Je těžké být sám sebou 9

19. srpna 2012 v 22:25



"Kurte," oslovil je, když jen tak leželi spolu v objetí, "nechceš to říct, aspoň otci?"
Modrooký mladík se zamračil. Moc dobře věděl, že by to měl řešit, ale ví o Davidovi, kdo skutečně je. Chápal, proč to chce tajit.
"Je gay a já nechci a-," byl přerušen překvapeným hlasem svého přítele.
"Cože je?"
"Chápu ho a nechci to být já, kdo to rozhlásí," smutně se na zmateného mladíka podíval.
"Je ještě něco, co bych měl vědět?" zeptal se mírně naštvaně.
"Políbil mě," zamumlal skoro neslyšně, ale Blaine jej dost dobře slyšel.
"Prosím?" vyskočil s postele a nevěřícně se na bruneta, sedící smutně na jeho posteli, podíval.
"Já-," Kurtův hlas byl zabarvený smutkem a bolestí. Nenápadně setřel slzu, která se mu kutálela po tváři.
"Kdy?" zasyčel skrz zaťaté zuby.
"Pamatuješ, když si byl u mě a políbils mě?" připomněl mu jejich první polibek, když Blaine přikývl, pokračoval, "tak dva dny na to."
"Bože," zamumlal a snažil se srovnat myšlenky, co se mu nyní honily v hlavě. Byl rozhodnutý si s Karofským promluvit, ať Kurt chce nebo ne.
"Mrzí mě to," omlouval se Kurt uplakaným hlasem.
"Co prosím tebe?" Blainův výraz v obličeji se změnil, zjihl, "nemůžeš za to."
"Měl jsem ti to říct," zvedl své uplakané modré oči a hleděl na svého přítele.
"Pojď sem," zašeptal Blaine a přisedl si zpátky k němu, načež je pevně objal. Brunet zabořil hlavu do jeho trika a plakal.
"Chci to někomu říct," zamumlal, "tak moc."
Blaine mlčel a poslouchal co má na srdci.
"Ale myslím si, že potřebuje jenom čas."
"Čas na to aby ti ublížil?" zeptal se Blaine podrážděně.
"Blaine," vdychl Kurt bezmocně, "on se prostě bojí."
Mladík s oříškovýma očima, přikývl, ale absolutně nechápal, proč jej Kurt kryje.
Kolem sedmé hodiny odvezl Kurta domů, a ačkoliv se nechtěli rozloučit, museli. Nakonec se s Wesem ještě domluvili, že zajdou do bistra. K jeho štěstí nebo možná spíše smůle tam byl i David. Blaine si ho ze začátku vůbec nevšiml, ale potom slyšel, jak na něj někdo volá. V polovině rozhovoru s Wesem vstal a ten na něj nechápavě zíral.

"Jsi David?" zaklepal na rameno Davidovi, který se na něj otočil.
"Jo," ušklíbl se, "co máš za problém?"
"Proboha, co děláš?" zamumlal k němu Wes a Blaine jej ignoroval.
"Já, žádný, ale ty pravděpodobně jo," odpověděl s klidem a Karofsky mu už nevěnoval pozornost. Tak tedy položil na jeho rameno ruku ještě jednou.
"Co pořád máš?" vyjel na něj a Blaine na nic nečekal, i přes jeho výšku mu jednu uvalil. Jenže David se jen tak nedal a všechno se seběhlo rychle. Wes s fotbalisty, kteří byli s Davidem je od sebe odtahovali.
"Nechej Kurta na pokoji, rozumíš!" křičel Blaine a fotbalisti včetně Davida na něj vytřeštili oči.
"Blaine," zamumlal Wes a tahal ho za paži pryč.
"A ty si kdo?" zeptal se drze jeden z fotbalistů.
"Do toho ti nic není," zavrčel vztekle, "a ty, nech Kurta na pokoji."
"Nebo co?" ušklíbl se David a výhružně se vzpřímil.
"Nebudu ten, kdo si dává bacha na jazyk," zasyčel a odcházel z bistra, avšak stihl si všimnout Davidova pohledu.


Druhý den Kurt procházel chodbami, když ho zastavil David, ne moc příjemně jej zastavil.
"Tys to někomu řekl?" zahřměl naštvaně a přišpendlil jej ke skříňce, na chodbách již nikdo nebyl, jelikož byla hodina.
"Cože?" nechápal modrooký mladík.
"Ty nevíš?" zasyčel, "včera mi nějaký pitomec udělal tohle."
Kurt se mu podíval na obličej a až teď si všiml fialové modřiny, kterou měl pod okem.
"Panebože," zašeptal, když mu došlo, že to určitě byl Blaine. Byl naštvaný, tak neuvěřitelně naštvaný.
"Já-," nedořekl to, protože, jej David udeřil do břicha silnou pěstí. Kurt zaskučel bolestí a svezl se po skříňkách na zem.
"Varoval jsem tě," sehnul se k němu, "dozví se to ještě někdo a nebudu tak milý."
Brunet opatrně vstal, držíc se za břicho, došel na záchody, kde se opřel o umyvadlo. Těžce se mu dýchalo a hodně moc jej to bolelo. Později zašel za školní sestrou a zalhal ji, že mu není dobře. Zdravotní sestra ho poslala tedy domů. Doma sebou šlehl na postel a koukal do stropu.

"Můžu?" zeptala se slušně Carol, když Kurt přikývl, vešla.
"V pořádku?" pohladila jej po paži a starostivě se na něj podívala. Kurt se slzami v očích zavrtěl hlavou na nesouhlas a schoulil se ke Carol, která teď již seděla na posteli. Překvapeně ho hladila po vlasech a neodvážila se zeptat.
"Nevím, jak dál," zašeptal a popotáhl.
"S čím, Kurte?"
"Nemůžu, nemůžu to říct," v ruce svíral přikrývku na které ležel.
"Kurte," vzdychla Carol a pohladila jej po rozcuchaných vlasech.
"Šikanuje mě," zamumlal. Carol se na něj vyděšeně podívala a donutila si ho sednout.
"Cože? Kdo?"
"Jeden kluk. Slib mi, že to neřekneš tátovi, prosím," upřel na ní oči plné bolesti a zaplněné slzami.
"Kurte, tohle se musí řešit,"
"Prosím," prosil smutně, "má teď problémy sám za sebou."
"Zatím," slíbila, ačkoliv se ji to vůbec nelíbilo.
"Táta dneska přijde domů až kolem deváté, mohl bych si zajít promluvit s Blainem?"
"Dobře, ale musíš se vrátit dřív než táta," usmála se.


"Co tady děláš?" vyhrkl Blaine, když otevřel mladému brunetovi.
"Co se ti stalo?" Blainovi se ani trochu nelíbil tón jeho hlasu, navíc doma byli rodiče, kteří o Kurtovi nemají nejmenší ponětí.
"Můžeš se ztišit? Proč jsi mi nenapsal, sešli by jsme se někde jinde," řekl mu naštvaně.
"Tohle nemá cenu," zamumlal. Kudrnatý mladík pozdvihl obočí.
"My dva," vysvětlil mu.
"Co to plácáš prosím tě?"
"Podívej se na nás," ukázal na vzdálenost mezi nimi, "tvoji rodiče nemají ani tušení, co jsi zač a já už si taky nejsem jistý."
"Můžeš mi aspoň vysvětlil, o co ti tu jde?" zakroutil nechápavě hlavou. Byl podrážděný a to se odrazilo i na jeho hlasu.
"Lhal si mi," začal, " nemáš odvahu přiznat si kdo jsi, protože to sám nevíš."
"Nevím?" chytl se za hlavu, "převrátil si mi celý život na ruby a já nevím, kdo jsem? Dostanu přes tlamu a ty mi řekneš, že nemáme cenu?"
"Nevěděl jsem, že porušuješ sliby, kdyby-,"
"Chceš to skončit?" přerušil jej, "netrap se, zvládnu to za tebe."
"Ale-," chtěl ještě něco říct, ale to už byli dveře zavřené. Rozběhl se ke svému autu, nastartoval a prudce vyjel od jejich domů. Nejel domů, jel rovnou k Rachel.

"Co tady-," otevřela dveře s úsměvem, ale ten ji rychle zmizel. Vzala jej k sobě do pokoje a čekala, dokud se neuklidní. Držela ho pevně v objetí, cítila každý prudký nádech. Skoro mohla cítit, jak jej to bolí. Otřásal se vzlyky a ona nechápala, jestli je možné, že se do něj tak bláznivě zamiloval.
"Rozešli jsme se," vzlykl ji do ramene. Rachel neschopna slova, čekala jestli řekne ještě něco, "nevím, co budu dělat. Řekl jsem mu o Davidovi a on se s ním popral. Slíbil, že neudělá, nic co by se mi nelíbilo, tak jsem za ním šel a-."
"Ššš," pevněji ho k sobě přitiskla. Tu noc, tam Kurt nakonec zůstal. Carol řekla Burtovi, že se učili s Rachel, přestože slyšela jaký má její nevlastní syn uplakaný hlas.


PS: Komentáře potěší
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nicole Damita | 20. srpna 2012 v 17:07 | Reagovat

Parádne som zvedava ako to bude ďalej medzi nimi a Davidom =)

2 Karin | 29. ledna 2017 v 12:29 | Reagovat

Kurta mi je líto ještě že má takové zázemí. O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama