Can you love me again? 11

29. prosince 2012 v 17:38 | Christy

11. You lied to me! everybody lied to me!

Slov: 2767

Mojí milí, doufám, že se vám kapitola bude líbit! Komentáře jako vždy potěší vaše Christy



POV Kurt
Znovu se blížil červenec, jenže poslední, který si pamatuju je ten, který byl ve druháku. Zvláštní, že dva roky se mi z hlavy úplně vymazaly. Posední, co si pamatuju je, když Rachel na zkoušce vyváděla, že se dost nesnažíme. Doktor říkal, že je minimální šance, že bych si někdy vzpomněl. Když Rachel stála vedle, přišlo mi, že se jí ulevilo. Vyšli jsme z nemocnice a Rachel podrážděně vydechla. Sledoval jsem její pohled, který se zabodával do agenta Andersona. Ou jak krásny on byl. Karamelové oči, kudrnaté vlasy a tak příjemný hlas. A té naduté brunetce asi prostě nepadl do oka. Když mě Rachel odtáhla k autu a otevřela kufr, tak se na nás otočil, nepatrně se usmál a zase se dal do řeči s nějakým chlápkem, který se také otočil. Rychle jsem uhnul pohledem a nasedl do auta. Když jsem kolem nich projížděl, zarytě jsem hleděl dopředu. Nevím proč, ale něco bylo na tom Blainovi zvláštní. Jako bych ho znal. Takový pocit jsem nikdy neměl, tak proč u člověka, kterého neznám a proč ho Rachel nemá ráda?
Domů jsme dojeli už v jedenáct odpoledne a Rachel hned odešla. Sedl jsem si tedy s kávou do obýváku a pohrával si s vizitkou, kterou mi onen krásný agent dal. Nechtěl jsem ho otravovat a na nic jsem si přece nevzpomněl, tak proč bych mu měl volat?

Popadl jsem telefon a vytočil číslo, dříve než jsem si stihl uvědomit, co dělám, se ozvalo: "Halo, Blaine Anderson."
"D-dobrý den," zakoktal jsem.
"Dobrý, vzpomněl jste si na něco?" zazněl jeho veselý hlas.
"No vlastně ani ne," opověděl jsem rozpačitě, "já jen…ani nevím, proč volám."
"Aha," zasmál se, "poslyšte, mám teď hodně práce, ale jestli chcete, večer budu v baru u obchoďáku, tak jestli chcete, přijďte."
"J-jestli mi vyjde čas,"
"Dobře, tak nashle," rozloučil se a zavěsil. Chtěl jsem tam jít, ale nevědě jsem, jestli mě Rachel pustí. Možná ji to nebudu muset ani říct. Jenže to by nemohla přijít zrovna v dobu, kdy jsem vycházel již připravený z koupelny.
"Úzké kalhoty, až to není možné. Sexy košile, motýlek pro štěstí a perfektně učesané vlasy. Někam se chytáš?" podezřívavě si mě měřila. Proklouzl jsem kolem ní a popadl černý kabát, šátek, který jsem si lehce omotal kolem krku.
"Jo ven, budu brzo doma," usmál jsem se a chtěl vyjít.
"S kým jdeš?" vyzvídala, jako kdyby byla moje manželka a ne moje nejlepší kamarádka.
"Chceš jít snad taky? Uvědomuješ si, že mi nedáváš žádnou svobodu? Držíš mě jako na vodítku," vyjekl jsem trochu podrážděně, když mě skoro nechtěla pustit.
"Víš, že tě chci chránit, že?"
"Nic se mi nestane," uklidnil jsem ji a nastoupil do auta.
Po pár minutách jsem už vystupoval u onoho nejmenovaného baru. Nutno podotknout, že to nebyl žádný podřadný podnik, naopak byl luxusní. Zhluboka jsem se nadechl a vstoupil. Rozhlédl jsem se a uviděl ho. Seděl u baru v ruce nějaký alkohol. Černé tričko obepínalo jeho vypracované tělo a dokonale k němu ladili modré volnější rifle. Odsunul jsem židli a on na mě pohlédl.
"Dáte si něco k pití?" zeptal se. Mírně jsem přikývl, "alko?"
"Řídím," usmál jsem se.
"Měl jsi už Virgin sparkling blue?" když jsem zakroutil hlavou, kývl na barmana, který okamžitě začal připravovat onen drink. Snažil jsem se sledovat, co všechno tam dává, ale absolutně jsem to nestihal.
"Jste v New Yorku odjakživa?" odpil jsem si a musel jsem uznat, že ne jen že to dobře vypadalo, bylo to i úžasné. V podávacím poháru se třpytil modrý drink a byl ozdoben něčím, co připomínalo vanilku.
"Ne, přistěhoval jsem se před nějakým měsícem," řekl uvolněným hlasem, "ale čtyři měsíce jsem byl pryč, takže nějak jsem se ještě nestihl zabydlet."
"Kde jste byl?" zeptal jsem se zvědavě.
"No," podrbal se v kudrnatých vlasech, "byl jsem na jednom ostrově u strejdy na výcviku."
"Aha a jak dlouho jste agent?"
"Chvíli, ještě v tom neumím pořádně plavat," mluvil klidně a vůbec jsem necítil, že bychom si byli cizí. Bylo mezi námi něco, co jsem nedokázal pochopit.
"Vy?"
"Prosím?" nechápal jsem.
"Jak dlouho jste tady?" podíval se mi do očí. Myslel jsem, že se utopím v té nádheře. Byli tak milé a klidné. Najednou mi došlo, na co se ptal. A co jsem mu měl říct?
"Od maturity," pokrčil jsem rameny. Nechtěl jsem se o mně bavit, protože jsem vlastně neměl co říct. Tedy alespoň o určité části života.
"Nebylo by dobré, kdybychom si tykali?" zeptal se náhle a zvednul sklenici s whisky.
"Jo," usmál jsem se, "Kurt."
"Blaine," oplatil mi usměv a cinkli jsme si.
"Takže Blaine," začal jsem, když jsem polkl drink, který jsem vypil, "co tě baví, krom toho, že naháníš padouchy a nakupuješ pivo?"
"Nebaví mě nakupovat ani nahánět padouchy," zamračil se a pokynul barmanovi, aby mi udělal nový drink a jemu dolil, "takové plány jsem vážně nikdy neměl."
"A co jsi tedy plánoval?"
"Není to jedno?" zakroutil hlavou. Pochopil jsem tedy, že tohle téma je tabu.
"Asi jo," zamumlal jsem.
"Ty rád zpíváš?" obrátil téma konverzace zase na mě. Přikývl jsem.
"A taky rád kreslím," řekl jsem, "ale ne portréty. Spíše navrhuju šaty nebo kostýmy."
"Pro své hry," odhadnul a já zase přikývl. Dlouho jsme se bavili o hře, kterou chystám a pak jsem mu řekl i to, jak mě Rachel hlídá a chvíli byla řeč i o muzikálu. Překvapilo mě, že někdo jako on se dívá na muzikály. A nakonec jsme se dostali ke knížkám.
"Mám doma obří knihovnu," usmál jsem se hrdě, "se starými výtisky i s těmi novými. Dokonce jsem začal psát."
"Vážně?" vykulil oči.
"N-no začal jsem, ale nemyslím, že to za něco stojí," řekl jsem spěšně, aby se nevyptával.
"O čem je?" vyzvídal.
"To nestojí za řeč. Neměl jsem o to vůbec začínat," naklonil jsem se trošku do zadu a skoro převrátil barovou stoličku. Kdyby nebylo Blainových pohotových, silných rukou, skončil bych s natlučeným zadkem, minimálně.
"Dávej pozor," rozesmál se, když mě pustil. Pořád se pochechtával. Celý večer se pochechtával. Když hodiny odbili půl jedné ráno, zvedli jsme se a on mě doprovodil k autu.
"Nechceš hodit domů?" zeptal jsem se.
"Ne, bydlím kousek," odmítl a zlatě se usmál, div, že mě nohy udrželi. Ještě do jedné hodiny jsme si povídali a nakonec jsme se shodli, že si tohle někdy musíme zopakovat.
S úsměvem jsem ze sebe sundával kabát, když jsem si všiml, že pořád hraje televize. Rachel ležela na gauči a pravděpodobně na mě čekala. Přikryl jsem ji alespoň dekou a odebral se k sobě. Shodil jsem ze sebe oblečení a vlezl do sprchy. Dneska jsem se konečně cítil, že opět žiju a ne jen přežívám. Nebyla nikde okolo Rachel, která by mě hlídala a mohl jsem si povídat s někým jiným než s lidmi z divadla. Ne, že bych je neměl rád, ale nebylo to ono. Lehl jsem si do postele a stále si v hlavě přehrával jeho tvář, úsměv, oči a kdykoliv mu spadli kudrliny do očí, prohrábl si je. Nakonec jsem s myšlenkou na něj usnul.

Ráno bylo trochu hlasité. Když jsem došel do kuchyně za účelem udělat si kávu a snídani na mě vybafla Rachel a trochu hlasitě se mě ptala, kde jsem byl. Ale místo toho, abych ji odbyl, jako bych to udělal ještě před týdnem, jsem ji chytil za ruce a tančil s ní kolem dokola.
"Co se děje?" nechápala, ale už i jí se rýsoval usměv na tváři.
"Rachel," zatónoval jsem, "včerejší večer byl tak krásný. Neumíš si to ani představit."
"Cože? S kým si vůbec byl?"
"S tím agentem," zasněně jsem se usmál. Rachel se zastavila a zatahala mě za ruce, abych zastavil taky. Povzdechla si a usmál se, jako by na poslední chvíli na všechno změnila názor.
"Tak povídej," vyzvala mě, když už jsme seděli za stolem a pili kávu, kterou jsem uvařil. Řekl jsem ji všechno, až na to, že jsem si stěžoval na hlídání, ale jinak všechno.
"Vím, že máš strach, ale on mi nemůže přece nijak ublížit a navíc," zazubil jsem se, "ti kteří mě zbili, jsou pravý opak. On je chytá, on není padouch."
"Jo," usmál se, ale nijak vesele, jenže dneska jsem se nechtěl hádat, tak jsem to prostě přešel.
"Ale dneska jdeme do klubu, jdeš taky?" zeptala se mě po chvíli. S úsměvem jsem souhlasil a šel načrtnout pár kostýmu a podívat se, jak to vypadá s knihou. Přečetl jsem pár stran, které jsem napsal a lehce se usmál. Nebylo to zas tak špatné. Opravil jsem pár hloupostí, které mi tam neseděli, a přečetl to znovu. Bylo to lepší. Pak jsem tedy vzal skicák a načrtával, kostýmy. Na oběd Rachel objednala pizzu, a ačkoliv nejsem fanoušek nezdravého jídla, pizze jsem nikdy neodolal.

"Vypadáš skvěle," usmál jsem se, když jsem nakoukl do jejího pokoje. Měla na sobě krátké černé, třpytivé šaty bez ramínek, boty na dost vysokém a tenkém podpatku, na krku jemný řetízek s jejím jménem a černé náramky na rukách. Vlasy měla natočené do úžasných lokýnek, prostě vypadala skvostně.
"To ty taky," otočila se a poupravila mi šedý svetr a s úšklebkem sjela k úzkým modrým kalhotám.
"No co?" zasmál jsem se a nabídl jí rámě.
Do klubu jsme dojeli v osm, na mě dost brzy, ale Rachel chtěla. Bylo tu naprosto plno a bylo štěstí, že jsme se tam vůbec dostali. Kamarádky Rachel naštěstí objednali jeden z vrchní stolů, takže jsme měli výhled na tančící lidi pod námi. Objednal jsem si to, co mi včera objednal Blaine a spokojeně popíjel u stolu, zatím co holky pořád s někým tančili. Zůstal jsem tam prakticky sám. Později přiběhla jedna z jejích kamarádek, tuším, že se jmenoval Isabela a vytáhla mě dolů do davu tančících lidí. Docela dobře jsme se bavili, tak fajn hodně dobře jsme se bavili. Neskončil jsem jen u nealkoholických nápojů. A docela jsem se slil. Neměl jsem to v plánu tolik pít, ale nějak jsem ztratil kontrolu.

Bože můj! Když jsem se ráno probudil, v hlavě mi doslova bubnovalo. Měl jsem pocit, že se mi hlava rozskočí. Došel jsem si s námahou pro šumák a vypil ho na ex a Rachel na tom nebyla o nic lépe. Ta na tom byla snad ještě hůř. Pořád se válela v posteli, přesto, že už bylo po druhé hodině. Donesl jsem ji taký vyprošťovák a postavil ho na stolek vedle postele. Sedl jsem si k ní a rýpal jsem do ní až do doby, kdy mě nevyhodila za doprovodu polštáře. Nehorší snad bylo, že na čtvrtou jsme měli v divadle zkoušku kostýmů, takže mi nezbývalo nic jiného než se dát do kopy a vyrazil do práce. Hodil jsem sebou do sedačky a do mikrofonu zahlásil: "Zkouška kostýmu panstvo!"
Zhruba o půl sedmé jsem jel domů naprosto unavený.
"Kde si se flákal?" zahřměl něčí hlas a něčí ruce mě surově chytli za paži.
"Au," sykl jsem, "to bolí."
"A bude víc, když nebudeš poslouchat," zasyčel a dal mi facku, "to je taková výchovná."
Vyděšeně jsem hleděl do jeho očí.
"Pane bože," zahýkal jsem a prudce šlápl na brdu. Auto s trhnutím zastavilo a mé tělo se třáslo. To se stalo. Nezbili mě jen tak, byl to on. Nemohl jsem si vzpomenout na jeho jméno, ale pomalu se mi začalo vybavovat více věcí, jen těch špatných. Po tvářích se mi kutáleli slzy a nešli zastavit. Třásl jsem se a nemohl jsem uvěřit, že mi to Rachel zatajila. Opřel jsem se o volant a plakal.
"Kurte," zaklepal někdo na okno a já leknutím nadskočil, "co se stalo?!"
"Blaine," vzlykl jsem a on otevřel dveře. Chytl jsem se ho kolem krku a plakal mu na tričko. Vytáhl mě ven z auta, zavřel a opřel se o dveře, držící mě pevně v náručí. Vždyť ho neznám a objímám jej tu, jako bychom byli dlouholetí kamarádi. Jednou rukou mě podpíral kolem pasu, abych se nezhroutil a druhou mě konejšivě hladil po zádech. Po pár minutách jsem se uklidnil, ale neodtáhl se. Cítil jsem se v bezpečí.
"J-já," zaskuhral jsem stále s uplakaným hlasem.
"Pšt," přiložil mi prst na rty, "odvezu tě domů."
"N-ne," zarazil jsem ho, když mě dostrkával na sedadlo spolujezdce, "domů nemůžu."
"Proč prosím tě?"
"Nechci k Rachel," vysvětlil jsem a otřel si oči, "prosím."
"Dobře," povzdechl si, "zůstaneš u mě."
Matně si pamatuju, jak jsme se dostali k němu domů. Položil mě do postele, ale já se doslova bál zůstat sám.
"Zůstaneš prosím," chytl jsem jej za ruku, když odcházel. Nenapadlo mě, jestli náhodou nemá přítelkyni, ale když si lehl ke mně, nemyslel jsem na to a za chvíli usnul.

Chtěl jsem utéct. Jenže chytl mě a za vlasy zatáhl zpátky do bytu, kde mě praštil. Pootevřel jsem s námahou oči a uviděl rudou krev.
"Neměl jsi být pitomý, teď za to zaplatíš!" vzal mě do náručí. Poznal jsem, že jdeme po schodech a pak mě zavřel někam do malého prostoru, ale z nedostatku kyslíku a ze ztráty krve jsem ztrácel vědomí.
"Né," vymrštil jsem se do sedu a shodil někoho s postele. Ten někdo byl Blaine a ospale vykoukl zpoza postele. Na tváři se mu mihl podivný stín.
"O-omlouvám se," zavzlykal jsem a přitáhl jsem si kolena k bradě.
"Byl to jen zlý sen," chytl mě pevně a já zbrkle kroutil hlavou.
"Kurte," chytl můj obličej do dlaní.
"O-on mě…já…ona mi lhala," zamumlal jsem a pevně jej držel za lem jeho trička, "Rachel mi lhala a já jsem si vzpomněl-,"
"Na co sis vzpomněl?" napjal se.
"O tom co se stalo," vysvětlil jsem zadrhavě.
"Všechno bude v pořádku," pohladil mě po vlasech a já se nechal uklidňovat až do ranních hodin.
"Jak mohla?" zašeptal jsem zklamaně.
"Chtěla tě chránit," zastával se jí.
"Ne," řekl jsem pevně, "ne. Ty bys mi někdy lhal, kdybychom se znali…já nevím…tři roky a byli bychom si blízcí?"
"Já…já," zadrhal se a vypadalo to, jako by nemohl ani popadnout dech.
"Lhal?" nemohl jsem uvěřit, odtáhl jsem se od něj, co nejvíce to šlo, a pohlédl mu do tváře. Vypadal, jako by se rozhodoval, co odpoví. Místo toho, abych odešel, jsem zůstal sedět.
"Ono to není tak jednoduché, víš," promluvil tiše, "ona jen nechtěla, aby si to musel prožívat znovu, pr-."
"Zadrž," zvedl jsem ruku a druhou jsem si přiložil na ústa, "ty to víš? T-ty, ty víš, co se stalo?"
Vypadal, jako by ho někdo praštil něčím těžkým přes hlavu. Několikrát otevřel pusu, ale já už na nic nečekal. Se slzami jsem se vyhrabal z jeho postel a chtěl co nejrychleji vypadnout, ale on také vystřelil a doslova mě přišpendlil ke stěně.
"Kdo jsi hm?" křičel jsem a šil sebou, snažíc se dostat z jeho zajetí, "Rachel celou dobu věděla, kdo jsi, proto tě držela ode mě! Proč?!"
"Kurte j-,"
"Ne nechci nic slyšet," překřikl jsem ho a to už slzy tekli po mé tváři, "pusť mě!"
"Poslouchej mě, když už ses mě zeptat," rozkřikl se. Vyjeveně jsem se na něj díval a najednou jeho oči byli plné hněvu a bolesti.
"Řekl jsem ne," zatnul jsem zuby a konečně jsem ho odstrčil, "nechci žádné vysvětlení! Protože asi jsme si byli hodně blízcí, protože cítím, že tě znám dobře a ty jsi mi taky lhal. Stejně jako Rachel."
Přiblížil se ke mně, ale já automaticky couvl. Udělal ještě jeden krok a já zase udělal krok do zadu.
"Něco ti ukážu," promluvil opatrně, "jen nechoď pryč prosím."
Ale jakmile se otočil, pro něco, co mi chtěl ukázat, utekl jsem. Zbaběle jsem utekl a nevěděl kam jít. Utíkal jsem přes plné ulice a prodíral se davem.

Lhali mi, všichni mi lhali. Carol, táta, Rachel, Finn a dokonce i Blaine, o kterém nevím, co si mám myslet. Bylo mi s ním úžasně a bezpečně, ale věděl o všem. Zpomalil jsem. Vůbec mi nedošlo, že jsem jen v tričku od Blaina, které mi půjčil a je mi zima.
"Kurte," zaslechl jsem hlas někde mezi lidmi a náhle ucítil, jak mě někdo pevně chytil za ruku, "neblázni. Půjdeme zpátky."
"Nikam s tebou nejdu," vyškubnul jsem se mu, "nikdy!"
"Nech si to vysvětlit. Nejsi vůbec zvědavý, co jsme si byli?" naléhal. Jistě, že jsem byl zvědavý. Zahleděl jsem se mu do očí a nakonec podlehl, protože upřímnější oči, jak ty jeho jsem nikdy neviděl. Mírně jsem přikývl a za chvíli jsme se vraceli zpátky. Odemkl dveře od bytu a posadil se na postel.
"Sedni si," pokynul. Semknul jsem k sobě ruce a zůstal stát. Nevím, ale už jsem k němu neměl tolik důvěry, jako předtím, "fajn klidně můžeš stát."
"Chci jet domů," špitl jsem, "tak to shrň."
"Nejde to shrnout," zakroutil hlavou a šáhl pod polštář. V hlavě se mi vytvořilo hned několik scénářů. Jeden z nich byl, že teď vytáhne bouchačku a oddělá mě, ale když mi podal trochu zmuchlanou fotku, z hlavy se mi vykouřilo úplně všechno.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Nicole Damita | 29. prosince 2012 v 19:17 | Reagovat

Ou O_O to bolo super. Som rada že si na niečo spomenul :-) som zvedavá ako to teraz bude ďalej či bude chcieť s ním zostať a či odpustí Rachel ale inak skvelé ako vždy :-D

2 Andílek | Web | 29. prosince 2012 v 19:28 | Reagovat

ale chudáček náš malej...nádhera, jsem ráda, že si vzpomněla a doufám, že dokáže Rachel odpustit

3 klainerkanka | Web | 29. prosince 2012 v 20:34 | Reagovat

Awwww...Shit!! :DD To bylo SUPER!!!! ♥  Je supe že si na něco vzpomněl,ale je to chudák páč si vzpoměl zrovna na Adama..:PP doufám že Rachel neodpustí..nwm proč ale nikdy jsem ji neměla ráda..:DDD Těším se moc dál!! :)))

4 Nikola | Web | 30. prosince 2012 v 10:27 | Reagovat

Ouuu! Četla jsem to už včera večer, ale jelikož jsem nebyla schopna komentovat, dnes jsem to četla znovu a opět mám otevřenou pusu a smekám můj imaginární klobouk, před tím, jak jsi to úžasně vymyslela! Ty jsad nejsi člověk! :D
Kurt si konečně rozpoměl! Ikdyž zrovna na to špatné..  A útěk Kurta od Blainea, měla jsem slzy na krajíčku. Musím uznat, že to pro něj musela být strašná rána, ale jsem ráda, že nakonec se nechal Blainem zastavit a snad si to nechá i vysvětlit.  Myslím, že to teď nebude mít zrovna lehké, ale tak nějak doufám, že všem odpustí. Přece jen, chtěli mu pomoct.
No každopádně jsem hrozně zvědavá, co nám dalšího nachystáš, protože jsi to utla v tom nejlepším :D Už se nemůžu dočkat a musím uznat, že povídka od povídky je lepší a lepší :D Tak hodně energie a nápadů při psaní další kapitolky, které už se nemůžeme dočkat! :D

5 Christy | E-mail | Web | 30. prosince 2012 v 17:37 | Reagovat

[3]: Myslím, že tak krutý, aby ji neodpustil nebude ;-)

[4]: Děkují moc, že se ti povídky líbí :-) Už se jdu vrhnout na další kapitolku :-)

6 klainerkanka | Web | 31. prosince 2012 v 0:17 | Reagovat

[5]:  Škodáá..mohl si zahrát na Lorda Voldemorta! :DD Avada Kedavra! ♥

7 Karin | 29. ledna 2017 v 16:13 | Reagovat

Tak si to začina vybavovat. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama