Can you love me again? 7

19. prosince 2012 v 22:23 | Christy
7.Am I dead?
Moje milé čtenářky...další kapitolka Can you love me again je tady :)
Až dopíšu tyhle dvě povídky...chtěla bych začít novou, kdyby někdo měl nějaký nápad honem s ním do komenářů :-)



Teď už není kam jít, není kudy utéct. Sedím tváři tvář svému osudu a nehorší noční můře. Adam se potěšeně usmál a přešel ke mně. Chytit můj obličej do dlaní a rty přitiskl na ty mé. Silně jsem přivřel oči a snažil se myslet na něco hezkého. Nešlo to. Jeho rty dobývaly ty mé a mně se dělalo čím dál tím více zle.
"Nastěhuješ se ke mně viď?" zeptal se sladce, jako bychom se dali dohromady z mé strany dobrovolně.
"N-není to brzy?" vykoktal jsem, snažíc se být milý.
"Možná jo," zamyslel se, "ale žádný podrazy Kurte."
"Jistě, že ne," zakroutil jsem hlavou, možná až příliš rychle. Opět se usmál a znovu se přisál na mé rty.
"Musím do práce, ale večer se uvidíme," rozloučil se semnou a nechal mě v jeho bytě samého. Rozhlížel jsem se kolem a nenašel nic, co bych ještě neviděl. Po půl hodině jsem se vydal domů a hned se srazil s Rachel mezi dveřmi.
"Kde jsi byl?" zeptala se s širokým úsměvem na rtech.
"U Adama," odpověděl jsem suše a prošel kolem ní, jelikož stála ve dveřích, "dali jsme se dohromady."
"Nezníš nadšeně," zamračila se a pronásledovala mě až do pokoje. Já na ni však neměl náladu. Zavřel jsem jí dveře přímo před nosem.
"Fajn, nechceš si povídat," zazněl její hlas zpoza dveří. Zasedl jsem k piánu a pokojem se po chvíli již ozývala pomalá melodie.

I thought, I saw a man brought to life
He was warm, he came around and he was dignified
He showed me what it was to cry
Well, you couldn't be that man I adored
I don't know him anymore
V mém hlase jsem sám slyšel bolest. Neuvěřitelné, jak mě to sžíralo.
There's nothing where he used to lie
The conversation has run dry
That's what's going on
Nothing's fine, I'm torn

I'm all out of faith
This is how I feel
I'm cold and I am shamed
Lying naked on the floor
Illusion never changed into something real
I'm wide awake and I can see
The perfect sky is torn
You're a little late, I'm already torn
(Torn)

Oči mě už štípaly a potřeboval jsem tu bolest ze sebe dostat. Bolelo a ještě víc, když jsem to v sobě dusil. Rozzuřeně jsem vstal, otevřel jednu ze skříněk, z vrchní poličky vytáhl krabici, její obsah vysypal na postel a začal trhat společné fotky s Blainem. Škubal jsem jak smyslů zbavený a plyšáka, kterého mi dal, jsem rozstříhal a vykuchal. Slzy stále stékali po mé tváři a všechno mi mlžily.
"Zbavím se tě jednou provždy," zašeptal jsem zlomeně a kolena se mi rozklepali, klekl jsem si tedy k posteli, kde všude kolem mě leželi roztrhané fotky, moje vzpomínky, moje minulost a hlavně moje láska, kterou jsem navždy ztratil. Nakonec jsem se posadil, tak abych si mohl nohy přitáhnout k bradě. Snažil jsem se uklidnit, kolébal jsem se ze strany na stranu a snažil se normálně dýchat, abych se mohl dostat z téhle noční můry. Čas pro mě přestal mít smysl. Všechno pro mě přestalo mít smysl.
Vzhlédl jsem na hodiny a opět si opřel hlavu o kolena. Za půl hodiny Adam končí. Zvláštní, jak dlouho jsem seděl na jednom místě a prostě brečel. Rychle jsem uklidil nepořádek, který byl kolem celé postele, a pak zapadnul do koupelny. Opláchl jsem si obličej a nakapal jsem si do očí, aby nebyly tak opuchlé a červené. Naštěstí to trochu zabralo a já mohl jít znovu za člověkem, kterého z celého srdce nenávidím. Šel jsem pěšky a pomalu, dokud se mi nerozzvonil mobil a neozval se Adamův rozzuřený hlas. Ani jsem se neobtěžoval odpovídat a otevřel vchodové dveře. Vyšel jsem pár schodů a on už stál ve dveřích s naštvaným výrazem.
"Kde si se flákal?" zahřměl a surově mě chytl za paži.
"Au," sykl jsem, "to bolí."
"A bude víc, jestli mě nebudeš poslouchat," zasyčel a dal mi facku, "to je taková výchovna."
Vyděšeně jsem se díval do jeho očí, které byli studené jak led. Bál jsem se jen nadechnout, aby mě neseřval nebo mi další neuvalil. Měl jsem teď strach, tvář mě štípala a také slzy se ozvaly, ale úspěšně jsem je zadržel do doby, než si mě bez jakéhokoliv citu přitáhl k sobě a hbitým pohybem odepnul opasek a zip kalhot.
"Ne," zašeptal jsem, však nebral na mě ohledy, "prosím."
"Sklapni už," zavrčel a přisál se na můj krk. Rukou bloudil v mých kalhotách. Šil jsem sebou a snažil se dostat jeho ruku pryč. Ale on mi obě ruce chytl v jedné a dělal si, co chtěl.
"Půjdeme do ložnice hm?" jestli se to dalo pokládat za otázku, tak se zeptal. Ale znělo to spíš jako rozkaz.
"Neodpovíš mi?" zamračil se, když jsem neodpovídal. Vystrašeně jsem přikývl. Dostrkal mě do ložnice, kde mě doslova hodil na postel a sám si sundal kalhoty. Odpornými rty sklouzl až k lemu trenek a i ty po chvíli sundal. Slzy se mi kutáleli po tvářích, ale už jsem neměl sílu se bránit. Pevně jsem zavřel oči a ret si skousl.

Ležel jsem na posteli, Adam klidně oddechoval a já se stále třásl strachem. Snažil jsem se zapomenout na to, co se teď stalo. Otočil jsem se na něj, protože jsem cítil jeho pohled.
"Chovej se trochu slušně, Kurte," pohladil mě lehce po tváři, "a jak už jsem jednou řekl, žádné podrazy, protože ty víš, čeho jsem schopný."
Mlčky jsem přikývl a otočil se zpátky na druhou stranu. Postel se nadzvedla, když Adam vstal.
"Zajdu jen někam, zůstaneš tady a počkáš na mě?"
"Ne, půjdu domu," špitl jsem.
"Dobře, zavolám ti, až budu mít čas," usmál se, zapnul si kalhoty, nahnul se a políbil mě.

Nechtělo se mi jít Rachel na oči, ještě když jsem měl na tváři modřinu. Zkontroloval jsem tedy e-maily, které hlásily dvě zprávy. Otevřel jsem první a dal se do čtení
Kurte,
Nevím, co se chystáš udělat, ale zní to strašně. Děje se něco, o čem bych měla vědět? Jestli máš nějaké problémy, které nechceš sdělovat Rachel, jsem tady já. Prosím, nevyváděj nic!!!
Mercedes
Stálo v jednom. Ten druhý jsem také otevřel a očima klouzal po řádcích.

Kurte,
Neozval ses už dva týdny. Ani jsem tě neviděl. Mám strach. Jsi v pořádku? Já totižto jsem a vím, že jsem po tobě neměl tak křičet. Mrzí mě to, přehnal jsem to. Mohls mi prosím napsat, protože to vypadá, že všechna moje volaní jdou přímo do hlasové schránky a zprávy máš pravděpodobně zablokované. Odstřihl si mě snad od světa, tak jako já tebe tehdy? Tak ti píšu stupidní e-mail. Chci tě vidět. Potřebuji tě vidět…prosím, Kurte!
Blaine

"Za všechno můžeš ty!" hodil jsem Black Berry napříč celým pokojem a on se rozpadl o silnou zeď.
"Za všechno," opakoval jsem pořád dokola a dokola a připadal si už jak blázen, "musím odsud vypadnout."
Rychle jsem popadl věci a vyletěl ze dveří. Vlastně jsem nevěděl, kam půjdu, ale v jeho bytě jsem zůstat nemohl. Mohlo být něco málo po jedenácté hodině, takže by mě zajímalo, kam mohl tak pozdě jít. Pravdou je, že mi to bylo jedno, hlavně, že není se mnou. Nakonec jsem si sedl do jednoho z ne moc populárních barů. Zdi byli zežloutlé, dřevěná podlaha vrzala při každém kroku a ne moc pohledný barman, stojící za taktéž dřevěným odřeným barem naléval pití. Objednal jsem si skotskou a sedl si na barovou židli a doufal, že se nerozpadne. Po očku jsem sledoval dva chlapce. Mohlo jim být maximálně osmnáct a oba měli usměv od ucha k uchu. Před sebou měli sklenici piva a letmo se dotýkali. Smutně jsem se usmál a podíval se na druhou stranu barového pultu, kde opilecky mluvila doslova zmalovaná ženská. Nikdo ji neposlouchal, přesto pořád mluvila a mluvila. Přiložil jsem skleničku ke rtům a celý její obsah nalil do sebe. Ukázal jsem barmanovi, ať mi dolije. Okamžitě stál u mě a sklenici doplnil. A dělal to tak pořád a pořád, dokud se mi nezačala motat hlava.
"Prostě mi nalij a nestarej se, o to jestli chci taxíka," vyjel jsem po něm, když mi nechtěl dolít další a vnucoval mi taxíka. Zakroutil hlavou, dolil mi a vytáhl mobil. Pak už mám jedno velké okno.

Probudil jsem se ve velké posteli přikrytý peřinou, a jak jsem později zjistil, byl jsem jen ve spodním prádle.
"Už jsi vzhůru," ztuhl jsem, když se ode dveří ozval jeho hlas.
"Jak…kde to jsem?" zamračil jsem se, když jsem se trošku vzpamatoval.
"Nemáš za co," odpověděl ironicky a podal mi sklenici vody se šumákem, "takhle se zřídit. Proč si vůbec byl v tom nejzapadlejším baru v celém New Yorku?"
"Jak jsi mě našel?" zeptal jsem se a přišlo mi trošku směšné, že oba ignorujeme to, co mluví ten druhý.
"Nehledal jsem tě," zavrtěl hlavou a sedl si na okraj postele, "Louis mi volal, že sedíš v baru a nechceš odejít."
"Kdo je Louis sakra?" nechápal jsem.
"Barman, který ti nechtěl dál nalít," vysvětlil mi, "proč jsi mi neodepsal?"
"Musím jít," začal jsem se zvedat. Ne však proto, abych se tomuhle rozhovoru vyhnul, ale spíše proto, že mě s největší pravděpodobností bude hledat Adam.
"Počkej," zastavil mě, když jsem se snažil vstát, "nemůžeš prostě utéct."
"Neutíkám," bránil jsem se, "ale Adam bude zuřit, že jsem nebyl doma a-,"
"Zadrž," zvedl ruce a na malý moment zavřel oči, "proč by mě zuřit?"
"Blaine, ty máš svůj život a já chci-,"
"Adama," dokončil za mě a ani neměl tušení, jak strašně se plete. Alespoň jsem si to myslel, dokud nepromluvil znovu: "A modřiny máš z čeho?"
"M-modřiny?"
"Jo, ty na bocích, na tváři a na nohách,"
"Proč si mě vůbec svlékal?" vyjel jsem na něj, snažíc se zahnat nepříjemný pocit z toho, že přijde na chování Adama.
"Já se ti snažím pomoct a ty všechno obracíš proti mně! Kurte, kdo ti udělal ty modřiny?"
"Spadl jsem ze schodů," vymyslel jsem si rychle, "a dost nešikovně."
"Nelži mi," rozčílil se, "myslíš, že nepoznám, že to je od nějakého člověka? Myslíš si, že jsem tak pitomej?"
"Blaine?" ozvalo se z chodby. Střelil jsem pohledem k Blainovi, který zbledl, jako by viděl ducha, ale dřív než stihl nějak reagovat, do pokoje vstoupil Sebastian.
"Co to do prdele je?"
"Není to tak, jak to vypadá," začal okamžitě Blaine, ale horko těžko může vysvětlil, proč sedí v jeho posteli jeho ex a je jen ve spodním prádle.
"Sebastiane," oslovil jsem ho opatrně, když jsem nemohl dále poslouchat jak po Blainovi křičí, "on mi jenom pomohl, protože jsem neodhadl, do jaké míry můžu pít alkohol a-,"
"Proč bych měl věřit tobě?" ublíženě na mě pohlédl, až mi ho přišlo děsně líto.
"Mám přítele a on by mě zabil. Vím, že se těžko věří, ale já ti slibuji," na chvíli jsem se odmlčel a pohlédl na Blaine, který s obavami čekal, co slíbím. Následně jsem zase stočil pohled na něj a pokračoval, "slibuji, že se s Blainem už nikdy neuvidíme."
"Kurte," zachraptěl Blaine nevěřící, že jsem něco takového vypustil z úst. Smutně jsem se usmál a pomalu navždy opouštěl člověka, kterého jsem miloval a nikdy ani milovat nepřestanu.

Pomalu plynuli dny. Byl jsem stále s Adamem. Každou noc jsem plakal, za Blainem a také, že mě Adam nutil k sexu a také mě bil. S Rachel jsme se neuvěřitelně odcizili, protože jsem se s ní nechtěl scházet. Jak bych ji vysvětlil modřiny, které pokrývají mé tělo a také jsem jí nedokázal vysvětlit, proč jsem se tak náhle odstěhoval. Do práce jsem také skoro přestal chodit a po každé, co se otevřely dveře, se ve mně ozval strach a hrůza. Každý den se opakoval. Jeho dotyky se mi neuvěřitelně hnusily, ale myšlenky na Blaina mě alespoň trochu udržovaly při životě. Jeden z večerů jsem to prostě nesnesl. Když Adam nebyl doma, sbalil jsem si pár věcí a chtěl se vytratit. Ale k mojí smůle mě ta zmije jedovatá chytla. Chytl mě za vlasy, až mi slzy vyhrkli do očí. Snažil jsem se mu vzepřít, ale čím víc jsem se vzpíral, tím víc to bolelo. Trhl a já padl na kolena. Stále mě držel pevně za vlasy a vytáhl mě zpátky na nohy. Cítil jsem se poníženě a měl jsem chuť se vším skončit. Tentokrát mě pěstí udeřil do obličeje a já se ocitl na zemi. Cítil jsem tupou bolest v hlavě a pomalu jsem ztrácel vědomí. Natočil jsem hlavu do leva a všiml si rudé krve na béžovém koberci. Je moje? Pomyslel jsem si. Blaine, byla moje poslední myšlenka.

Světlo? Bylo jasné jako nov na černém nebi. Natahoval jsem ruku, ale náhle se ozval tichý hlas v mé hlavě. Světlo je špatné. Rychle jsem stáhl ruku a rozhlédl se. Krom světla, které jasně zářilo, byla kolem mě jen tma. Prudce jsem se otočil, za hlasem, který mě jemně oslovil.
"Zlatíčko," usmála se moje matka, "co tady proboha děláš?"
"Mami?" vzlykl jsem, "Proboha já umřel?"
"Co to vyvádíš?" posmutněla a chytla mě za ruku, "tady vůbec ještě nemáš být."
"Kde to jsem?"
"To je jedno, nesmíš to vzdávat," mluvila na mě jemně, ale naléhavě, "mysli na vše dobré, co se v tvém životě objevilo."
"Ale nic není dobré," rozbrečel jsem se naplno a pevně svou matku objal, "to on. Udělal mi to on. Bije mě a -,"
"Kurte," šeptala, "všechno bude v pořádku."
Bezmocně jsem kroutil hlavou a stále víc se k ní tiskl. Konejšivě mě hladila po vlasech a šeptala slova útěchy.
"Kurte no ták," smál se na mě kudrnatý chlapec, "pojď nebo tady zmrzneme."
"Ne," vzdoroval jsem a táhl ho opačným směrem, "mě se nechce domů. Ty mě zahřeješ."
"Doma tě můžu zahřát líp," rošťáčky se usmál a já ho se smíchem povalil do studeného, čerstvě napadaného sněhu.
"To si vypiješ," zavrčel a stáhl mě k sobě. Bylo nám jedno, že je studený a mokrý. Lehce jsem ho políbil. Líbali jsme se asi půl hodiny, než jsme se konečně uráčili zvednout a jít k němu domů
"A teď budeme nemocní," ušklíbl se a dřív než mě povalil na postel, zamkl dveře svého pokoje.
Když jsem otevřel oči, opět jsem byl v té děsivé tmě, ale už sám. Máma mě již nedržela v svém náručí. S uplakaným obličejem jsem pomalu kráčel tmou a snažil se z ní dostat. Však opět mě zastavila další vzpomínka.
"Přestaň," snažil jsem se shodit ze sebe neposedné ruce.
"Ne, ne," zazubil se a políbil mě na špičku nosu, "slíbil si, že tento večer si celý můj."
"Nikdy-," chtěl sem protestovat, ale umlčeli mě jeho rty, které vášnivě líbali. Nedokázal jsem vzdorovat.
Nemohl jsem si vzpomenout na jeho jméno a ani proč jsem skončil s Adamem, když v tom se objevila další vzpomínka.
"Kurte," pohladila mě po paži, "musíš jít dál a zapomenout na něj."
"Nemůžu," vzlykl jsem a zabořil tvář do jejího ramene, "pořád ho miluji."
Koho zatraceně miluju? Proč si na něj nemůžu vzpomenout? A proč mám na něho zapomenout?
Kráčel jsem velkými chodbami, pravděpodobně Daltonské akademie, kam jsem chodil. Zaklepal jsem na dveře, a když nikdo neotevíral, vstoupil jsem. Opět jsem viděl onoho mladíka, ale byl podivně zamlklý a tvářil se, jako by měla být třetí světová.
"Blaine," vzpomněl jsem si na jeho jméno, "co se děje?"
"Co by?" odsekl mi a tvář měl jako vytesanou z kamene.
"Proč se mi zdá, že si nějaký odtažitý?"
"Jak to mám vědět?" zamračil se a já v jeho hlase zaslechl neurčitý podtón.
"Chceš, abych dneska odešel?"zeptal jsem se, v úmyslu mu dát trochu prostoru, ale ani v nejmenším jsem nečekal, co by mohl odpovědět.
"Chci, abys mi dal pokoj napořád," pronesl chladně dívaje se mi do očí, "už s tebou prostě nechci být."
"A-ale-,"
"Konec diskuze," přerušil mě ostře, "nemiluju tě. Támhle jsou dveře, ahoj."
"Panebože," zašeptal jsem a padl na kolena, "příliš to bolí."
Smrt, proběhlo mi hlavou, když jsem odjel, přál jsem si, abych umřel. Nechci umřít. Panikařil jsem. Vyskočil jsem na nohy a rychle se rozběhl do tmy. Nikdy nebylo žádné východisko. Byl jsem lapen.
"Blaine," zakřičel jsem do úplné tmy.
***
POV Blaine
Ležel jsem na pohovce v objetí svého přítele a mlčky sledoval televizi. Blaine, jako bych zaslechl hlas Kurta. Prudce jsem se vymrštil ze sedu a sevření Sebastiána, který na mě nechápavě pohlédl.
"Musím si zavolat," vyhrkl jsem a natáhl se pro mobil, který ležel na skleněném stole. Vytočil jsem jeho číslo, ale on to nezvedl. Začínal jsem být nervózní a strachy jsem se třásl.
"Blaine, co se děje?" dožadoval se pozornosti Sebastián.
"Nic," zahuhlal jsem a vytočil další číslo.
"Blaine," z druhé strany se ozval uplakaný hlas.
"Rachel, co se stalo, proč brečíš," panikařil jsem, "kde je Kurt nezvedá mi telefon."
"J-já," vzlykla.
"Rachel, co se mu stalo?" zakřičel jsem na ní, přesto, že si to vůbec nezasloužila.
"Já nevím," popotáhla a zhluboka se nadechla, "já už s ním nějakou dobu nejsem v kontaktu, ale volali mi z nemocnice, že ho tam dovezli."
"Kde jsi?"
"Jedu taxíkem do nemocnice,"
"Sejdeme se v nemocnici," řekl jsem a stěží zahnal slzy. Sebastian mi už podával kabát. Vděčně jsem se na něj usmál, popadl bundu a vyrazil k autu. Sebastian mě přesvědčil, že nemůžu řídit, tak proto řídil on. Byl jsem rád, že nekomentuje moje chování, vůči Kurtovi. Když jsme dojeli k nemocnici a já vstoupil na chodby, pohltil mě pocit úzkosti a strachu. Dřív, než jsem se stačil zeptat recepční, mi kolem krku skočila Rachel a hlasitě plakala. Mě už také tekly slzy proudem a to jsem ani zdaleka nevěděl, co se vlastně stalo. Vyjeli jsme do druhého patra. Jedna se sestřiček se na nás soucitně usmála a řekla, že pan Hummel je na sále. Společně s Rachel a Sebastiánem jsme si sedli na sedačky před sálem a čekali. Hodiny ubíhali a Rachel ani na chvíli nepřestala plakat. Po dvou nebo třech hodinách mi usnula v náručí a klidně oddechovala. Já už jen hleděl na hodiny, které se snad zastavily. Nejednou se ve dveřích objevil doktor, který se netvářil moc nadšeně. Polil mě pot a strachem jsem se nemohl hnout.
"Vy jste příbuzní?" promluvil.
"Jsem jeho nejlepší kamarádka," probudila se Rachel, "a tohle jsou taky přátelé. Co s ním je?"
"Je mi líto," začal a já bolestně přivřel oči, "jeho stav je velmi vážný. Má tržnou ránu na hlavě. A jeho tělo je pokryto snad tisícem modřin, které ale nejsou z dneška."
"Cože?" nechápal jsem.
"Je možné, že…, že by byl objetí domácího násilí nebo tak?" zeptal se doktor Lanski, jak jsem si přečetl na jmenovce. Podíval jsem se na Rachel, která se podivně napjala a mně se vybavila poslední vzpomínka, jak Sebastianovi sliboval, že se mi dva už neuvidíme. Ptal jsem se ho tehdy na modřiny. Všiml si toho i doktor i Sebastian.
"Před měsíce se ode mě odstěhoval a vůbec nekomunikoval," začala tiše Rachel a hleděla někam do bíle zdi, "když jsem mu volala, zněl divně a pořád opakoval, že je v pořádku. Viola říkala, že do práce chodí málokdy a Finn, také říkal, že už nevolá."
"S kým bydlel, slečno?" dožadoval se doktor.
"S Adamem Russem," odpověděla okamžitě.
"On s ním bydlel?" vyhrkl Sebby. Rachel bezradně přikývla a opět pohlédla na doktora.
"Jak to s ním vypadá?"
"Skoro jsme ho ztratili a je v umělém spánku," oznámil nám doktor a já už to nevydržel. Zničeně jsem spadl na židli a hlasitě jsem vzlykal. Můj Kurt je v umělém spánku, kvůli tomu idiotovi. Kvůli tomu, aby chránil ostatní, se nechal skoro zabít.
"Blaine," dřepla si ke mně Rachel, "půjdeš se mnou za ním?"
"Kde je Sebby?" zvedl jsem hlavu a rozhlédl se.
"Odjel domů," řekla, "asi před půl hodinou. Slíbila jsem, že tě pohlídám."
"Děkuji," usmál jsem se, "půjdeme?"
Rachel mírně přikývla a následně jsme se oba vydali za doktorem. Byli jsme za takovým sklem a dovnitř jsme zatím nemohli.
"Jak jsem to mohla dopustit?" zeptala se. Slyšel jsem, že zase ji přemáhá pláč.
"Nemůžeš za to," objal jsem ji a sledoval Kurta, který byl ve tvářích bledý, napojen na různé přístroje a na tvářích měl modřinu. Dokonce za něj dýchal přístroj. Kolem hlavy měl obvaz a já si nechtěl ani představit do čeho všeho ho ten odporný slizký had nutil.
"Myslíš, že ho nutil k-," začala Rachel, jako by mi snad četla myšlenky.
"K sexu?" dokončil jsem za ni, protože ji to prostě nešlo přes jazyk, "nevím. Ale až ho najdu, přísahám, že ho zabiju."
"Proč jsi ho opustil, když jsi teď tady?"
"Někdy ti to povím, ale teď ne. Teď je důležité, aby někdo zavolal jeho rodičům," odpověděl jsem a hypnotizoval jsem přístroje, na které byl napojený.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Andílek | Web | 19. prosince 2012 v 22:43 | Reagovat

proboha! Chudák Kurt...Adam je takovej hajzl! Můžu ho přizabít? Prosíííím...řvu jak želva

2 Engli | 20. prosince 2012 v 0:05 | Reagovat

Eh mám opravdu zamlžený zrak a i když je to všechno hrozné, tak mě se to opravdu líbilo, jen doufám, že se pokračování dočkáme brzy a ještě dřív

3 Christy | E-mail | Web | 20. prosince 2012 v 8:11 | Reagovat

[2]: Pokračovaní bude snad už v neděli :-)

[1]: Děkuji a ne to ho přizabije někdo jiný ;-)

4 Nicole Damita | 20. prosince 2012 v 13:02 | Reagovat

Bože chudáčik

5 Nicole Damita | 20. prosince 2012 v 13:03 | Reagovat

[4]: ešte som chcela dodať či sa dozvieme prečo ho Bliane opustil?

6 Andílek | Web | 20. prosince 2012 v 13:34 | Reagovat

[3]: dobře no, jenom s těžkým srdcem to nechám na jiných :D :D

7 Christy | E-mail | Web | 20. prosince 2012 v 14:22 | Reagovat

[5]: Ano, později to mám v plánu, ale to je ještě ve hvězdách  ;-)

8 Nikola | Web | 22. prosince 2012 v 13:19 | Reagovat

Sakrblééé co nám to děláš. Brečím jako nějaká hysterka a nevěřím svým očím. Nejraději bych toho kre*éna vážně zastřelila. Chudák Kurt, ale doufám, že se z toho dostane (jestli ne, uškrtím TĚ. na dálku :D)
Jinak se mi líbilo, jak se postoj Sebba změnil a že Blaineovi nic nevyčítal a prostě ho tam odvezl.
Jinak naštvaně hledím na obrazovku a pokouším se tě telepaticky přimět, aby jsi tu dala tu novou kapitolku :D
Takže z celkového hlediska : ÚŽASNÉ, dokonalé, Kurtík chudák, Blaine správňák. Těším se na další kapitolku a nemůžu se dočkat. :)

9 Angela | E-mail | 1. ledna 2015 v 22:24 | Reagovat

GREAT DR OJABU, který přivedl můj manžel se ke mně jen jeden den. Mé jméno je Angela jsem z Velké Británie, jsem se oženil před 1 rokem. Můj manžel a já jsem žil velmi šťastný a krásný život. Tak jak šel čas, začal jsem si všímat této podivné postoj, který byl disponující. Ten se nyní bude spolu s dalšími dívkami, do té míry, že už není vyzvednutí mé volání, a on nebyl ani spát v domě ještě. Stal jsem se zmatený a nevěděl, co mám dělat. Tak jsem se stal strach a pletl, že přinesl tolik myšlenek v mé mysli, protože jsem ještě nikdy nezažil nic podobného v životě. Tak jsem se rozhodl navštívit kouzlo kolečko, aby zjistil, jestli mi může pomoct. A tak hned jsem šel na internet, kde jsem viděl úžasnou svědectví kouzla kolečka, která něčí bez milenku přivezl, "DR OJABU", tak jsem ho okamžitě kontaktoval a vysvětlil jsem mu všechny své problémy a on mi řekl, že to bude velmi snadné pro něj řešení, v porovnání s těmi, které mu předtím. A on mi taky dal nějaký důkaz, že se opravdu jisti, že jeho práce, a ujistil mě, že můj manžel se vrátí ke mně, jakmile je až s casting kouzla. A také mi řekl, abych veškerou svou důvěru v něj, a opravdu jsem ho poslechl. Tak to bylo 08:00 na příští ráno, když jsem se chystal jít do práce, když jsem dostal můj manžel výzvu, a on mi řekl, že se vrací domů, a on byl omlouval se mi, mi říká, že je velmi Omlouváme se za bolest, že mě stála. A po několika hodinách, opravdu se vrátil domů, a to bylo, jak jsme pokračovali v manželství s hodně lásky a štěstí, a naše láska byla silnější než teď, jak to bylo předtím. DR OJABU mi také řekl, že kdysi moje srdce touha byla poskytnuta ke mně, že bych měl jít a svědčit o jeho práce přímo tady na internetu. Právě teď jsem nejšťastnější žena na světě dnes píši toto svědectví, a já chci opravdu poděkovat "DR OJABU" pro podání zpět svého manžela, a přináší radost a lásku ke své rodině. Takže moje největší rada pro vás, kteří tam váš manžel nebo vaše žena chovala divně, nebo máte jakýkoliv problém s vaším vztahem, nebo cokoli, co má co do činění s kouzla kouzlení, on je schopen řešit jakýkoliv problems.All, co potřebujete udělat, je pro můžete kontaktovat tohoto muže kdykoliv, a ujišťuji vás, že to bude pomoci pro vás, já jsem 100% jistý, že to bude řešit to, pokud už budete potřebovat jeho mu pomohl kontakt s tohoto e-mailu: ojabuspelltemple@gmail.com

10 Karin | 29. ledna 2017 v 15:18 | Reagovat

Bulím jak mala Adam je hajzl doufám že jej zavřou. O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama