Can you love me again? 12

31. prosince 2012 v 18:36 | Christy

12. You missed your chance

Chci vám všem popřát Šťastný Nový rok 2013

Ahoj, je tady další kapitolka Can you love me again?!! Vzah Kurta s Blainem je na dobré cestě a dokonce budou muset spolu trávit nějaký čas, aby ho Blaine ochránil, protože nikdo neví, kde se Adam skrývá. !




Nemohl jsem uvěřit, že já a on jsme se znali a ještě tak dobře, abychom dělali takové bláznivé fotky. Byli jsme pravděpodobně někde v přírodě, protože za námi byla velká skála a kolem ní několik stromů. Blaine měl šilhavé oči a já vypadal překvapeně, ale pořád srandovně. Měl jsem ruce okolo jeho krku. Usilovně jsem se snažil vzpomenout, alespoň na něco, na nějakou maličkost, ale nešlo to. Podíval jsem se na něj a pokynul mu, aby mluvil.
"Bylo by jednoduší se ptát," poznamenal po chvíli.
"Byli jsme si blízcí?"
"Jak se to vezme," řekl, "kdysi ano, potom už ne tolik."
"Jak to myslíš?" nechápal jsem.
"Sedni si," pobídl mě znovu a já stejně zůstal stát, "hodně blízcí. Rok a půl jsme byli spolu."
"Rok a půl?" vydechl jsem. Nikdy předtím jsem s nikým nebyl. A určitě jsem nečekal, že tak dlouho by se mnou někdo vydržel a teď mi tady člověk, kterého vlastně ani neznám řekne, že jsme byli pár rok a půl!
"Předtím jsme spolu byli asi měsíc,"
"My se rozešli a dali se zase zpátky do kopy?" divil jsem se, protože moje zásada vždy byla, že je jen jedna šance, nikdy dvě nedej bože tři.
"Proč jsi tak udivený?"
"Já jen, nedávám druhé šance," řekl jsem hrdě, ale hned mi zase shodil hřebínek.
"Někdy ty druhé šance jsou nejlepší,"
"Tak, ale tady v New Yorku jsem byl sám, protože tě nikdo nezná," poznamenal jsem chytře.
"Jo," zamumlal, "protože jsem se s tebou rozešel."
"Proč? Nestačil jsem ti?" nevím proč jsem byl nepříjemný, jen mě naštvalo, že mi dal košem, jako by to bylo přirozené být na něho hnusný.
"Nebuď takový," úzkostně se mi zadíval do tváře, ale mě to prostě nějak chytlo. Nechtěl jsem být milý, pohltil mě vztek a já nevěděl proč.
"Hnus poslouchat pravdu co? Prostě řekni, že si chtěl lepšího!"
"Nic nevíš!" rozkřikl se, "nevíš absolutně nic. Co kdyby sis prostě sedl na zadek a nechal mě ti vysvětlit, proč jsem to udělal. Nebo klidně můžeš jít a zůstat zase neinformován a klidně zase můžeš skočit do náruče nějakému vrahovi!"
Vyjeveně jsem na něj hleděl, on se hned začal omlouvat: "Promiň…já…já jen nechci, abych tě znovu ztratil."
"Proč jsi to dovolit teda poprvé?" zeptal jsem se. Měl jsem, co dělat, abych potlačil slzy, protože mi znovu hezky připomněl, co se stalo.
"Poprvé? Byl jsem zmatený a ty jsi měl problémy s Davidem, prostě se to semlelo a po druhé," zhluboka se nadechl, "jsem tě nechtěl držet od tvého snu."
"Co to znamená?"
"Chtěl si zůstat ještě rok v Limě a počkat a já to nechtěl, protože tam si prostě nepatřil. Tak jsem ti řekl, že tě nemiluju," zadíval se z okna, jakoby snad vzpomínal, "uvěřil si tak strašně snadno."
"A dál?" zeptal jsem se neutrálním tónem, přestože se mi to zdálo dojemné. Jenže jak můžu vědět, že mi nelže? Co když mě doopravdy nemiloval a chtěl lepšího?
"Dál?" pohlédl na mě, "našel jsem si jiného a-,"
"Říkal jsem to," přerušil jsem ho.
"Chtěl jsem zapomenout, protože jsem ti až příliš ublížil," ignoroval moji poznámku, "věděl jsem, že mě zpátky nevezmeš."
"Co děláš teda tady? Proč se mi snažíš doslova vlézt do zadku?" zeptal jsem se a sám jsem zaslechl v hlase aroganci.
"Přijel jsem tu ještě před tím, než jsi byl s ním," pokračoval odměřeným hlasem, "myslel jsem, že to zvládnu, držet si od tebe odstup, ale nešlo to. Pak jsme se pohádali a ty jsi naznačil, že mě už nechceš vidět-,"
"Něco na tom asi bude," znovu jsem ho přerušil.
"Chci tě chránit, Kurte," natáhl ke mně ruku, ale já ucuknul. Stáhl ji tedy zpátky, "odvezu tě domů."
"P-počkej to je všechno?!"
"Nic víc nepotřebuješ vědět," rozhodl a podal mi moje věci, "počkám dole."
"Ne," zarazil jsem ho, "já nejdu domů. Nechci k Rachel a ty jsi říkal, že můžu zůstat tady."
"A ty jsi říkal, že chceš domů," připomněl mi, ale nechal mě u něj přespat. Zůstal jsem v jeho pokoji a on někam odešel. Zůstal jsem tam sám s myšlenkami, které bych nejraději vymazal. Prvně tu bylo to, na co jsem si vzpomněl. Jak mě praštil do hlavy. Roztřásl jsem se vzlyky, které nešli zastavit. Přitáhl jsem si kolena k bradě a plakal jsem. Nejhorší vzpomínky se vrací. To před čím se mě Rachel, táta, Carol snažili chránit. Před bolestí, která byla vážně hrozná.
"Kurte," ozvalo se těsně vedle mě a Blainovi silné ruce mě objali. Objal jsem ho pažemi kolem krku a přitiskl se k němu blíž. Neodstrčil mě, naopak své sevření zesílil.
"Je to v pořádku, už jsi v bezpečí," opakoval stále dokola a zabalil mě do teplé peřiny. Byl jsem zmatený sám sebou, protože ještě před chvíli jsem se na něj zlobil a teď? Teď jsem ho chtěl mít, co nejblíže. Jenže ani slzy nedokázali zakrýt ten obraz - rozzlobený výraz toho, kdo mě téměř zabil.
"On mě chtěl zabít," vzlykl jsem.
"Já vím," zašeptal.
"To je strašné," položil jsem hlavu na jeho hruď. Utřel mi oči. Párkrát jsem se zhluboka nadechl a snažil se uklidnit. Konejšivě mě hladil po zádech a já se za chvíli alespoň trochu uklidnil. Tiše jsem seděl v jeho náručí a mnul kraj peřiny.
"Zůstaneš se mnou prosím?" zadíval jsem se na něj a vpíjel se do jeho oříškových očí. Lehce přikývl a usmál se.
"Jestli chceš," odpověděl a jeho dech mě pohladil po tváři. V jeho náručí bylo tak snadné zapomenout na všechno kolem a žít pouze okamžikem. Byl milí i přesto, že jsem na něj před hodinou byl zlý a nepříjemný. On mě dokonce uklidnil a zůstal celou noc. Usnul jsem, na chvíli jsem nevěděl o světě a nevěděl o bolesti, kterou mi někdo, jehož jméno jsem stále nevěděl, způsobil.

Probudil jsem se a venku byla tma. Pootočil jsem hlavu a uviděl, jak klidně spí, ten, který mi také ublížil, ale jinak. Přesto, že nevím, kdo vlastně tenhle muž je, věděl jsem, že mi chce pomoct. Pravidelně oddechoval a na tváři mi pohrával lehký úsměv. Asi se mu něco pěkného zdálo. Hlavu jsem si položil zpátky na jeho hruď a zavřel oči, vychutnávající si tuhle chvíli dokud to jde. Cítil jsem se tak příjemně, ale jestli to byla láska, jsem nemohl říct. Můžu milovat někoho, koho vlastně svým způsobem neznám? Mohlo to prostě ve mně zůstat? Vždyť měl dvě šance a skončilo to. Nevyužil je. Proč by to teď mělo být jiné, proč by mě dostat tu třetí? Jestli o ni stojí, protože to neřekl a ani nenaznačil. Přiznávám, nedal jsem mu moc možnost to říct nebo naznačit.
***
Nevím, v kolik jsem usnul, ale vstával jsem v osm a Blaine pořád spal. Ač nerad, tak jsem se od něj odtáhl a posadil se. Co bude teď? Prostě půjdu domů? Jak se mám chovat k Rachel?
"Dobré ráno," ozval se trochu chraplavý hlas. Otočil jsem se na něj a usmál jsem se.
"Dobré," skousl jsem si ret, stále hledící na osobu ležící vedle mě. Otočil se na břicho a nahmatal mobil.
"Ouch," zabručel, "musím vstávat."
"Proč?" zeptal jsem se hloupě. Jistě, že musel. Je pracující občan a ještě policista.
"Poslouchej," začal, když přes sebe přetáhl čisté, černé tričko, "mám nápad. Protože teď už víš, alespoň něco, tak bych to měl rád všechno pod kontrolou. Takže zavolám Rachel, domluvím se s šéfovou, aby mi dala na nějakou dobu volno," naznačil uvozovky ve vzduchu a pokračoval, "a ty i Rachel budete bydlet na nějakou dobu tady."
"To jsi vymyslel sám?" rýpnul jsem si, ale tentokrát s pobavením.
"Neštvi mě," zasmál se a hodil po mě jeden z polštářů, který ležel na zemi, "bereš nebo ne?"
"Kolik tu máš pokojů?" zeptal jsem se.
"Tenhle," ukázal na pokoj, kde bylo vážně útulně. Velká postel u zdi, uprostřed místnosti s nadýchanými, hnědými peřinami. Celý pokoj byl vlastně do hnědo-bílé barvy. Na oknech byli závěsy, které se mi snad líbili nejvíce, "a pak jeden naproti. Víš, mám velké přízemí, kde je obývák s kuchyní."
"Aha," hlesl jsem, "a kde bude spát Rachel?"
"Jestli nemáš problém s tím spát tady se mnou, bude v tom druhém,"
"A kdybych měl problém?" zajímal jsem se.
"Nerad, bych vám pokoj přenechal, ale já bych musel jít do toho naproti,"
"Myslím, že to tady s tebou přežiji," zasmál jsem se a znovu na mě letěl polštář.
Jak řekl, tak udělal. Jen co jsme se nasnídali, ovesných vloček, zavolal Rachel, který byla pravděpodobně rozčílena, protože Blainovi se na čele objevila malá vráska. Potom mi řekl, že Rachel zabalí nějaké věci a přijede kolem oběda a on se bude snažit přijet, co nejdříve. Rachel vážně přišla kolem oběda, ale já se s ní nehodlal nějak vybavovat. Když mě objala, nechal jsem ruce spuštěné a pak následovala malá hádka, při které se jí z očí spustily slzy. Tak jsem neměl to srdce se na ní zlobit a objal jsem ji.

"Našli jste si k sobě cestu jednou," řekla, když jsem si vybaloval věci, které mi donesla, tedy ty základní. Oblečení jsem si nevyndal, protože jsem nevěděl kam ho vlastně dát, ale věci jako notebook, skicák a hygienické věci jsem si vybalil.
"Dvakrát," opravil jsem ji po tom, co jsem vyšel z koupelny, která byla hned u pokoje s velkou vanou a i sprchovým koutem. Prostě nádhera.
"Co všechno ti vůbec řekl?" zjišťovala a následovala mě do obýváku, kde jsem si sedl na gauč.
"No vlastně nic moc," zamračil jsem se, "jen to, že jsme spolu byli?"
"Řekl ti, proč tě odehnal?"
"Myslíš, jak mi řekl, že mě nemiluje?" ujistil jsem se, a když přikývla, zavzpomínal jsem na včerejší rozhovor, "říkal něco, že jsem do Limy nepatřil a že jsem kvůli něj, chtěl zůstat a on to nechtěl."
"Tak proto!" vykřikla, "to je takovej debil!"
"Cože? Rachel o čem to mluvíš?" nechápal jsem a dožadoval jsem se vysvětlení.
"Přece o tom, že to vysvětluje, že s tebou byl celou dobu v té nemocnici a že byl tak v háji, když nám doktor řekl, že…," zarazila se.
"Pokračuj," zavrčel jsem.
"Že tě Adam bil. Blaine s tebou seděl dokonce i na Vánoce," dokončila.
"A ty jsi ho stejně ke mně nepustila,"
"Bála jsem se," špitla, "ale vy si k sobě najdete cestu."
"Co když ne? Co když už ho za tu dobu přešlo? Možná to ještě v té nemocnici cítil, možná mě stále miloval, ale co když teď už ne?" zoufal jsem si, "Já mám totiž pocit, že ho miluji, i když nevím, kdo to je."
"To je dobře," jásala a já se na ní nevěřícně podíval, "ne to, že nevíš kdo to je," dodala rychle, "ale to, že ho miluješ. Záleží mu na tobě, věř mi."
"Ach Rachel," povzdychl jsem si, "kéž bych mohl, jenže já jsem teď tak strašně zmatený."
"Já to chápu. Pokašlala jsem to,"
"Půjdu si dát sprchu," oznámil jsem ji a vylez nahoru do té obrovské koupelny. U okna se zastřenými žaluziemi byla vana a hned vedle ní skleněný sprchový kout. Teď jsem měl vážně dilema. Vana nebo sprcha? Nakonec jsem se rozhodl pro vanu. Pustil jsem vodu, více horké než studené a rozhlédl se po koupelně. Kde může mít pěnu do koupele.
"V rohu v levé dolní skříňce, jestli hledáš pěnu," ozvalo se od dveří. Lekl jsem se tak, že jsem se praštil o roh jedné ze skříněk.
"Blaine, vyděsil jsi mě," obořil jsem se, "nenaučili tě klepat? A proč mi tu vůbec lezeš?"
"Bylo otevřeno," řekl s klidem a odešel.
"Jo a to znamená, že tu klidně vlezeš," zamrmlal jsem si pod nosem a vzal onu pěnu z poličky. Nalil do vody, zavřel jsem dveře a pro jistotu se zamkl.
"Já tě nesním," ozval se z pokoje smích.
"Já jen pro jistotu," křikl jsem zpátky a musel se usmát. Vysvlékl jsem se a vlezl do vany. Už si ani nepamatuju, kdy jsem takhle v horké vaně ležel. No jasně, že se nepamatuju, jak bych mohl.

"Neutopil ses tam?" zaslechl jsem.
"Neotravuj," zamručel jsem, a přestože se mi nechtělo, vylezl jsem, oblékl se do volných tepláků, bílého upnutého trička a šedé mikiny, kterou jsem si nechal porozepnutou do poloviny, vyčistil jsem si zuby, nakrémoval si obličej a vysušil vlasy.
"Myslel jsem, že si se utopil," poznamenal ležící na posteli, už vysprchovaný a pouze v kraťasech, bez trička. Zalapal jsem po dechu a přešel k posteli.
"Ty ses už stihl vysprchovat?" dostal jsem ze sebe.
"Jo u Rachel, protože čekat, až se vykoupeš ty," odložil štos papírů a pohlédl na mě. Prohlížel si mě rentgenovým pohledem a to mě trošičku, fajn hodně mě to znervóznilo, "hezký ohoz."
"Hezký tělo," vypadlo ze mě a hned na to jsem zrudl.
"Dík," zasmál se, stále mě pozorující. Rychle jsem si lehl a otočil se k němu zády. Jak jen tak můžeš někomu říct, že má hezký tělo?
"Nečervenej se," šťouchl do mě. Nic, ignoroval jsem ho, "no ták."
"Nech mě," vypískl jsem, když mě začal lechtat. Bránil jsem se, seč jsem mohl, ale byl silnější.
"Když hezky poprosíš," lechtal mě dál.
"Ne," odmítl jsem tvrdohlavě, tak mě lechtal dál, a až když mi slzely oči a já řekl prosím, mě pustil.
"Byl jsi nakoupit?" zeptal jsem se.
"Jistě," zazubil se. Byl jako malé dítě. Roztomilý, malý chlapec. Možná Rachel měla pravdu. Našli jsme si cestu jednu, proč to neudělat i po druhé? Stejně ta třetí šance bude svým způsobem první.
"Umíš vařit?" vyskočil jsem na nohy.
"Jsem antitalent v kuchyni," zasmál se, "ale ty určitě něco úžasného uvaříš."
"Jo, ale ty budeš asistovat," tahal jsem ho z postele ven.
"To není-," nenechal jsem ho dopovědět a škubl jsem tak, že jsem ho konečně z postele dostal. Sešli jsme do kuchyně přes obývák, kde Rachel cvičila svojí choreografii. Podíval jsem se, co všechno koupil a musel uznat, že jsem byl více než spokojen. Nakoupil hodně zeleniny a mého oblíbeného lososa. Vytáhl jsem mrkve, brambory, dvě cibule, červenou a bílou a malou cuketu. Blainovi jsem přikázal, aby očistil zeleninu a nakrájel na středně malé kousky. Já zatím připravoval filety lososa, které jsem pokapal šťávou z limetky a chystal jsem se pokapat olivovým olejem, když jsem si všiml, jak Blaine krájí zeleninu.
"Takhle ne," vykřikl jsem a on leknutím sekl vedle, přímo do svého prstu.
"Do háje," zaklel a strčil ruku pod proud studené vody. Rychle jsem popadl lékárničku, když mi pověděl, kde je a zalepil jsem mu malou ranku, z které teklo docela dost krve.
"Podívej," pokynul jsem mu, postavil se za něj, chytl jeho ruku, dal do ní nůž a položil hlavu na jeho rameno, abych mu nezpůsobil další zranění, "brambory na osminky a pak přepůlit," krájel jsem s ním, "a mrkev rozpůlit podélně a krájet na malé kousky a hodím do vody a necháme chvíli vařit."
"Chápu," zamumlal. Pustil jsem tedy jeho ruce a odstoupil.
"Zbytek raději udělám já," usmál jsem se.
"Ne," zakroutil hlavou a natahoval se pro cibuli, "připrav toho lososa."
Pokračoval jsem tedy dál a sledoval ho po očku. Už to dělal správně, ale až příliš se na to soustředil. Rychle jsem mu ještě hodil stroužek česneku a pak už jsem již nakrájenou zeleninu, tedy česnek, cibuli a cuketu orestoval, osolil jsem, opepřil a posypal sušenými bylinkami. Příprava nám, spíše mě zabrala asi hodinku a už jsem prostíral.
"Na tohle nejsem zvyklý," poznamenal, když mi podával talíř.
"Vadí ti to?" otočil jsem se prudce, až jsem do něj vrazil a na poslední chvíli chytil talíř, který jsem mu vyrazil z rukou.
"Ne," zakroutil hlavou a dal poslední talíř na stůl. Já mezitím naložil na talíře a nalil vychlazený džus.
"Rachel," zavolal jsem ji a ona okamžitě přiběhla.
"Páni," nadechla se, "voní to úžasně."
"Dobrou chuť," usmál jsem se a pustili se do jídla. Celý oběd proběhl v tichosti. Nádobí nakonec zbylo na Rachel i přes menší dohadování.

"Co teď?" podíval jsem se na Blaina. Sedli jsme si na pohovku a Blaine stále mlčel.
"Co jsme dělali, když jsme byli spolu?" zeptal jsem se.
"Různé věci," ušklíbl se. Hned jsem pochopil, kam naráží, a zrudl jsem.
"Krom toho!" odvrátil jsem tvář.
"Zase se červenáš," rýpnul do mě a já se ještě víc otočil, "dívali jsme se na film, mazlili se, chodili ven, já nevím."
"Fajn to mazlení vyškrtneme," otočil jsem se na něj, "takže, buď se budeme dívat na film, nebo půjdeme ven."
"Jo," přikývl, "tak na co se chceš dívat?"
"Nepůjdeme ven?" zkusil jsem.
"Chceš jít ven?" podíval se na mě.
"Chci?" nebyl jsem si jistý.
"Neznám to tu, takže nemám žádné místa, kam bychom mohli jít,"
"Jo, ale jestli budu zavřený, zblázním se," povzdechl jsem si.
"Tak se běž převléct, něco vymyslíme," popohnal mě. Okamžitě jsem vyletěl na nohy a schody bral po dvou. Těšil jsem se jako malé dítě. Nebral jsem to jako rande, ale přesto jsem chtěl vypadat co nejlépe. Zvolil jsem fialovou košili, černou kravatu a úzké černé kalhoty, a když jsem vyšel z koupelny, oba jsme na sebe zůstali zírat. On měl na sobě béžové kalhoty, modrou bundu a černé retro brýle. Vyšli jsme z domu, který stál na kraji New Yorku, takže jsme jeli jeho autem, které si pravděpodobně dovezl, protože ho nechal na okraji cesty, když mě odvezl k němu.

Zastavil před mým domem a vystoupili jsme. Potom jsem se vydali do Central parku a byli úplně zticha. Nebylo to, ale to trapné ticho, bylo uklidňující. Nakonec jsme se vlastně celkem bavili a já se nějak rozmluvil o věcech, které určitě už ode mě slyšel. Koupili jsme si zmrzlinu a já se cítil, jako zamilovaný puberťák, když mi setřel trochu zmrzliny z koutku úst.
"Řekni mi o sobě něco," požádal jsem ho.
"Co bys chtěl vědět?"
"Jedno by mě vážně zajímalo," chvíli jsem přemýšlel, než jsem znovu promluvil, "jaké bylo se mnou chodit?"
"O hubu," usmál se pobaveně.
"Vážně?" zklamaně jsem na něj pohlédl.
"Dělám si srandu," uklidnil mě, "bylo to úžasné. Protože to byl můj první opravdový vztah."
"S nikým si před tím nechodil?" divil jsem se.
"Jo s Amy," přiznal. Vykulil jsem oči a chtěl něco říct, jenže předběhl mě, "to jsem si myslel, že jsem na holky. Pořád jsme se rozcházeli, protože to pro mě nebylo ono. A asi po třech měsících jsem potkal tebe."
"Byla by to dobrý kniha," přemýšlel jsem nahlas. Blaine se hlasitě rozesmál, až se lidi otáčeli.
"Což mi připomíná," skočil přede mě a donutil mě zastavit, "co ta tvoje knížka?"
"Jaká?" hrál jsem hloupého, "Žádná není!"
Dlouho mě ještě přemlouval, než to vzdal. Když se začalo stmívat, vzal mě ještě na večeři a já si vážně připadal, jako kdybychom byli na rande. Normálně se mi dokonce zdálo, že ta servírka s Blainem flirtovala.
"Mám dojem, že se jí líbíš," zabodl jsem pohled do oné blonďaté vysoké servírky.
"Nevšiml jsem si," otočil se na ni, "snad nežárlíš?"
"Prosím tě," odfrkl jsem si a odpil si ze sklenice vody.
Celou večeři do mě rýpal a já byl každou chvíli rudý až u konečků prstů. Když došlo na placení, nedohodli jsme se a nakonec platil on. V osm jsme dojeli zpátky a našli vzkaz od Rachel na ledničce.

Jela jsem s Bellou a Lisou. Blaine neměj strach, byl tu nějaký Noah a říkal, že na mě dohlédne. Doufám, že se nezlobíš. A nezlobte vy dva!
xoxo Rachel

"No doufám, že ten Noah je policajt," otočil jsem se na Blaina s otázkou vepsanou ve tváři.
"Jo, byl na výcviku se mnou," ujistil mě a hodil sebou na pohovku, "nemáš se čeho bát."
"Dobře," usmál jsem se a sedl si taky. Byl jsem si zcela jist, že všechno bude zase v pohodě. Zdá se, že ke mně stále něco cítí a jestli je to tak, myslím, že bych s ním mohl být šťastný.








 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

CRISSCOLFER / KLAINE ?

Klaine ♥
Crisscolfer ♥

Komentáře

1 Nicole Damita | 31. prosince 2012 v 19:28 | Reagovat

To bolo super =) som rada že sa dávajú pomaly dokopy.Rachel:"Tak proto!" vykřikla, "to je takovej debil!" Moja reč Rachel moja reč :D ale je to skvelé 3ťastný nový rok :-D

2 Andílek | Web | 31. prosince 2012 v 20:01 | Reagovat

krása! Rachel je prostě Rachel, ale krásně to vystihla :D  :D

Šťastný nový rok

3 Nikola | Web | 1. ledna 2013 v 12:20 | Reagovat

Ouu jééee! Není nic lepšího, než se konečně vyhrabat z postele, kouknout na noťas a konečně si přečíst další kapitolku a dostat se do stavu *želé*
Je opět naprosto úžasná! Jsem ráda, že Rachel i Blaineovi odpustil. A to, že teď s Blainem sdílí ložnici.. *slint* :D
Jinak strašně mě pobavili situace rudnoucího Kurta :D a ta scéna v koupelně, kdy měl Blaine "starost", jestli se Kurt neutopil :D jinak sexy Blaine bez trika :D *mlask* a Kurtovi slova "Hezký tělo" tomu všemu dali korunku. Takže jásám na celej barák, tetelím se blahem a strašně se těším na další kapitolku.
(jinak opožděně) ALE I Tobě přeju krásný nový rok a spoustu skvělých nápadů. :*

4 klainerkanka | Web | 1. ledna 2013 v 22:08 | Reagovat

Jůůů. To bylo SUPER!! ♥ Jsem ráda že Blainovi odpustil i když Rachel mohl trochu potrápit..:D  Kurt alá rajčátko je nejlepší!! :33  a "Hezký tělo" tak to mě rozsekalo..:DDDD A Taky přeji Krásný nový rok! :) :3 :* :)

5 Karin | 29. ledna 2017 v 16:26 | Reagovat

Moc pěkná kapitolka. :-)  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama