I promise

13. listopadu 2012 v 21:02

I promise

POV Kurt
Dny strávené v horách a ve stanech byly překvapivě úžasné. Díky Blainovi, který mi zpříjemňoval každý den. Chodili jsme k jezeru a blbli u skal. Sledovali spolu z vrchů západ slunce a já si připadal jako princ z pohádky. Ne však nadlouho. Cestou domů z hor byl Blaine podivně ticho a zcela zadumaný ve svých myšlenkách.
"Co se s tebou děje?" zeptal jsem se sklíčeně, když Santana a Brittany už nebyli v autě. Pohlédl na mě a hlasitě si povzdechl.
"Něco jsem ti neřekl," začal, "měl jsem, ale neudělal jsem to."
"Děsíš mě,"
"Omlouvám se, vážně se moc omlouvám. Nechci ti nijak ublížit," řekl tiše, když auto zastavilo před jeho domem.
"Proč bys mi ubližoval?" nechápal jsem stále.
"Na konci roku jsem začal chodit se Sebastianem," zamumlal a mě to zasáhlo jako paralyzér.
"Ale proč-,"
"Nech mě prosím domluvit," zarazil mě a chytl mé ruce do svých, "nechci být s ním. Myslel jsem si, že ano, ale pak jsem byl s tebou na horách a nechtěl se vrátit. Prostě tam zůstat s tebou, ale táta je se Sebastianem dobrý kamarád. Jeho táta se baví s tím mým a jsou nadšeni, že jsme spolu. Nevím, jak na to zareaguje táta."
"Bože," zasténal jsem a nepřítomně hleděl za Blaine, "co to znamená pro nás?"
"Nechci o tebe přijít," odpověděl rychle a jednoduše.
"Já tebe taky ne, ale nemůžeš být i se mnou i s ním," oznámil jsem, prázdným hlasem, který jasně dával najevo, aby si vybral.
"Dej mi prosím nějaký čas, ať si promyslím," odmlčel se, "jak to s ním skončit."
Nevěděl jsem, co říct. V mé hlavě nyní běhalo tolik myšlenek, že nebylo možné zachytit se alespoň jedné z nich. Díval se na mě a čekal moji reakci.
"Myslím, že ten čas potřebuju i já," zašeptal jsem a cítil, jak mé oči začínají štípat. Chtělo se mi brečet a křičet.
"Chci být s tebou," zoufal si. Jeho hlas se třásl a stejně jako v mých očích se leskli slzy, tak i v těch jeho. Dojalo mě to, ale je tohle správné?
"Já s tebou taky, ale dokud si se Sebastianem, tak my dva spolu nebudeme," řekl jsem pevným hlasem.
"Chceš říct, že až to ukončím se Sebbym, tak až potom budeme moct být spolu?" zamračil se a tím vytvořil vrásku na čele.
"Co sakra čekáš? Že budeš se mnou i s ním?" zakřičel jsem a ruce od Blaina setřásl.
"Ne jen chci, abys mi dal čas,"
"Dávám ti ho. Ale dokud si to nevyřešíš se Sebastianem, tak budeme jen kamarádi,"
Blaine se zadíval do stropu auta a prohrábl si vlasy. Následně upřel pohled na mě a zašeptal: "Doufám, že na mě počkáš. Protože absolutně nevím, co dělat."
Nic jsem neodpověděl, pouze jsem se k němu naklonil a lehce ho políbil.
***
To čekání bylo něco neuvěřitelně hrozného. Mé oči sledovaly mobil, aby se konečně rozzvonil a bylo tam napsáno Blaine. Ale už to byl týden a on nevolal a nevolal. Prostě jsem jen tak seděl v pohodlném křesle krémové barvy, přikrytý tenkou šedou dekou a čekal na ten tón, abych mohl zase slyšet jeho hlas. Něco mi však říkalo, že už nezavolá a zůstane se Sebastianem. Říkal, že doufá, že počkám. Čekám a ubíjí mě to.
Pomalu se blížil i konec prázdnin a já už to prostě vzdával. Prázdniny jsem si sice užil, ale pořád mi hlavou běhali myšlenky na Blaina. Zbýval poslední týden a Rachel, jakožto moje bláznivá nejlepší kamarádka, se rozhodla uspořádat rozloučení s prázdninami. Ovšem, ne takové, jako by čekali všichni v našem věku. Prostě se sejdu jen já Quinn, Mercedes, Santana a Brittany u Rachel doma a budeme sledovat filmy a jíst gumové medvídky, zapíjet je horkou čokoládou, kterou ještě zajíme něčím sladkým. Samozřejmě, jakmile jsme dosledovali první film, který jsem vybíral já, došlo na otázky na můj vztah s Blainem.
"Jak to mezi vámi teda je?" Santana promluvila dřív, než jsem stihl stisknout tlačítko vypnout.
"Neozval se,"
"A ty stále chceš čekat?" posměšně se ušklíbla.
"Já nevím. Nechtěl jsem, ale pak jsem projížděl noty a narazil na jednu písničku-,"
"Zazpívej nám ji," přikázala mi s úsměvem Rachel a já se bez protestů zvedl a došel k bílému piánu na druhé straně obýváku. Pohodlně jsem se usadil na židličce a prsty se rozběhli po klávesách.
Není nic co bych ti mohl říct
Nic co bych mohl udělat, abys viděl
Co pro mě znamenáš
Všechna bolest, slzy které jsem vyplakal
Přesto jsi nikdy neřekl sbohem
A teď vidím, jak daleko bys zašel
Budu vším co chceš
A dám nás dohromady
Protože mě držíš od pádu
Celý svůj život
Budu s tebou navždy
Abych tě dostala skrz dny
A všechno dala do pořádku

Myslela jsem, že mám všechno
Nevěděla jsem, co může život přinést
Ale teď vidím, upřímně
Jsi jediná věc, která je správná
Jsi jediný, koho si ponechám uvnitř
Nemůžu dýchat, protože jsi tady se mnou

A pokud jsem tě zklamala
Tentokrát vše otočím
Protože tě nikdy nenechám jít

Očkem jsem koukl po mých kamarádkách a viděl, jak si Quinn dojatě tiskne ruku k puse a Rachel má slzy v očích. Santana se pouze usmívala na Brittany a naopak.

Protože bez tebe nemůžu spát
Nikdy tě neopustím
Jsi vše co mám
Jsi vše co chci
Yeah
A bez tebe
Nevím co bych dělala
Nemohla bych bez tebe přežít jediný den
Právě teď to můžeš vidět
Jsi všechno, co potřebuju.
(Leona Lewis- I will be)

Poslední tón se rozlehl po místnosti a následné ticho bylo přerušené hlasitým vypísknutím od Rachel.
"Nechápu jednu věc," upozornila na sebe Santana a já si opět přisedl k nim na sedačku a přikryl se teplou přikrývkou, "ta píseň byla úžasná, ale zpíváš, že vás dáš dohromady, ale nic neděláš."
Měla pravdu. Sedím tu s nimi, místo toho, abych zjistil, proč mi nevolá a proč mě nechává tak dlouho čekat.
***
Nevím, jak mě tohle vůbec mohlo napadnout. Nohy mě prostě vedly naprosto sami. Zvedl jsem ruku a zaklepal na vyřezávané dřevěné dveře. Po chvíli se ozvali kroky a následně vykoukla kudrnatá hlava.
"Kurte," vyvalil na mě oči, "co tady děláš?"
"Musel jsem tě vidět," přiznal jsem a čekal na jeho reakci.
"Nemohl jsi zavolat?" vyšel ze dveří a potichu je zavřel.
"Ne," odpověděl jsem, "já tady vlastně ani nechtěl přijít-."
"To je jedno," zarazil mě, "přijdu za tebou dobře? Dneska večer."
"Slibuješ?"
"Jistě," usmál se, letmo se dotkl mojí ruky a mně se skoro podlomili kolena. Však než jsem se stačil rozkoukat a vzpamatovat, byl pryč.
Domů jsem nespěchal, tak jsem šel pomalu přes park a narazil na člověka, kterého jsem si moc nepřál vidět.
"Kurte?" oslovil mě a já se s trhnutím otočil. Doufal jsem, že projdu bez povšimnutí.
"Davide,"
"Užíváš prázdniny?" zeptal se mile, což mě hodně překvapilo.
"Celkem ano,"
"Nechceš si sednout?" ukázal na jednu z laviček, na kterou si následně sedl. Nechtěl jsem stát a nechtěl ani odejít, tak jsem si prostě přisedl.
"Tak jak to jde na té tvojí nové škole?" zeptal se.
"Dobře. Všichni jsou tam moc milí," odpověděl jsem s úsměvem na rtech, když se vynořili vzpomínky na některé dny kluky.
"Omlouvám se za svoje chování. Měl jsem strach, byl jsem zmatený," drmolil ze sebe, "ale teď už nejsem a mám jasno."
"To je výborné," povzbudivě jsem pokýval hlavou, "vaši to ví?"
"Ne," kroutil hlavou, "na tohle ještě nejsem připravený."
"Chápu. A odpouštím ti,"
"To jsem rád," oddechl si, "musíš si myslet, že jsem naprostý idiot."
"Ne," vyvrátil jsem okamžitě, "to nemyslím. Myslím si, spíše, že jsi silný. Postavil ses tomu čelem. Za to si zasloužíš zmrzlinu."
"Jo," rozesmál se a já s ním, "platíš ji, ale ty."
"Dobře, tak ale jindy," vstal jsem a podíval se na hodinky. Vzhledem k tomu, že jsem nevěděl, kdy přijde Blaine, raději jsem vyrazil domů. Sotva jsem si opláchl obličej, zazvonil zvonek. Schody jsem bral po dvou, protože nikdy doma nebyl a nikdo nemohl otevřít.
"Ahoj," usmál se na mě zářivým úsměvem, "chtěl jsem přijít dřív, ale nemohl jsem."
"To je v pořádku. Já jsem před chvíli přišel," odstoupil jsem od dveří a uděl místo, aby mohl projít.
"Kde ses zdržel?" vyzvídal. Oba jsme si sedli na velkou postel v mém pokoji, který byl zahalený ve tmě, jelikož jsem zatáhl závěsy.
"Potkal jsem se s Davidem, kamarádem," vysvětlil jsem, "ale o tom nechceme mluvit."
"Nechceme," souhlasil, "je to trochu složitější než jsem myslel."
"Slíbil jsem, že počkám nebo ne?"
"Ale teď tě chci políbit a nemůžu," smutně se usmál. Najednou jako by se ve mně něco zlomilo a bylo mi jedno, jestli má kluka nebo nemá. Naklonil jsem se k němu a přitiskl své rty na ty jeho jemné a krásné. Ruce jsem omotal kolem jeho krku a on si mě za pas přitáhl blíže.
"Tohle mě, ale zabije," vydechl jsem a opřel si čelo o Blainovo.
"Slibuji, že se to budu snažit vyřešit, co nejdřív," pohladil mně po tváři.
"Snaha se cení," zasmál jsem se.
"Jakou dostanu odměnu?" líbnul mě na líčko.
"Prozatím ti bude muset stačit tohle," políbil jsem ho. Jen letmo. On však polibek prohloubil a položil mě na postel. Líbali jsme se a hladili. Byl to krásný večer, ale jakmile Blaine odešel. Přepadly mě pochybnosti, jestli dělám správnou věc.
***
Poslední prázdninový pátek byl deštivý a docela studený. Vítr ohýbal větve a já seděl u počítače a sledoval aktuální dění počasí v Limě. Vítr na některých místech byl tak silný, že polámal některé stromy, takže zamezil dostat se Tátovi s Carol a Finnem domů. Byl jsem sám v domě v takovém počasí, Tohle jsem naprosto nesnášel. Naštěstí mi zazvonil telefon a na displeji svítilo jméno Blaine.
"Ahoj," pozdravil nadšeně, "jak se máš? V pondělí se konečně uvidíme."
"Já vím a nemůžu se tě dočkat,"
"Vždyť já tebe taky. Chybí mi tvoje krásné modré oči," řekl a já zčervenal snad až u kořínků vlasů.
"Mě chybíš celý," oplatil jsem mu.
"Nevím, jestli to vydržím," zasténal, "nemůžu za tebou přijet?"
"A co řekneš doma?"
"Řeknu, že jedu k Wesovi s Wesem se domluvím a pojedu za tebou," vysvětlil svůj plán. Doufal jsem, že to myslí vážně, protože bych nebyl sám.
"Myslíš to vážně?"
"Smrtelně. Přijedu za hodinku," úplně jsem si představil jeho vítězný úsměv.
"Jeď opatrně,"
***
Hodina? Spíše věčnost. Nemohl jsem se dočkat, až přijede a neustále jsem sledoval mokrou příjezdovou cestu, na které se konečně objevilo Blainovo černé auto, které bych poznal úplně všude.
"Konečně," otevřel jsem mu a zbrkle ho políbil. Blaine trošku zavrávoral, ale přitiskl si mě k sobě a polibek mi oplácel.
"To jsem ti tak chyběl?" zamumlal mezi polibky, když jsem ho tahal dovnitř.
"Jo," zazubil jsem se nevině a nechal ruce omotané kolem jeho krku. Jeho ruce si mě stále tiskli, co neblíže k sobě a já zase zapomněl, jak se vlastně dýchá. To, co se mnou dělal jeho dotyk, jen jeho přítomnost bylo neuvěřitelné.
"Co máš v plánu?" zeptal jsem se, když jsem seděl na gauči a Blaine se prohraboval v tašce.
"No musel jsem za Wesem a něco mi dal, takže ti to chci ukázat," po ještě asi pěti minutách, přehrabování v tašce, se otočil s cédéčkem v ruce.
"Tys Wesovi o nás řekl?" zeptal jsem se mírně vyděšeně.
"Můžu mu věřit," mrkl na mě, strčil DVD do přehrávače. Sedl si ke mně, přitáhl si mě do náruče a přikryl nás oba lehkou dekou. Na začátku videa hrála úvodní písnička, kterou zpívali Slavíci. Tu jsem okamžitě poznal. S úsměvem jsem se podíval na Blaine, který se také usmíval. Později tam byli sestříhané všechny večery, které jsme Wes, David, Jeff, Nick a já s Blainem trávili na Daltonu. Ale nešlo si nevšimnout, že tohle je zaměřené hlavně na mě a na Blaina.
"Jsou neuvěřitelní," komentoval pobaveně můj přítel. Jak zvláštně to zní. Je vůbec můj přítel?
"Proč se mračíš?" přejel mi prstem po vrásce, která se mi tvořila na čele, s cílem ji vyhladit.
"Jen přemýšlím," chytl jsem jeho ruku do své a přitiskl si ji k obličeji, "co vlastně jsme?"
"Jsi můj přítel a já tvůj. Jen to je složitější a nemůžeme to nikomu říct," sklonil se a políbil mě do vlasů.
"Řekl jsem to Rachel, Quinn a Santaně," provinile jsem se usmál.
"Ony to neprozradí ne?"
"Ne," zavrtěl jsem hlavou, "mlčí jako hrob."
"Dobře,"
"Počkej," napadlo mě najednou, "to budeme muset předstírat, že mezi námi nic není i před kluky?"
"Vím, že si zasloužíš lepší vztah," začal, však zarazil jsem ho polibkem.
"Mám všechno, co potřebuji," zašeptal jsem a opět jej vášnivě políbil. A taky, že ano. Co na tom, že je se Sebastianem, když je teď tady se mnou? Když se dotýká a líbá mě. Je můj a Sebastian má smůlu. Udělám všechno, aby byl můj. Jenom můj. Žádný Sebastián mě nezastaví. Šťastně jsem se usmál a hlavu zabořil do prohlubně na jeho krku.


Děkuji moc za komentáře u minulé kapitolky i will be there for you forever.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Četl/a jsme povídku I will be there for you, forever

Ano

Komentáře

1 rachel22 | Web | 13. listopadu 2012 v 21:32 | Reagovat

to by mě zajímalo, jak to nakonec vyřeší :))

2 Andílek | Web | 13. listopadu 2012 v 23:08 | Reagovat

no téda! krásně se nám to zamotává, jsem zvědavá jak to nakonec dopadne

3 Nicole Damita | 14. listopadu 2012 v 12:52 | Reagovat

Do prdele dúfam že budú spolu.Kurte ty rošťáku jeden takto sa nám rozjel =)to by som naňho nepovedala len tak ďalej a ukáž tomu Sebastiánovy kto je tu pánom =)a dúfam že sa naňho Blaine nevykašle ale bude to trošku naťahovať?bolo to opäť skvelé len tak ďalej holka =)

4 Nikola | Web | 15. listopadu 2012 v 15:49 | Reagovat

* Jupííí další díl!! *
"žádnej Sebastian mě nezastaví.."
Jéé.. tak se mi to líbí. Kurt jde přes mrtvoli. Opět úžasnej díl a nemůžu se dočkat dalšího, jen ať si Blaine vybere správně, protože jinak ho uškrtím (klidně i nadálku!!)

5 Kat | Web | 16. listopadu 2012 v 19:21 | Reagovat

Teda, zajimava kapitola, jsem zvědavá na pokračování! :)

6 LeNa | 25. listopadu 2012 v 22:33 | Reagovat

Nakopu Blaineho ty víš kam jestli s Kurtem nebude! :D

7 Karin | 25. ledna 2017 v 13:46 | Reagovat

Blain je zbabělec. O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama