal se v klidu.
"Nevím…třeba…já…nemáš nějaký nápad?"
"No to teda nemám," rozesmál se, "tady do leva," navigoval mě, "a to bys chtěl zůstat tady v New Yorku?"
"Ne, kdybych skončil a kdyby Kurt souhlasil, odjedu,"
"Tady to je," oznámil mi. Zajel jsem k příjezdové cestě a podíval se na luxusně vypadající dům, kolem kterého byla žlutá páska, "mluvil jsi o tom s Kurtem?"
"No ne konkrétně. On říkal, že by chtěl, abych skončil, ale jinak ne," pokrčil jsem rameny. Nadzvedl jsem pásku a podlezl ji. Kývl jsem na pár lidí z týmu, kteří brali vzorky a fotili místo činu.
"Tak si s ním o tom promluv. Určitě to nějak vyřešíte,"
"No, jestli budu mít na to vůbec myšlenky,"
"Jo ták," zasmál se.
"Tak jsem to nemyslel," pleskl jsem ho po hlavě.
"Panebože," vydechl, když jsme vstoupili do obýváku. Všude bylo hodně krve. Zdi byli potřísněné a tam, kde leželo předtím tělo, byla kaluž krve, už zaschlá. Snažil jsem se najít nějaké vodítko, které by mohlo být vražednou zbraní nebo něco, co by nás s vrahem spojilo.

Nakonec jsme tam byli do osmé hodiny večera a já ještě do dvanácti seděl v kanceláři. Domů sem přijel o půl jedné ráno a ještě se pořád svítilo. Tiše jsem otevřel dveře, kdyby už spal a zapomněl zhasnout. Ale hned jak jsem vstoupil do obýváku, spatřil jsem ho, ležet na gauči nebo spíše na naší posteli, jak si čte knihu.
"Proč nespíš?" líbnul jsem ho do vlasů, vzal mu knížku s rukou, položil ji na stůl a sklouzl rty k jeho krku.
"Čekám na tebe," odstrčil mě, "kde jsi byl tak dlouho?"
"Promiň, bylo toho dost," omlouval jsem se a znovu jsem přitiskl rty na jeho krk.
"Musíš mít hlad," vyskočil na nohy.
"Jako pes," zasmál jsem se, "ale s tím si nelam hlavu. Lehni si a jdi spát."
"Nečekám na tebe, abych šel spát," odcházel do kuchyně.
"Ne a proč teda čekáš?" omotal jsem ruce kolem jeho pasu, zatím co dělal obložené tousty.
"Táta chce přijet i s Carol a Finnem," otočil se a pomalu mi odepínal košili, kterou jsem měl dneska na sobě.
"Na co?"
"Hm, jen tak?"
"To se mě ptáš?" odtáhl jsem se od něj a opřel se o linku. Kurt se zase vrátil k dělání toustu.
"Víš jaký je můj táta," zasmál se, "nikdy nevím, co chce, prostě přijdou. Řekl bych, že na kontrolu."
"Asi," pokrčil jsem rameny. Nevěděl jsem, jestli mám vytahovat, to, jestli by chtěl odjet. Ale asi bude lepší, když to nechám na ráno. Snědl jsem toust, dal si sprchu a přišel zpátky dolů za na půl spícím Kurtem.
"Dobrou," sevřel jsem ho v těsném objetí, "miluju tě."
"I já tebe," přitulil se ke mně a za chvíli klidně oddychoval.

"Nejdeš do práce?" šťouchl do mě ráno.
"Kolik je hodin?" zamžoural jsem
"Sedm," už stál u mě a podával mi hrnek s kávou, "měl bys vstávat."
"Jo," vzal jsem si kávu, vyhrabal se z postele a sedl si k němu do kuchyně, "chtěl jsem si s tebou o něčem promluvit."
"O čem?" zvědavost mu šlehala z očí.
"Ty chceš zůstat tady v New Yorku?"
"Proč se ptáš?" podepřel si hlavu a trpělivě čekal na mou odpověď.
"Nechceš odjet se mnou jinam?" navrhl jsem mu a nervózně poklepával prsty o hrnek.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 klainerkanka | Web | 19. ledna 2013 v 20:38 | Reagovat

Ajajaj..♥ ♥ Stav želé..♥
To je naprosto super!! :"33
Jsem ráda že neodešel..!! :))
Ááá..konečně jsou zase štastní a ten blbec  je mrtvej! :DD ♥
Mohli by někam odjet..:))
No uvidím..:)) teším se a zajímá mě proč tam jede Burt..:"DD

2 Janička | Web | 19. ledna 2013 v 21:21 | Reagovat

ÚÚÚÚÚžžžžžÁÁÁÁssssssNNNNNNNýýýýýý!!!!
Začíná mě to byvit, čím dál tím víc.

3 Andílek | Web | 19. ledna 2013 v 21:25 | Reagovat

áááá úžasný! úžasný! nejdřív jsem se lekla, že vážně odejde, ale uf uf. Konečně jsou spolu a mají klid! Ten Burt mě teda taky zajímá
Odjet by mohli, někam daleko

4 Nikola | Web | 20. ledna 2013 v 14:38 | Reagovat

OOóóóó pro MĚ? Je mi ctí a ta kapitolka byla neskutečná, dokonalá, prostě ÚŽASNÁ, takže děkujuuu moc!
Kurt neodešel! Jupííí! :D Klaine! :D (neschopna psát, stále zahlcena pocitem euforie z toho, že jsi tuhle dokonale sladkou kapitolku věnovala mě, mě, ze které je teď dokonale roztopené želéé :D)
A ta "scéna" v koupelně! Ááá, vidím, že je z tebe taky pořádnej (a snad i největší) zvrhlík v okolí :D Protože ta koupelnová scéna byla prostě dokonalá :D Jéé miluju jiii, miluju tuhle sladkou kapitolku! Ouuu konečně slaďárna :D
No jinak nápad, že by Blaine opustil tohle povolání mi příjde jako dobrý návrh a pokud by to znamenalo, že s Kurtem někam odjedou, koupí si domek se zahradou a třeba i psa, možná si časem pořídí i mimčo, nemám nic proti a celkově se mi to velmi, velmi zamlouvá :D
Ale tak trochu se bojím návštěvy Burta. Doufám, že bude hodnej a že třeba i Blaineovi poděkuje, že oddělal toho grázla! (Ááá ja jsem tak ráda, že už je od Adama pokoj! --> jen doufám, že neplánuješ jeho z mrtvých vstání :D)
Takže super, super, super, ještě jednou děkuju za věnování a strašně se těším, co bude dál. Stav ŽELÉ = splněn dokonale! :D :*

5 Nicole Damita | 20. ledna 2013 v 15:46 | Reagovat

bolo to dokonalé :-) dúfam že odídu spolu dakde ďaleko :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama