Je těžké být sám sebou 11

30. srpna 2012 v 1:16 | Christy

"Mami?" zvolal do tichého domu Blaine.
"Tady zlatíčko," odpověděla mu nazpět z obýváku, kde seděla u krbu s knížkou v ruce.
"Musím s tebou mluvit o něčem důležitém," začal, nervózně si mnul lem trička.
"Co jsi provedl?" zeptala se s obavami, když si k ní její syn přisedl.
"Nic," zakroutil hlavou, "jen ti musím něco říct a pravděpodobně se ti to líbit nebude."
"Děsíš mně zlatíčko,"
"Já-," mumlal, "jsem gay."
Jeho matka se na něj zmateně dívala, oči doširoka otevřené a tak samo i jedné osoba, o které nevěděl ani Blaine ani jeho matka.
"Cože?"zahřměl přes dům hlas hlavy Andersonů.
"Tati,"vyhrkl Blaine.
"Chci slyšet, že si teď děláš srandu,"
"J-já," koktal, hlas se mu třepal a v jeho očích se leskly slzy.
"Nemůžu," zašeptal a vyběhl z domu. Nevnímal hlas svých rodičů. Běžel ulicí, pořádně ani nevěděl kam jít, ale domů se teď vrátit nemohl. Slzy, které se doteď snažil zadržet, již zdobili jeho tvář. Jistě, že ho napadlo jít za Kurtem, ale tam se neodvážil. Venku zůstat nemohl, jelikož pršelo a byla pořádná bouřka, doprovázená větrem. Celý mokrý doběhl k domu jeho nejlepšího kamaráda, který byl stejně jako on na víkendy doma. Udiveně mu otevřel dveře a samozřejmě se zachoval jak nejlepší kamarád a nechal ho u sebe. Půjčil mu suché oblečení a čekal, až sám se rozhodne mluvit. Pomalu se rozmluvil a řekl mu, proč z domu utekl. Domů Blaine ani za nic nechtěl, ale bylo to nevyhnutelné.

Hned jakmile ráno otevřel domovní dveře, seděl v kuchyni otec a máma s Cooperem.
"Kde jsi byl celou noc? Měli jsme obrovský strach," přišla k němu a chytila ho za ruce Tracey.
"Byl jsem u Wese," jemně vymanil ruce z matčina sevření.
"On je taky to-," zeptal se jeho otec.
"Ne, není gay," otočil se na něj naštvaně, "ne každý můj kamarád je gay, a nic s tím kdo jsem nemůžeš udělat."
"Já vím a budu to tolerovat Blaine, ale to neznamená, že jsem s tím smířený," Cooper se na něj podíval překvapeně stejně jako Blaine.
"Snad sis nemyslel, že tě budu nenávidět," zasmál se, "proboha jsi můj syn a to nikdo nemůže změnit. Jen mi budeš muset dát čas. Včera jsem reagoval přehnaně."
"Panebože," zamumlal a silně objal svého otce. Tohle ani v nejmenším nečekal.
"Takže kluka si domů prosím ještě nevoď," vstal a Cooper se potichu pochechtával.
"Ten už tu byl," řekl potichu, aby to slyšel jen Blaine, který ho praštil.
"Proč ho biješ?" zamračila se jejich matka.
"Jo proč mě jako biješ?" zasmál se Cooper.
"Z lásky," ušklíbl se a šťastně vyběhl do svého pokoje. Byl tak nadšený, že jeho otec to vzal líp, než si myslel, tak vytočil Kurtovo číslo, že mu všechno ohlásí, avšak ten to nezvedl. Nálada mu rázem spadla na bod mrazu. Tak moc by ho chtěl mít teď u sebe a sdílet s ním tu radost. Nebyl dost silný a řekl to pozdě, ale jako kdyby mu ze srdce spadl těžký kámen a on se mohl pořádně nadechnout.

Kurt seděl v kuchyni s Carol a živě debatovali o nakupování, že brzo spolu vyrazí na pořádný maraton. Kurt tvrdil, že potřebuje její šatník znovu oživit. Mobil začal hrát oblíbenou skladbu modrookého chlapce. Sotva spatřil, kdo volá, odmítl hovor.
"Neměl bys to zvednout?" zajímala se Carol.
"Ne," řekl a opět odvedl téma k nákupům.

Jako každý večer, seděl Kurt na okně ve svém pokoji a hleděl z okna. Blaine se zítra vrací na kolej a bůh ví, jestli za týden přijede znovu. Neustále přemýšlel, co mu mohl chtít. Pokaždé, kdy se rozhodl to zjistit a už stačilo stisknout tlačítko na vytočení, rozmyslel si to. Proč to musí být tak složité, pomyslel si nic netušící Kurt.
21:23Blaine-> Buďme alespoň přátele, Kurte :(
Modroočko bolestně zavřel oči a rozhodoval se, jestli má kývnout na Blainův návrh. Zvládne to vůbec? Tyhle otázky jej ubíjely, ale stejně jako ony ho ubíjel fakt, že Blaina nevídá.
21:25 KOMU:Blaine-> To nevládnu, promiň a nepiš mi prosím tě!

Na druhém konci města seděl mladík s mobilem v ruce ve svém pokoji a se slzami na tváři četl zprávu, kterou mu odeslal. Hodil mobil o protější zeď a nohy si přitáhl k sobě. Hlavu si opřel o jednu ruku, vzpomínající, na všechno co se do teď stalo. Vzpomínal na svou dávnou kamarádku Angelu.
"Jsi pitomý," rozesmála se drobná blonďatá dívka.
"Proč bych měl?" pomohl ji vytáhnout deku z velkého košíku. Rozložil ji na trávu pod stromy na jejich zahradě.
"Přemýšlel jsi někdy nad tím, že tě prostě dívky nepřitahují?" zkoumavě si ho prohlížela, zatím co vytahovala mini pizzu.
"To je naprostá hloupost, Angelo," zakroutil s úsměvem hlavou.
"Přemýšlej nad tím," hodila po něm sladký popcorn a oba se rozesmáli.
Jako, kdyby její smích slyšel i teď. Ona by mu dokázala teď poradit nebo mu alespoň zvednout náladu. Slabě se usmál i přes slzy, které nepřestávali téci. Jako kdyby cítil teď její přítomnost a slyšel, jak mu šeptá slova útěchy.
"Nezapomeň, budu tu s tebou navždy," zamrkala svýma krásnýma zelenýma očima a vzala Blainovu ruku do té své a přitiskla mu ji na jeho hruď, "tady v srdci."
"Já vím, že budeš," zamumlal uplakaně svírající její ruku.

Tak nerad vzpomínal na tyhle časy, avšak někdy mu to dávalo sílu, někdy mu ji naopak bralo. Jako právě teď. Cítil se tak strašně slabý, unavený, jako nikdy.

"To, že tady budeš fňukat, ji nevrátí, rozumíš?" rozzuřeně křičel na kudrnatého chlapce jeho bratr. Blaine však nereagoval a seděl pořád ve stejné poloze už čtyři dny. Cooper jej chytil silně za ramena, načež Blaine jeho ruce prudce setřásl.
"Nedotýkej se mně a vypadni," zavrčel, když se však Cooper k ničemu neměl, vstal a začal křičet, jako by se zbláznil: "Vypadni z mého pokoje, chci být sám, tak už sakra vypadni!"
Roztřesenýma rukama vzal kytaru a zabrnkal pár tónů, následně se všemi emocemi začal zpívat.
Chybíš mi
Chybíš mi tak moc
Nezapomenu na tebe
Oh, je to tak smutné
Doufám, že mě slyšíš
Pamatuju si to jasně
Za dveřmi pokoje stál Cooper. Očekával, kdy opět pustí své pocity ven, když se je za ten rok naučil takhle skrývat.Čekal, kdy mu zas nějaké sklamání tu bolest přinese zpátky. Uvědomoval si, že za dva týdny to bude přesně rok a on si byl zcela jist, že se jeho mladší bratr s tímhle nikdy nevyrovnal, ačkoliv to říkal.
Ten den, kdy jsi odešla
Byl den, kdy jsem zjistil
Že už to nebude stejné
Nezastavil jsem se,
Abych ti dal pusu
Sbohem na ruku
Přeju si, abych tě mohl zase vidět
Vím, že nemůžu
Doufám, že mě slyšíš
Protože si to pamatuju jasně
Probudil jsem se
Tebe už neprobudím
Pořád se ptám proč
A nemůžu na to přijít
Nebylo to falešné
Stalo se to, prošla jsi kolem

Teď jsi pryč
Teď jsi pryč
Jdeš tam
Jdeš tam
Někam, odkud tě nemůžu přivést

Teď jsi pryč
Teď jsi pryč
Jdeš tam
Jdeš tam
Někam, odkud se nevrátíš

Ten den, kdy jsi odešla
Byl den, kdy jsem zjistil
Že už to nebude stejné
Chybíš mi
(Avril Lavigne- Slipped Away)
"Blaine?" oslovil ho opatrně, ten se prudce otočil. Uplakaný obličej a červené oči Coopera vyděsili. Doufal, že jej tak už nikdy neuvidí.
"Pojď sem," silně ho objal a sedl s ním na postel, kde dlouho spolu leželi. Blaine se proplakal, až ke spánku a Cooper se rozhodl zůstat s ním.

"Už je ti líp?" zeptal se Cooper bratra, který se právě probudil. Nepřesvědčivě kývl hlavou a prostřel si oči.
"Máma s tátou odletěli do toho Washingtonu. Vrtí se až za měsíc, mám tě hlídat," mrkl na Blaine, který se mírně usmál, ale nebylo to upřímné.
"Co takhle nějaká párty?" zkoušel navázat konverzaci.
"Nemám náladu na nějaké párty, ale to je jedno stejně budu muset do školy," pokrčil rameny a vyhrabal se z postele, "ještě nemám prázdniny."
"No jo, ještě dva týdny," zamručel Cooper a hodil po Blainovi jeden z polštářů.
Jenže i ty dva týdny uběhly jako voda a začínali prázdniny, ale taky tímhle dnem začala noční můra, která jak se zdá, ještě nepřešla.
Stál v černém u jejího hrobu s bílou růži sám, nechtěl, aby s ním kdokoli jel a věděl, že její rodina nepřijede, jelikož teď žili v Evropě.
"Strašně moc mi chybíš," začal potichu, "kdybys tu teď byla, určitě bys mi řekla, že jsi to říkala. Připadám si teď, jako blázen a ty už tu nejsi, abys mě podržela. Potkal jsem jednoho kluka a zamiloval jsem se na první pohled. Myslel jsem, že on to cítí stejně, ale asi jsem se mýlil."
Klekl si, dal růži k její fotce, smutně se usmál a pokračoval: "Od doby co tady se mnou nejsi, nevím jak se v některých situacích chovat, protože si je většinou řešila za mě."
"Blaine?" uslyšel za sebou známí hlas.
"Rachel," vydechl překvapeně a mírně vyděšeně, "co tady děláš?"
"Krátím si cestu," pokrčila rameny, "a ty?"
Blaine se krátce podíval na hrob Angely a pak smutně řekl: "Byl jsem na návštěvě kamarádky."
Rachel se podívala na náhrobek, kde bylo vytesané Angela Martínez. Nevěděla, co říct, tak jenom němě přikývla.
"Tak já asi půjdu, už teď jdu pozdě,"usmála se a rychlím krokem odešla.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nicole Damita | 31. srpna 2012 v 2:38 | Reagovat

pekné =) a páči sa mi aj tvoj nový výzor blogu

2 Nikola | Web | 1. září 2012 v 17:17 | Reagovat

Opět úžasné. Blainea je mi trochu líto a doufám, že s Kurtem NEbudou jen přátelé ;) Už se strašně těším na pokračování.. :)
Mimochodem vidím, že jsi blogu dala nový kabátek. Moc pěkné, no jo Chris je prostě úžasnej :D

3 Inkunábule | E-mail | 1. září 2012 v 21:25 | Reagovat

Děkuji za další kapitoly. :-)
Myslela jsem si, že se Blaine, kterého je mi opravdu líto, na tom hřbitově potká s Kurtem, který byl za maminkou, ale asi by to byla velká náhoda. Teď doufám, že se Rachel zmíní Kurtovi o tom, že Blaina potkala a možná i o tom, co ho slyšela říkat jeho kamarádce a Kurt se rozhodne Blaina kontaktovat a třeba nakonec budou víc než kamarádi. :-)
Děkuji a těším se, až se dozvím, jaké osudy jim vymyslíš.

4 Karin | 29. ledna 2017 v 12:44 | Reagovat

Doufám že je nenecháš jen jako kamarádi. 8-O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama