Can you love me again? 15

9. ledna 2013 v 21:43 | Christy

14. Everything will be okay



Dneska je tu další kapitolka, snažila jsem se, ale je krátka přes víkend vám to vynahradím, protože tenhle týden byl pro mě děsný! Jako vždy doufám, že se vám bude líbit a komentáře potěší! ;-)



POV Blaine
Nemohl jsem tomu uvěřit. Kurt je znovu můj. Byl jsem neuvěřitelně šťastný, když mě neodstrčil, jak jsem ho políbil. Znamenal pro mě snad ještě více, protože vím, jaké to bylo bez něho. Ale pořád tu byl Adam, a když jsem ho viděl u toho divadla, krve by se ve mně nedořezali. Věděl jsem, že musím něco udělat. Nenapadlo mě nic jiného, než ho odtud vzít pryč. A nemohl jsem tu nechat ani Rachel, proto ji Noah vzal do Paříže a já Kurta taky do Francie, jen né přímo do Paříže. Byl tolik rozrušený, před tím než jsme odjeli. Ale teď jsme už pomalu přijížděli k letišti, abychom se dostali do Evropy. Tiše zaskučel a já se usmál. Vystoupil jsem z auta a elegantně mu otevřel dveře, vzal kufry, a jakmile jsme přešli letištní kontrolou, jsem si ho k sobě přitáhl.
"Asi jsem ti měl říct, že letím, že?"
"To teda měl," zamračil se. Měl jsem ještě tašku přes rameno, stejně jako Kurt, ale já v ní měl kabát, čepku a bundu s kapucí po sebe. Noah s Melisou vymyslel, že by bylo dobré jít v přestrojení, proto sem jeli i dva agenti, kteří budou mít stejné oblečení. Přes jeho protesty jsem ho nasoukal do kabátu a nasadil čepici, samozřejmě v ústraní. Věděl jsem, že letištní kontrolou projít nemůže, ale nikdy nevíte, kde má kdo známé a Adam měl hodně přátel, všude. Byl jsem klidnější, když už jsme seděli v letadle, což se o Kurtovi říct nedalo. Nesnášel létání. Díky bohu, že v polovině letu usnul a vzbudil se až těsně po přistání. Ve Francii na letišti nás čekalo auto, které nás odveze na chatu, která je vzdálená pouze deset minut.

"Kde to vůbec jsme?" zeptal se, když jsme nastoupili do auta a on stále byl trochu ospalý.
"Megeve," odpověděl jsem s francouzským přízvukem a usmál se na řidiče, který nastartoval a vyrazil.
"Řekni to ještě jednou," věnoval mi jeden z jeho krásných úsměvů.
"Proč?"
"Řekni to," žadonil.
"Megeve," řekl jsem ještě jednou, přesto, že jsem nechápal, proč to chce slyšet, "proč?"
"Jen tak," zakroutil hlavou a položil si ji na mé rameno.

Pohled k nezaplacení, když vykulil ty modré kukadla na chatu mého dědy. Řidič odjel hned, jak jsem vyložil kufry. Kurt stále stál a hleděl před sebe. Vzal jsem jeho i mé kufry a strčil do něj. Kráčeli jsme po kamenné cestičce a Kurt se každou chvíli otáčel kolem do kola. Aby taky ne, bylo to tu úžasné. Nečekal jsem na něj, odemkl dveře a položil kufry do chodby, kde hned u dveří byla vířivka a dvě růžové lehátka se srdíčkovými polštářky. Hned jak Kurt vešel do dveří, znovu otevřel pusu do kořán a zůstal stát jako přikovaný. Chytl jsem ho za ruku a vedl ho dále, kde se nacházela jídelna s kuchyní a pak ho zatáhl do druhého patra, kde byli pokoje.
"Vyber nějaký, který se ti nejvíce líbí," mrkl jsem na něj a vrátil se pro zavazadla. Když jsem se vrátil do patra, vyběhl z jednoho pokoje a nadšeně zajásal.
"Tenhle," tahal mě. Bylo mi jasné, že vybere tenhle. Jako vždy, co jsem tu byl, jsem si vybral tento, protože byl nejlepší. Červené prostěradla, dva noční stolky. Pokoj nebyl velký a to je to, co se mi líbilo.
"Dobře," líbnul jsem ho na špičku nosu a pustil kufry, "máš hlad?"
"Ne," zakroutil hlavou, "jsem unavený."
"Tak se tady natáhni a já za chvíli přijdu," mrkl jsem na něj a odcházel. Koutkem oka jsem zahlédl, jak si sundává šedý upnutý svetr a lehá si.
Vylezl jsem ven před dům a vytočil Noahovo číslo.
"Čau, dorazili jsme v pohodě," ozvalo se, když to hned po druhém zazvonění zvedl, "vy?"
"Jsme v pohodě, prosím tě, nezpusť z ní oči,"
"Jasně," dokázal jsem si představit, jak nezaujatě se tváří, "takže ty a Kurt jo? Znovu? Vzpomněl si na tebe nebo co?"
"Nevzpomněl, ale myslím, že se zamiloval znovu," usmál jsem se, "myslíš, že je špatné, že nechci, aby si vzpomněl? Protože jestli si vzpomene na bolest, kterou jsem mu způsobil, nebude mě chtít."
"Hele," zamumlal, "myslím, že se od tebe už nehne."
"Nebudu nad tím přemýšlet," přikázal jsem sám sobě, načež se Noah rozesmál, "jdu za ním, tak ji hlavně hlídej ahoj."
"Chovejte se slušně,"

Pitomec. Jistě, že se budeme chovat slušně. Na milování není nic neslušeného. Napadlo mě hned několik míst, kde by to bylo nezapomenutelné. Třeba sauna, které byla na přízemí nebo ona vířivka. Když jsem se vrátil do pokoje, Kurt stále ležel ve stejné poloze, jako když jsem odcházel. Nohy měl skrčené přes okraj a ruce za hlavou. Měl zavřené oči, ale byl jsem si jistý, že ještě nespí. Přešel jsem k němu a sklonil se k jeho uchu.
"Nespi," zašeptal jsem, "večer pak nebudeš moc usnout."
"Hm," otevřel oči, "a o to jde ne?"
"Ne protože já budu spát," opřel jsem se lokty u jeho hlavy a téměř si na něj lehl, "já nespal v letadle, víš?"
"Myslím, že už jsem dost odpočatý," jeho ruka vystřelila k týlu mé hlavy a prudce si mě přitáhl k polibku. Já vklouzl rukama pod jeho záda a posunul ho trochu výš k čelu postele, nepřerušující polibek.
"Chci tě," zašeptal a už mi sundával tričko. Překulil se na mě, začal mě líbat a jemně kousat do bradavek. Tiše jsem zasténal, a když mi pomalu rozepínal kalhoty, zastavil jsem ho.
"Teď jsem na řadě já," sundal jsem mu tričko, obrátili jsme si role a pomalu jsem ho líbal na jeho krásném, pro mě naprosto dokonalém těle. Rozepnul jsem mu kalhoty, sundal i se spodním prádlem, ale rozhodl jsem se ho ještě potrápit. Jazykem jsem přejel přes bříško, ke klíční kosti, přes krk a vášnivě ho políbil. Oba nás zachvátila touha. Milovali jsme se jako smyslů zbavení několik hodin. Hlasité steny a vzdechy se nesly pokojem.

Naprosto vyřízený jsem si ho přitáhl do náručí, přehodil přes nás deku a líbnul jej do zpocených vlasů.
"Musím se umýt," zamumlal vyčerpaně.
"To počká do rána," tiše jsem se zasmál. V pokoji byla naprostá tma. Venku se zvedl vítr a přes pootevřené okno trochu foukalo. Věděl jsem, že bude bouřka a tady v horách jsou teda pořádné. Miloval jsem je. Když jsem měl dvanáct, vždycky jsem seděl u okna a pozoroval blesky a přemýšlel nad životem. Většinou nad naprostými hloupostmi. Bylo mi přece jen dvanáct, jaké jsem asi tak mohl mít problémy, krom těch ve škole. Ale dnes to bylo jiné. Kurt usnul po pár minutách ještě dříve, než se přes nebe mihl první blesk, následovaný zatím ještě poměrně tichým hromem. Tentokrát moje myšlenky dávali mnohem větší smysl než tehdy. A všechny byli kolem Kurta. To, když jsem mu řekl, jak jej nemiluju, pak neuvěřitelně těžké čtyři měsíce, noci, které jsem nespal a jen psal smutné, zamilované texty písní. Tehdy jsem si nemyslel, že bych ho snad ještě někdy viděl. Nikdo mě nedokázal dostat ven, a když se to Wesovi po čtyřech a půl měsících podařilo, poznal jsem Sebastiána. Byl od Kurta tolik rozdílný a možná proto jsem si s ním po nějaké době začal. Nikdo to nebylo z lásky. Noci, které jsem s ním strávil, jsem stejně myslel na modré oči, na krásný úsměv a pak na ublížený výraz plný bolesti. Oči, ve kterých se značilo nepochopení, zmatenost a především znova ta prokletá bolest. Každý večer i po tak dlouhé době jsem viděl, jak mu to ublížilo. A pak, když jsem přijel do New Yorku, cítil jsem, že ke mně stále něco cítí, proto jsem se od něj nedokázal držet dál, jak jsem původně zamýšlel. Když jsme se po dlouhé době, znovu poprvé políbili, bylo to jako výbuch několika známých pocitů, které jsem se Sebastianem nikdy necítil. A pak mu ten parchant udělal to, co udělal. Můj cíl byl teď jasný. Dostat Adama a začít společně s Kurtem nový život, bez strachu a schovávání. Jenže jak dlouho ještě? Jak dlouho budeme muset být tady a schovávat se?
Kurtovo tělo se napjalo a z ničeho nic se rozetřáslo. Začal něco nesrozumitelného mumlat a po tvářích se mu rozkutálely slzy.
"Kurte," zatřásl jsem s ním.
Žádná reakce.
"Kurte," zvýšil jsem hlas a silněji ho sevřel v náručí. Prudce otevřel oči. Podíval se na mě a hned se ke mně zpátky přitisknul. Trhané vzlyky se ozývali celým pokojem. Pevně jsem ho přitiskl k sobě a konejšivě ho hladil po nahých zádech, ale při tomhle dotyku ucuknul, odtáhl se a sedl si. Nechápal jsem to, před chvíli mu moje dotyky nevadili a to byly mnohem intimnější. Jeho reakce mě překvapila.
"J-já," zachraptěl a znovu se rozvzlykal, "p-promiň."
"Ššš," přitáhl jsem si ho zpátky, ale všimnul si malého zaváhání, než svoji tvář položil na mou hruď. Opřel jsem se o čelo postele a bál se ho jakkoliv jinak dotknou, než ho jen svírat v náručí, protože jsem nechtěl, aby se to znovu opakovalo. Po nějaké době znovu usnul a já se zmatenými myšlenkami také.
***
Když jsem vstal, Kurt už v posteli nebyl, tak jsem se vysprchoval a vylezl ven. Vzduch byl nádherně čistý po dešti a bouřce, kterou jsem po prvé nevnímal. Bylo slunečné, ale ne moc teplé ráno. Seděl na jednom z křesel, které bylo na venkovní terase, lehkou deku měl omotanou kolem těla a zamyšleně hleděl do dálky. Sklonil jsem se k němu a chystal se ho políbit, ale on otočil hlavu. Napřímil jsem se a přemýšlel, jestli jsem udělal něco, co ho mohlo naštvat. Bylo to velmi matoucí, protože to vypadalo, jako by se štítil každého mého dotyku. Napadly mě dvě věci, které to mohli způsobit. Buď si vzpomněl, jak jsem mu ublížil, za tuhle bych byl teda raději, než za tu která mě napadla, hned druhá. Vzpomněl si na hrubé chování Adama. Sedl jsem si tedy na křeslo naproti něj, přes malý stolek a založil ruce na prsou. Čekal jsem, jestli začne mluvit sám, nebo ho budu muset vyzvat.
"Kurte," oslovil jsem ho a opřel se lokty o stůl, "co se děje?"
"Nechci o to mluvit," odbyl mě. Zaraženě jsem se vzpřímil a přemáhal jsem se, abych neřekl něco, co by mu mohlo ještě víc přitížit, ale plácl jsem to dřív, než jsem se stihl zastavit.
"Fajn, tak o tom nemluv, nemusíme spolu vůbec mluvit, necháme to tak jak to je, dám si věci do jiného pokoje, aby ti náhodou moje přítomnost nevadila," řekl jsem nepříjemným hlasem, přesto, že jsem to takhle vůbec říct nechtěl. Naštvaný sám na sebe jsem se sebral a odešel našeho pokoje. Chvíli jsem chodil sem a tam po malé místnosti a pak se znovu vrátil dolů, kde seděl Kurt.
"Už sis vzal věci?" zeptal se prázdným hlasem.
"Ne," sedl jsem si zpátky, "když mi to neřekneš, nebudu ti moct pomoct. Udělal jsem snad něco?"
"Ne,"
"Dobře, a řekneš mi to teda?"
"Ne," zněla jeho odpověď.
"Kurte," zasténal jsem.
"Včera se mi zdál sen," začal po tichu, "byl tak…tak hnusný. On se mě všude dotýkal a mě to bylo nepříjemné. Nebyl to jen sen, Blaine. A-a já pokaždé…pokaždé, když se mě dotkneš-."
"Vzpomeneš si na něj," dokončil jsem za něj, trochu třesoucím se hlasem.
"Líbilo se mi to včera," stále si držel odstup a hlas se mu dvakrát zlomil, "i minule, ale já…já prostě…"
"Chápu to," zarazil jsem ho, "budu se snažit ovládat se a dotýkat se tě co nejméně."
Po snídani, kterou udělal Kurt, jsme se dívali na filmy. Ale bylo to nejdivnější sledování filmů vůbec. Pro jistotu jsem si sedl dál od něj. Bylo to ubíjející nemoct se ho dotknout, nemoct ho letmo políbit. Nesledoval jsem ani trochu film, ale jeho. Snažil se do nejmenších detailů zapamatovat jeho tvář, kdybych o něj nějakým způsobem přišel, což pro mě byla noční můra. Měl jsem strach, že prostě bude potřebovat čas, aby se s tím srovnal, a pak si možná najde někoho jiného, lepšího, než jsem já. Jestli tohle nějakým způsobem zvládnu, bude to neuvěřitelné, ale doufám, že mi ho po druhé už nikdo nevezme. Bylo by to tak nespravedlivé. Nedokážu bez něj už prostě být. Je pro mě vzduch, bez kterého nežiju. Vím, že jen jeho budu milovat a nikdo ho nebude milovat více než já.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Nicole Damita | 10. ledna 2013 v 0:15 | Reagovat

wau to bolo super :-) a chcela by som ti poďakovať že pre nás píšeš tak úžasné poviedky :-) takže ĎAKUJEME a tešíme sa na pokračovanie :-)

2 Andílek | Web | 10. ledna 2013 v 10:56 | Reagovat

krásné, chudáci oba, těším se na pokračování

3 Kat | 10. ledna 2013 v 15:05 | Reagovat

Každou kapitolu nenávidím Adama víc a víc. Snad už ho brzy chytí aby klaine neměli žádné starosti :)

4 klainerkanka | Web | 10. ledna 2013 v 18:19 | Reagovat

Wáw..skvělé...já chci taky do Francie! wáw promilovali celou noc a Kurt si vzpoměl na Adama :"( No me gusta! -__- Toho Adama nesnáším čím dál víc!! Chudáček Blaine nemůe se Kurta dotknout! :"( těším se dál!! ♥ :"3

5 Nikola | Web | 11. ledna 2013 v 19:57 | Reagovat

Oooo jsem naprosto vykulená, sedím u notebooku jak vyoraná myš. Byla to neskutečně úžasná kapitolka! Všechno začalo tak dokonale (jak to mám ráda, však mě znáš :D) Letadlo, příjezd, pokoj, romantika.. prostě dokonalý Klaine a najednou BUM!
A všechno bylo jinak. Chudák Kurt, napsala bych, proč si musel vzpomenout, ale nejspíš to tak má být, proto se ptám *Proč mu to ten Adam udělal, proč zrovna on, proč...* Na jednu stranu soucítím s Kurtem, musí to být strašné a já si to nedokážu představit. Jednou tento zlom ale nejspíš příjít musel. A na druhou stranu je mi líto i Blainea. Myslím, že to nebudou mít lehké. Ani jeden..
Celou tuto událost podle mě totálně vystihla ... "Ale bylo to nejdivnější sledování filmů vůbec." U tohoto jsem se ať jsem chtěla nebo ne prostě MUSELA zasmát :D Takže skvělé skvělé si po tak otřesném týdnu přečíst další úžasnou kapitolku. Strašně se těším na další, jsem vážně zvědavá, jak to teď mezi nimi bude, jestli si Kurt ještě na něco vzpomene a jak na to bude reagovat Blaine... :) :P
PS: Úžasnej novej vzhled! Chris je naprosto dokonalej :*

6 Janička | Web | 11. ledna 2013 v 22:53 | Reagovat

Úžasné, ale na konci mi ukáplo několik slziček. Chudáček Kurt. Bylo mi ho tolik líto. :-(

7 Karin | 29. ledna 2017 v 17:52 | Reagovat

Chudák Kurt už by si jej měla přestat trápit. [:tired:]

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama