Can you love me again? 6

16. prosince 2012 v 22:22 | Christy

6. Big mistake

Vím, že jsem psala, že dopíšu prvně I Will be there for you forever, ale nějak mi nejde dopsat další kapitolku, tak aby jste měli, co číst, tak dávám Je těžké být sám sebou II. - Can you love me again?
Jako vždy mě potěší vaše komenáře
Líbající
SLOV:2599

POV Kurt
Procházel jsem nemocničními chodbami k pokoji Angie. Přemýšlel jsem nad celým včerejším dnem. Od premiéry, po tragédii až k nočnímu telefonátu a starosti od Blaina. Nevím, co tímhle sleduje, ale včera mi to pomohlo, ale to bylo včera. Dneska jsem na to sám a budu muset čelit psychicky zničené Angele. Tiše jsem proklouzl do pokoje, kde seděla a hleděla na bílou stěnu. Když zbystřila, že někdo přišel, natočila hlavu a já si teď mohl všimnout slzy, které stékali po její tváři. Bezmoc, zklamanost, bolest a strach z jejích očí vyzařovala. Přisedl jsem si na židličku vedle postele a uchopil její ruku do své.
"Omlouvám se," vzlykla a oplatila můj stisk.
"Za co?" nechápavě jsem vykulil oči a obě naše ruce jsem stiskl.
"Že jsem ti nic neřekla," vysvětila mi se slzami v očích, "chtěla jsem až po premiéře. Abychom mohli oslavit obojí. Tvůj úspěch a moje těhotenství."
"Je mi to líto," zašeptal jsem v naději, že pro ni má slova budou mít alespoň nějaký účinek.
"Jak je možné, že ta kulisa vůbec spadla?" zeptala se. Mám ji to říct? Co když mě bude nenávidět? Můžu za to já. Cítil jsem, jak mi po tváři stéká slza. Rychle jsem ji setřel a doufal, že také nepozorovaně. Smůla. Všimla si.
"Kurte! Proč spadla?" zvýšila nepatrně hlas a upřeně se dívala do mých očí.
"J-já nevím," zalhal jsem, "ale zjistí to. Slibuji."
"Řekl ti doktor-," odvrátila tvář a popotáhla. Třásla se a ztěžka dýchala. Sedl jsem si tedy k ní a konejšivě ji hladit po vlasech. Zůstal jsem tam, dokud neusnula a pak se vydal pomalu k autu a následně domů. Můj směr cesty se nakonec, ale změnil. Stočil jsem volant do jedné z kaváren, ve které jsem se usadil k jednomu ze zadních stolů. Vytáhl jsem tablet a rozhodl se vše napsat Mercedes.
Moje drahá kamarádko,
Za prvé strašně mi chybíš. Doufám, že jednou zabloudíš i do NY a navštívíš mě. Moje schůzka s Blainem dopadla…no vlastně tohle ani nechci řešit. Chci ti říct, že vím, že si chtěla přijet na premiéru, ale myslím, že vlastně je dobře, že byla přesunuta a ty jsi nemohla přijit. Byla to katastrofa. Spadla jedna z největších kulis přímo na jednu z hereček. Když mi následně doktor řekl, že byla těhotná…nevíš, jak to bylo hrozné, když vím, že to byla moje vina. Přišel jsem domů, kde před dveřmi byl puget rudých růží se vzkazem. Abys tomu rozuměla, co chtěl vzkazem vůbec ten člověk říct, měl bych ti vysvětlit příhodu, co se stala před několika dny. Byl jsem kupovat látky na šaty pro Rachel a potkal Adama, který chtěl, abychom jsme se dali dohromady. Já řekl, že ne. Pak mi volal a řekl, že zničí mě i Blaina. Nebral jsem to na vědomí, ale když spadla ta kulisa a doma byl ten vzkaz, který říkal, že to udělal on. Mám strach. Nejhorší bylo, že to odnesl úplně nevinný člověk. Zničil moji hru…ublížil Angie. Co když ublíží Blainovi nebo dokonce i Sebastianovi? To nechci! Nechci, aby se někomu ještě něco stalo. Sebastian mi je jedno, ale když se mu něco stane, Blainovi to ublíží! Měl bych s Adamem být, aby nikomu už neublížil?
Kurt
Stiskl jsem odeslat, dopil kávu a snědl koblih, které jsem si objednal a vyrazil konečně domů. Nebylo žádným překvapením, že Rachel nebyla přítomna. Dal jsem si tedy sprchu, pak si zapnul Titanic a zachumlal se do šedé pletené dečky. Zrovna v části, kdy loď narazila do ledovce, se rozezvonil zvonek jako splašený. S proudem ostrých nadávek jsem vstal a proklínal toho, kdo takhle zběsile zvoní.
"Zblázni-," vyjel jsem na dotyčného, ale zarazil mě zvednutím ruky.
"Pustíš mě dál?"
"Nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad," zkřížil jsem mu cestu rukou, kterou jsem opřel o futra.
"Musím s tebou mluvit," nedal se a moji ruku odstrčil.
"Nemůžeš si tu prostě napochodovat jen tak, Blaine," vražil jsem ho pohledem.
"No to teda můžu," otočil se ke mně, "myslím, že ten e-mail nebyl pro mě."
"Jaký zas e-mail?" zamračil se nad mou otázkou. Vytáhl svůj mobil, chvíli klikal a pak to otočil na mě. Do háje. Do tváří se mi nahrnula krev a nedokázal jsem odtrhnout oči od e-mailu, který měl patřit Mercedes.
"Jak jsem si to mohl splést," praštil jsem se do čela.
"To je jedno," mávl nad tím rukou, "píšeš tam, že nechceš, aby mi Adam ublížil a že to on udělal Angele."
"Jo, teda já nevím," zmatkoval jsem, "nechci, aby ublížil komukoliv."
"Uvědomuješ si, že chce zničit především tebe," poukázal na fakt, který mě pořád pořádně nedocházel.
"Je jedno, co se stane mě," zamračil jsem se, "ale nebude ubližovat nikomu jinému. Vždyť odmítl jsem ho já."
"Kurte," zakroutil hlavou, "měl bys to říct policii."
"Bože ne,"
"Co ne? Jak ne!" vyjekl, "on ti ublíží!"
"A co tobě je sakra do toho? Dáváš mi tady kázání, ale rok a půl ti to bylo jedno," vybouchl jsem a už jsem křičel.
"O tom se, ale nebavíme," bránil se.
"Já se tě prostě ptám, o co ti jde?!"
"O co mi jde," utrousil a naštvaně si mě měřil, "může ti ublížit. Mám o tebe strach."
"Strč si svoji starost za klobouk a starej se tam o Sebastiána," poradil jsem mu. Znovu se ve mně ozval osten žárlivosti.
"Ne," řekl pevně a trucovitě si sedl na gauč.
"Co chceš jako dělat? Sednou si tady na můj gauč a sedět tu jak dlouho?" založil jsem si ruce na prsa a posměšně se ušklíbl. Přišlo mi to absurdní. Takhle celá hádka nikam nevedla.
"Zůstanu tu do doby, dokud s tím něco neuděláš,"
"Myslím, že Sebastianovi by se to nelíbilo," vytrhl jsem mu polštář s kterým si pohrával a položil ho na své místo, tedy do rohu gauče.
"Poslouchej, Sebastian je zaprvé na služební cestě a za druhé, i kdyby nebyl, co ti je po tom, co se mu líbí a co ne," mrkl na mě a natáhl se na celou délku pohovky.
"To, že máš přítele bůh ví kde mě mrzí a i to, že nemáš chlapce na spaní, ale já jsem unavený a chci si od všeho odpočinout," shodil jsem mu nohy a tyčil jsem se nad ním.
"Chlapce na spaní," zasmál se, "to mi fakt, ale fakt nevadí. A co se týče odpočinku, lépe se odpočívá ve dvou no ne? Ale tohle nám vůbec nejde viď?"
"Prostě se seber a padej odsud," ukázal jsem již trochu naštvaně na dveře.
"Sedej," posadil se a poklepal na místo vedle něj.
"Minule to nedopadlo nejlíp," připomněl jsem mu, ale i přesto jsem si přisedl.
"Dle tvého úsudku,"
"Na tohle vážně nemám náladu," zamumlal jsem a zaklonil hlavu dozadu. Cítil jsem nepříjemné napínání ve svalech a i na zádech. Únava z práce a také dvou nocí, které jsem nemohl spát. Promasíroval jsem si trošku krk a nevědomky zasyčel.
"Přetažený?" ozval se hlas Blaine vedle mě.
"Říkal jsem, že jsem unavený,"
"Ukaž," dal mi pryč ruku a zatlačil na místo, kde to bolelo. Jenže to jsem nějak nevnímal. Seděl jsem jako přibitý a soustředil se jen a pouze na lehké pohyby jeho rukou, kterými mi masíroval krk. Hlasitě jsem vydechl a zavřel oči. Ani nedokážu popsat, jak na mě jeho dotek příjemně působil. Snažil jsem si sám sobě nalhat, že všechno už zmizelo a že je definitivní konec, ale zase se mě pouze dotkne a ve mně hoří plamen vášně. Všechno se mi vrací. Vánoce, na které jsem mu dal řetízek s přívěskem. Na náš první rozchod a pak následné usmiřování. Všechny chvíle od začátku až po ta slova, která mě zničila jako dynamit bořící budovu.
"Lepší?" zeptal se. Párkrát jsem zamrkal a lehce přikývl.
"Děkuji," na tváři se mi objevil lehký úsměv.
"Tak budeš s tím něco dělat?"
"Blaine," povzdechl jsem si, "tohle je moje věc. Ty na sebe prostě jen dávej pozor dobře?"
"Vždycky jsi byl tvrdohlavý," zakroutil hlavou, "ale jestli to chceš takhle, nebudu tě přemlouvat."
"Super," vyskočil jsem na nohy, "takže můžeš jít viď?"
"Jde vidět, jak rád by ses mě zbavil, takže asi nemá cenu zůstávat," řekl. Nejednou mi ho bylo neuvěřitelně líto a uvědomil jsem si, jak to vyznělo. Jistě, že jsem nechtěl, aby odešel, ale čím dál bude, tím méně to bude bolet. A navíc vypadal, jako by ho moje slova zranila. Z jeho očí zmizely oné jiskřičky, které jsem tak moc miloval a typický úsměv mu opadl. Jenže náhle jsem si vzpomněl, jak se choval on ke mně, když mi řekl, že mě nemiluje a ať mu dám pokoj. Jenže to bylo dávno a já mám v hlavě takový zmatek, jako ještě nikdy.
"Blaine," zastavil jsem ho, když už se natahoval po klice. Zastavil se, ale neotočil. Proto jsem pokračoval: "Jestli chceš, můžeme se podívat na nějaký film nebo tak. Rachel nebude doma a mě se hodí společnost."
"Myslím, že tohle nechceš," zakroutil hlavou, stále otočený zády.
"Sakra, jak můžeš vědět, co chci?" dupl jsem nohou jak malé dítě. Ale vážně mě už jeho chování vytáčelo.
"Měj se, Kurte a dávej prosím na sebe pozor," řekl, ještě než otevřel dveře a prošel jimi.
"Do háje," zaklel jsem a s rukama na obličeji se otočil kolem dokola. Pokašlal jsem to. Proč si to sám ničím, to jsem sám nevěděl. Možná mě prostě štve, že s ním nedokážu být kamarád po tom všem. Možná tím, že vím, že má přítele, který ho miluje nebo také tím, že se nedokážu smířit, s faktem, že jeho slova před rokem a půl byla pravdivá. Je tohle vůbec to, co jsem chtěl? Mít dobrou práci, přátelé, ale nemít toho, koho potřebuji nejvíc? Jak říká Rachel, vždy se musíš vzdát něčeho, abys mohl mít to, co vlastně na konec ani nechceš. Další věc, která mě děsí více než to, že se nedokážu posunout dál je Adam. Jestli je vážně schopen ublížit někomu jako Angela, co teprve může udělat mě nebo Blainovi? Nechci, aby se někomu něco stalo.

***

Bylo deset minut po deváté hodině ranní a počasí venku bylo po dlouhé době chladné a smutné. Z šedých mraků, které pohltili celé město, dopadali studené a velké kapky deště. Místo toho, aby mně probudili sluneční paprsky, které se dostaly přes závěsy, mě vzbudily kapky bubnující o parapet a v dáli se už hlásila o slovo bouřka. Byl to jeden z těch dnů, kdy jsem pohlédl z okna a řekl si. Sakra tam se mi vážně, ale vážně nechce. Lidé se skrývali pod deštníky, různých barev nebo také jen pod novinami nebo bundy, které si drželi nad hlavami. Odvrátil jsem pohled od dění venku a usmál se na svou kamarádku, která se pravděpodobně už delší dobu opírala o dveře do prostorné šatny.
"Dobré ráno," uculila se a přešla k oknu, kde jsem stál.
"Ne moc dobré,"
"Můžu se na něco zeptat?" zeptala se, oči upřené na město pod námi.
"Jistě,"
"Včera tady byl Blaine viď?" obrátila se konečně na mě.
"Jo, chvíli," pokrčil jsem rameny a vůbec mě v tu chvíli nenapadlo, jaké myšlenky se jí mohou honit v hlavě.
"Myslela jsem, že si s ním skončil," zamračila se.
"Rachel," okřikl jsem ji, "za prvé ano, skončili jsme spolu a za druhé, copak by si mi to nepřála, kdybych s ním byl znovu?"
"Přeji ti všechno, co si myslíš, že je pro tebe správné, ale já tady byla, když z tebe byla troska chodící kolem," připomněla mi první dny v NY, "já viděla, jak nemůžeš začít znovu. Jak si byl protivný, jsem zažila na vlastní kůži a také jsem tě slyšela, jak po nocích pláčeš. Nemysli si, že to nevím. Téměř jsem mohla cítit bolest, která tě užírala. Pocit, že si pro něj nebyl dost dobrý. Viděla jsem, že si to vyčítáš. Hledal si chybu v sobě. Potom jsi zapomněl vlastně, vypadalo to, že si na něj přestal myslet. A pak znovu přijel a snaží se tě oblbnout znovu i přesto, že má přítele. Kurte, proboha já po tebe chci jen to nejlepší. Nemysli si, že ti nepřeju, abys byl šťastný, ale tohle není správné. Není to férové, věř mi."
Během její řeči jsem si uvědomil dvě věci. První byla ta, že mám tu nejlepší kamarádku na světě a ta druhá byla ta, že ho prostě nedokážu vyhnat z hlavy. Slzy, které se mi kutálely po tváři, byly jak dojetím, tak i bolestí.
"Kurte, já ti nechtěla ubl-," zarazil jsem ji a silně ji objal.
"Jsi ta nejlepší kamarádka na světě," pevněji jsem ji stiskl. Oba jsme tam jen tak stáli a objímali asi půl hodiny. Miluji svou kamarádku a ona je mým vším. Pocit prázdnoty však nedokázala zaplnit. Věděl jsem, co mi chybí. Chybí mi probouzet se ráno vedle někoho. Těšit se domů na někoho, kdo na mě čeká. Sice je mi jen dvacet, ale přesto bych už chtěl mít někoho vedle sebe. Krom Rachel samozřejmě. Někdy přemýšlím, jestli mě režírování baví. Zajímalo by mě, jak mě Adam chce zničit, protože mohl klidně zařídit můj vyhazov, jenže on spíše ničí všechny nevinné a všechny, kteří jsou pro mě důležití.
Přesto, že se mi do toho deštivého počasí nechtělo, musel jsem. Zdálo se, že tenhle den bude na nic. Když jsem parkoval u divadla, ozvala se rána a náraz do zadní části mého auta, způsobil, že jsem se praštil do hlavy. Než jsem se vzpamatoval, zaklepal někdo na okénko. S trhnutím jsem se otočil a vykulil oči.
"Parádní, zrovna s tebou chci mluvit," zazněl hlas vedle mě.
"Do háje, to si mě musel nabourat?" vystoupil jsem a skoro toho kudrnatého pitomce sejmul dveřmi.
"Ne to bylo omylem," zazubil nevině. Držel jsem se zuby nehty, abych ho nezabil.
"Co jsi chtěl? Víš, mám i takovou fajnovou věc a jmenuje se mobil," řekl jsem a prohlížel škody na autě.
"Vím no," podrbal se ve vlasech, "ale Sebastián je tak trochu žárlivec."
"Žárlí na co?" nechápal jsem. Prsty jsem přejel po rýze, která byla viditelná nejvíce.
"Že ti volám. Taky, že jsem minule přišel pozdě-"
"Hele Blaine," zarazil jsem ho, "vážně mě nezajímají problémy a ani tvůj žárlivý přítel, ale něco mě vážně zajímá. Co jsi po mě chtěl? Když jsi mi musel nabourat auto."
"To auto mě mrzí. Zaplatím to. Chtěl jsem se tě zeptat, jak by mi ten Adam mohl chtít ublížit," vypadlo z něj, "protože mi přišla smska."
"Jaká?" vyděsil jsem se. Blaine zalovil v kapse, vytáhl mobil a začal číst.
"Ví tvůj sladký přítel, co provádíš po nocích se svým bývalým přítelem?" přečetl a mě skoro trefil šlak.
"Jak to sakra ví?" vyjekl jsem.
"Nevím," pokrčil rameny, "ale jestli se Sebastian dozví, že jsem byl s tebou a že jsem mu lhal, zabije mě."
"A co mám jako dělat?"
"Ty? Co mám dělat já?" křikl. Tohle bylo poprvé, co na mě takhle křičel.
"Co ty můžeš ztratit?" vykřikl jsem se slzami v očích, "Sebastiána? Já můžu ztratit úplně-."
"No jo," překřiknul mě, "jen Sebastiána. Jen můžu ztratit člověka, na kterém mi záleží."
Skousnul jsem si ret, abych neřekl nic, co by ho mohlo rozčílit ještě více.
"Dej mi už pokoj," zašeptal jsem zničeně se slzami v očích. Zamkl jsem auto a dříve než by mě mohl zastavit, jsem odešel. Tak strašně to bolelo. Znovu. Ta díra, která se za ten rok a půl, alespoň trochu zmenšila, mi opět rozežírala hruď. Chtěl jsem křičet, do něčeho praštit, ale teď to prostě nešlo. Věděl jsem, jednu věc. Musím udělat něco, abych Blainův vztah zachránil. Aby byl šťastný. Co se potom stane se mnou mi už bude jedno.Rychlými pohyby jsem začal psát e-mail.

Milá Mercedes,
Chystám se udělat velkou hloupost, ale pro něco dobrou věc. Někdy ti to řeknu, jen jsem ti chtěl říct, že až budeš mít někdy cestu do NY. Rád tě uvidím
S láskou tvůj nejlepší kamarád Kurt
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Nicole Damita | 17. prosince 2012 v 1:16 | Reagovat

Oh bože O_O potrebujem dalšiu časť a to čoskoro prosíííííííím :-| a inak bolo to super :-)

2 Andílek | Web | 17. prosince 2012 v 16:49 | Reagovat

pěkné, těším se na pokračování

3 Engli | 17. prosince 2012 v 20:45 | Reagovat

jáááááj to byla dobrá kapitola ... napínavé.... doufám, že budeš teď v této povídce pokračovat, protože je to vážně skvěle našlápnuto ...

4 Christy | E-mail | Web | 17. prosince 2012 v 20:59 | Reagovat

[1]:

[2]: Děkuji :)

[3]: No mám už dvě kapitolky dopředu napsané!:-P  A zveřejním asi zítra nebo pozítří, protože musím kapitolu ještě překontrolovat, ale myslím, že se čtenářkám bude líbit, jaký zvrat povídka bude mít :-)

5 Nikola | Web | 18. prosince 2012 v 14:55 | Reagovat

Olalala!! Jupí jupí jou! Další kapitolka :D
Tahle povídka je naprosto dokonalá.
"Moje drahá kamarádko.." myslím, že ten email nebyl pro mě :D
Jinak opět a jak jinak taky, naprosto skvělé, četlo se to úplně samo a vážně jsem zvědavá co bude dál. Vážně se Kurt "obětuje" a dovolí Adamovi s ním tak vytírat? A co Sebastian, udělá Blaineovi žírlivou scénu?
No jsem vážně napnutá a strašně se těším, co bude dál protože ty nás vždy dokážeš překvapit! :D

6 Christy | E-mail | Web | 18. prosince 2012 v 18:14 | Reagovat

[5]: Kdyby jen to :-D Zvrat v povídce mě osobně se hodně líbí, doufám, že se bude líbit i ostatním...a Adam se ještě vybarví a v tom dobrém to nebude ;) A jestli máte někdo návrhy s kým by mohl být Sebby nakonec, tak ráda příjmu vaše návrhy :-D

7 Karin | 29. ledna 2017 v 15:06 | Reagovat

Tak proč ten blb za ním pořád leze. [:tired:]

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama