Can you love me again? 9

24. prosince 2012 v 0:15 | Christy

9. My love is like a star

Chtěla bych všem popřát Šťastné a Veselé, takže tady máte ode mě takový malý dáreček!
Doufám, že se kapitolka bude líbit a zanecháte komentář








POV Blaine
Tři měsíce byli snad nejdrsnější, co jsem zažil. Jeho fotku jsem měl pod polštářem a kdykoliv jsem si myslel, že jsem na pokraji svých sil, vytáhl jsem ji. A stačil jen jeden pohled a věděl jsem, proč to dělám a kolik sil ještě budu muset najít.
"Andersone, nejste na tělocviku!" křičel po mě jeden z velitelů, když jsme všichni běhali dráhu smrti. O co vlastně jde? Začíná se během přes překážky vytvořené z klád poté přes rozpálenou pláž, do lesa přes řeku, kde voda sahá po pás a hned za ním velká dřevěná zeď, kterou musíme přelézt v co nejlepším čase. Skoro na konci je ostnatý drát, nízko nad zemí a pod ním musíme podlézt. Po dráze následuje sebeobrana z blízkosti. Abych řekl pravdu, vždy skončím na lopatkách. A pak se jde do posilovny, kde všichni boxují do tvrdých pytlů. Jediná část dne, která mě doopravdy bavila, protože tuhle činnost jsem dělal ve volném čase. A pak tu byla ještě jedna věc, do které jsem se doslova zamiloval. Střílení. Za prvé, šlo mi to naprosto dokonale a za druhé bylo to perfektní na odreagování. V ten moment jsem si představoval Adama místo terče a pokaždé střelil tam, kam velitel řekl. Mnoho chlapců i mužů tady bylo, aby mohl sloužit armádě, já se ale domluvil se strýcem, aby mě doporučil do New Yorku, abych mohl dopadnout Adama. Celé tři měsíce jsem dostával informace, které se mi nelíbili, ale alespoň jsem ho mohl dostat sám. Neměl jsem mobil ani internet, takže jsem nemohl komunikovat s nikým, kdo by mi mohl říct, jak Kurt všechno zvládá a zda zůstal v New Yorku.

Zbýval mi poslední měsíc. Poslední měsíc a vrátím se do pohodlné postele a pořádné sprchy. Přesto, že jsem se tady v umyvárnách umyl, přišlo mi, že jsem stále stejně špinavý. O jídle tady se raději ani nebudu zmiňovat, ale když máte hlad, je vám to vlastně jedno, ještě po tak náročném dni. Zrovna dnes jsme šli do terénu i se zbraněmi a pro upřesnění, nešlo o přátelské utkání. Zjistil jsem totiž, že ostrov je rozdělen na dvě části. Na jedné je náš tábor a na druhé povstalci, kteří se snaží ostrov osvojit. Bylo to poprvé, co jsem se vážně bál o svůj život a také o život mého spolubydlícího a kamaráda Noaha. Zrovna, když jsem mu chtěl pomoct, aby nevykrvácel po tom, co ho do hrudi zasáhla kukla, jsem to schytal já do zad. Ale to mě nezastavilo. S nehoráznou bolestí jsem ho popadl a přehodil přes rameno a snažil se co nejrychleji a nejbezpečněji dostat do úkrytu, který byl zatraceně daleko. Cítil jsem palčivou bolest v zádech a pomalu se mi začínala motat i hlava ze ztráty krve. Všechno se mlžilo a nohy se mi čím dál častěji podlamovaly, ale nakonec jsem to zvládl a spadl přímo před úkryt, kde jsem věděl, že bude o nás postaráno.
"Blázne jeden bláznivej," seřval mě okamžitě Noah, když jsem se probudil. Ležel na lehátku vedle mě s obvazem kolem hrudi.
"Nemáš zač," ušklíbl jsem se.
"Díky," vydechl a zapadl zpátky na tvrdé lehátko, "jsi přítel."
"Já vím," usmál jsem se. Oba jsme na lehátkách strávili týden a přibylo mnoho postřelených. Pak jsme oba tvrdohlavě chtěli znovu do boje. A k mému překvapení nás pustili. Slyšel jsem bolestné výkřiky a střelbu všude kolem mě. Všechno bylo jako ve zpomaleném filmu. Střelby, výkřiky, rozkazy a pohyby vojáků. Měl jsem poslední náboj, ale riskl jsem to a vyběhl ze svého ukryt a střelil jsem jejich velitele přímo do hlavy. Byla to smrtelná rána, to jsem si byl jistý. A tím to prozatím skončilo. V terénu jsme byli přesně 23 dní a poté zbýval pouze týden, než budu muset odjet.

"Ty Blaine," promluvil Noah, když jsme oba byli už v základně, "na tebe někdo čeká? Tam venku?"
"Ne tak úplně," pokrčil jsem rameny a přešel k posteli. Zašmátral jsem pod polštářem a podal mu fotku, "byl to můj přítel."
"Byl?" nadzvedl tázavě obočí.
"Pustil jsem ho k vodě a on odejel," začal jsem pomalu vyprávět a sedl si, "nechal jsem ho jít za svým snem. Já jsem ho jen držel. Pak jsem si našel jiného a přijel do New Yorku. Nechtěl jsem, ale můj přítel ano. Jeho otec tam vlastnil firmu," na chvíli jsem se odmlčel a podíval se na Noaha, zda ho nenudím, ale ten pozorně poslouchal, tak jsem pokračoval, "tak jsem tedy svolil a pak jsem ho potkal. Zdál se být zdrcený tím, že jsem si našel jiného. A on si taky potom našel jiného. Ale skoro ho zabil."
"Počkej," zastavil mě, "kdo koho zabil?"
"Ten hajzl Kurta. Skončil v nemocnici a potom ztratil paměť," zadrhal se mi hlas, "a Finn řekl, jeho bratr mimochodem, řekl, že ho už nemůžu vidět, aby mu to nevyvolalo vzpomínky na Adama."
"A ty chceš dostat Adama," odhadl, "tak tady zůstaň ještě měsíc a já ti potom pomůžu."
"Vážně?" ujišťoval jsem se a zvažoval či zůstat nebo ne.
"Nemu-,"
"Beru to," přerušil jsem ho. Měsíc navíc mě nezabije. A Kurt si jistě nevzpomněl. Ani neví, že existuju a neví, co pro mě kdysi znamenal. Neví, že je na světě člověk, který ho nadevše miluje a navždy bude. Nemá tušení o Vánocích, které byli nejkrásnější v mém životě a ani o našem prvním milování.
"Máš někoho v New Yorku?" zeptal jsem se po půl hodině.
"Jo mám tam sestru," usmál se, "žije tam už dva roky, takže žádný problém."
Zranění na zádech pomalu přestávalo bolet, ale pořád když jsem se převalil ve spánku na druhý bok, věděl jsem, že tam je. Opět byl každý den stejný. Dráha smrti, pláž, sebeobrana, box, střelba, posilovna, hnusné jídlo, nepohodlná postel, vlažná voda ve sprchách a stále narůstající bolest. Věděl jsem, že nebude lehké dát Kurtovi sbohem, ale nevěděl jsem, že to bude stejné, jako když odešel poprvé. Bezmoc a nehorázný stesk. Bolelo to čím dál víc a já nevěděl, co bych s tím měl dělat. Přísahám, že kdybych mohl, kdyby mi to rozum dovolil, vykašlal bych se na to, ale zradil bych tím sám sebe.
Strýc sice nebyl nadšený, že chci zůstat o něco déle, ale sám musel uznat, že jsem v tom, co tady dělám dobrý. Dostal jsem ocenění za odvážnost a doporučení, které jsem chtěl, abych mohl dělat u New Yorské kriminálky. Jenže ještě před mým odjezdem bylo další povstání a tentokrát zachránil Noah život mě.
"Pitomče," mluvil ke mně, zatím co jsem ztrácel vědomí, "poslouchej Blaine, chceš chytit toho bastarda ne? Tak sakra nezavírej ty oči!"
"Kdo je zavírá ty, idiote," zavrčel jsem přes bolest.
***
Po dlouhých dvou týdnech ležení na lehátku jsem si balil tašku. Stačilo to pět minut před odletem, protože jsem toho moc neměl. Těšil jsem se domů a ještě víc mě těšilo, že v mé nové práci budu s Noahem. Bude můj parťák a já vím, že za mě položí život, stejně jako já za něj. Za tři měsíce jsme se sblížili a dokonce mi řekl, proč k armádě šel on. V roce 2010 tedy tři roky do zadu přistěhovali se s přítelkyní do New Yorku a zabili ji. Zabil ji, když on byl ve škole. Vrah se nikdy nenašel. Byl jeden podezřelí, ale nikdy neměli dost důkazů, aby ho dostali. Neměl v plánu jít k polici, ale po té co propadl divoké a velké moci alkoholu, chtěl udělat něco správného. Tak se o rok později přidal k armádě. Když jsem mu řekl, co mám v plánu já, byl nadšen. Měl příležitost najít toho, kdo mu vzal jeho lásku, stejně tak, jak já chci dostat Adama. Za jednu věc jsem byl u Noaha rád. Věděl alespoň trochu jak se cítím a dokázal mě pochopit.
Letadlo dosedlo na dlouhou přistávací plochu a o chvíli později jsem stál u hangáru, stejně jako před třemi měsíci. Byla noc, když jsem již sám vystupoval u svého domu. Hned zítra mě bude čekat náročný den, ale tenhle ještě neskončil. Těšil jsem se, až se umyju v teplé, skoro až horké vodě a lehnu si do měkké a pohodlné postele. Vlastně ještě na jednu věc jsem se těšil. A to na jídlo. Okamžitě jsem vytočil číslo malé čínské restaurace s dovozem domů.
Hned jak jsem dojedl, alespoň dobré poživatelné jídlo, napustil jsem vanu, přidal pěnu, rozsvítil pouze malé světlo, aby bylo přítmí a vlezl jsem si do vany.
"Úžasné," zamumlal jsem, když se mi po těle rozlil úžasný uvolňující pocit. Zůstal jsem v obrovské vaně do doby, než voda trochu vychladla. Pak jsem sebou hodil na postel pouze ve spodním prádle a v tu ráno usnul.

"Blaine, kam mám dát tuhle krabici?" zeptal se mě andělský hlas. S úsměvem jsem se otočil a zadíval se do těch krásných modrých očí. Přešel jsem k němu a krabici mu z rukou vzal a položil doprostřed mého pokoje.
"Nech ji být," usmál jsem se a přitáhl si ho k polibku.
"P-počkej, musíme to tady dodělat," odstrkoval mě lehce, "nebo budeš spát venku!"
"Nevyhrožuj mi," přitáhl jsem si ho zpátky a ruce omotal kolem útlého pasu.
"Jsi děsný pitomec," zahuhlal, ale nadále mi polibky oplácel.
"Jsem tak strašně rád, že jsi mi odpustil," zazubil jsem se. Pak se vše změnilo. Místo úsměvu na Kurtově tváři byl bolestivý a opřel se o mě plnou váhou. Když jsem se podíval na svou ruku, byla celá od krve, stejně jako bílá košile, co měl na sobě.
"Kurte," panikařil jsem, ale on už nedýchal a jeho oči byly doširoka otevřené. Brečel jsem a stále ho držel v náručí.


"Panebože," vymrštil jsem se do sedu, když mě probudil budík přesně v pět ráno. Protřel jsem si uslzené oči a vyhrabal se z postele. Dal jsem si sprchu, oblékl si bílé tričko, volné tmavomodré rifle a koženou bundu, uvařil si kávu, udělal toust a sedl si za stůl, stále naprosto mimo ze snu, který se změnil na noční můru. Když jsem asi po čtyřiceti pěti minutách snědl snídani, vyrazil jsem do podzemních garáží, které patřili k tomuto domů. Bydleli jsme tu jen tři, protože byty byli obrovské.

V šest hodin jsem již zastavoval svou audi na adrese, kterou mi dal Noah včera večer. K mému naprostému zděšení to bylo ve stejném domě, jako Kurtův byt. A dokonce jsem ho i viděl. Šel s kávou v ruce a krabicí koblihů, pravděpodobně s malé pekárny na rohu. Sledoval jsem ho do doby, než se za ním zavřely dveře. Po chvíli vylezl z vedlejšího vchodu Noah s úsměvem od ucha k uchu.
"Čau, připravený?" zeptal se, jakmile za sebou zavřel dveře.
"Ani ne," ušklíbl jsem se, "ale ostatně to nejsem nikdy."
"Prosím tě," mávl rukou, "dneska nám to tam ukážou a potom to už půjde jako po másle. Nejdříve budeme pátrat po Adamovi a pak najdeme toho druhého grázla."
"Jo, nějak se to zvládne," přikývl jsem.

Prudce jsem zabrzdil u velké budovy. Vešli jsme dovnitř a hned se nás ujala vysoká blondýnka. Představila se jako Melisa Millerová a ukázala nám celý prostor. Od laboratoří, až po kanceláře, kde budeme pracovat. Překvapilo mě, že jsem měl samostatnou kancelář ne jako ostatní. Pak mě ještě více překvapilo, když řekla: "Budete speciální agent. Budete to tady mít na starost. Vlastní tým a vlastní kancelář."
"Cože?"
"Váš strýc říkal, že jste velice schopný a já mu věřím, takže hodně štěstí agente Andersone," usmála se a nechala mě v prostorné kanceláři s mým vykuleným kamarádem.
"Jsem můj šéf," plácl mě přes záda, "tak to je gól."
"Jak jsem se k tomu dostal?" nechápal jsem, ale odpovědí mi byl pouze úsměv. Panebože, ale tohle mámě budu muset říct. Ale ne teď, udělám to později. Sedl jsem si do pohodlné židle za velký dřevěný naleštěný stůl. Přejel jsem prsty po krajích a podíval jsem se na poličky, které byli zatím prázdné. O dva dny později jsem měl už plně vybavenou kancelář. Od notebooku až po velkou dotykovou obrazovku. Dovolili mi vyšetřovat Adamův případ pod podmínkou, že budu řešit všechny, které budou důležité a mě nezbývalo nic jiného než na to kývnout. Ve volném čase jsem hledal všechno, co by mi mohlo pomoct najít ho. Noah dělal všechno proto, aby mi pomohl a stejně tak i můj tým, který se skládal z Noaha, agentky Amy a laboratorní dívce, jak jsem jí říkal já, Emily a ještě soudního lékaře Williema. Dostal jsem jeden z nejhorších případů. Zavražděná osmnáctiletá dívka v blízkosti svého domu. Žádní svědci ani žádné stopy.

Vystoupil jsem ze svého auta společně s Noahem a Amy a podlezli žlutou pásku. Podíval jsem se na tělo, které už zakryli.
"Jaký je čas úmrtí?" zeptala se Amy.
"Pět minut po půlnoci," odpověděl lékař.
"Příčina smrti?" nakoukl jsem pod černou plachtu.
"To budu schopný určit až -,"
"Dejte mi potom vědět," utnul jsem ho a rozhlédl se po místě činu. Vidíš Kurte, co pro tebe dělám? Najdu Adama a dám mu, co si zaslouží! Jen si budu muset pohnout dříve, než by mohl spáchat něco horšího.
"Dobrý den," ozval se mě tolik známi hlas. Pomalu jsem se otočil a za páskou stál Kurt s Rachel, která valila oči, až jsem měl strach, že jí vypadnou.
"Eh…," zakoktala, "co se tady stalo?"
"Vražda zlato," ozval se za mnou Noahům hlas, "Blaine Amy v zadu něco našla. Můžeš se na to jít mrknout?"
"Hned tam budu," odpověděl jsem a znovu se podíval na ní, "Znali jsem Alexandru Sanlio?"
"J-je to moje spolupracovnice," dostal ze sebe vyděšeně Kurt.
"No to snad...," zaklel jsem potichu a zakřičel, "Noahu."
"Prověř to prosím tě. Jestli ji Adam znal dobře? Je to Kurtova spolupracovnice," přikázal jsem mu tiše, aby to neslyšeli ti dva a zpátky jsem se otočil k dvojici stojící za páskou. Podlezl jsem ji a zhluboka se nadechl.
"Budu potřebovat s vámi mluvit," oznámil jsem Kurtovi, jako bych ho neznal.
"To není dobrý nápad," řekla Rachel a nedůvěřivě si mě měřila.
"Rachel," okřikl ji a zpátky se zadíval na mě, "řeknu vám všechno, co budu vědět a budu doufat, že vám to pomůže."
"Přijďte prosím zítra v sedm do mojí kanceláře i vy slečno," kývl jsem k Rachel a Kurtovi podal vizitku.
"Co to tady zkoušíš?" sykla ke mně Rachel, když mě odtáhla trochu stranou.
"Vyšetřuju vraždu," řekl jsem s ledovým klidem.
"Vždyť nemůžeš mít ani zbrojní pas a ani žádný výcvik a vůbec nic o tomhle nevíš,"
"Hele budu hrát podle tvých pravidel. S Kurtem si promluvím pouze o Alexandře a o ničem jiném jasný? Když mě omluvíš," uklidnil jsem se a odešel dozadu za Amy.

Veselé Vánoce



 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Nikola | Web | 24. prosince 2012 v 12:36 | Reagovat

Božínku, jen neříkej, že i tohle má na svědomí ten grázl Adam. Jinak jsem ráda, že Blaine na Noaha počkal a že jsou teď spolu. Jinak Blaine jako vedoucí oddělení?=sexy :D
Jinak samozřejmě naprosto úžasné a jsem ráda, že jsem si tento vánoční dárek mohla rozbalit už teď.
Jinak jsem vážně zvědavá, jestli se ještě někdy dá Blaine s Kurtem dohromady. Vím, že to teď nejde, ale doufám, že jednou.. a taky doufám, že chytnou Adama a nasolí mu pořádnej trest.
Takže děkuju za úžasnou kapitolku a Šťastné a veselé Vánoce :*

2 klainerkanka | Web | 24. prosince 2012 v 13:17 | Reagovat

Skvěléé!! Tu noční můru bych opravdu  nechtěla! :"( a ten konéc! Aww..:33 on si vzpomene!! musí! :D

3 Nicole Damita | 24. prosince 2012 v 13:49 | Reagovat

Super časť =)Blaine agent? to sa mi páči a tak ako Nika aj ja dúfam že sa raz tý dvaja dajú dokopy a tiež ti prajem Sťastné a veselé =)

4 Andílek | Web | 24. prosince 2012 v 14:24 | Reagovat

opravdu krásné. I tobě krásné Vánoce

5 Karin | 29. ledna 2017 v 15:53 | Reagovat

Blain agentem a kurt jej opravdu nepoznal. :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama