Je těžké být sám sebou 10

20. srpna 2012 v 20:15

Za dva týdny Blaine nepromluvil, ani s bratrem, ani s rodiči, dokonce nemluvil ani s Wesem.
"Co ti je?" zeptal se Cooper, jelikož mu došla trpělivost.
"To už je teď jedno," odbyl jej. V pokoji sebou práskl na postel, avšak Cooper se nenechal jen tak odbýt. Tak jeho den bude ještě horší.
"Povídej," vyzval jej.
Kudrnatý chlapec si rezignovaně povzdychl. S pravdou ven, pomyslel si a zhluboka se nadechl.
"Já-," pohled zabodával do stropu. Nešlo to, nemohl to dostat přes jazyk, "jsem-."
"Leze to s tebe jak z chlupaté deky," drcl do něj, " je to někdo, kdo je pro tebe důležitý?"
"Byl," opravil ho, "Coopere, je špatné být gay?"
"Zajímavá otázka," podrbal se ve vlasech, "když se mají dva rádi, i když je to kluk a kluk, nemyslím si, že je to špatné."
"Takže si myslíš, že je to normální?" ujišťoval se.
"Proč se sakra na to-," vykulil na něho oči, když mu to došlo, "bože, ptáš se, protože ty jsi."
"Jo," byl rád, že je to venku, ale stále byl nervózní, nemluvě o tom, že kluk, který to všechno způsobil, s ním není.
"A ví to vůbec naši?"
"Neví,"
"No a co budeš dělat? A ten kluk byl, tvůj kluk?" chrlil otázku za otázkou.
"Byl,"
"Takže, už není? Proč?"
"Poslal jsem ho do háje, ale bylo to v afektu,"
"No, myslím, že s tímhle ti neporadím," omluvně se na svého bratra podíval, "ale jestli ho máš rád, jako vážně rád, měl bys to urovnat ne?"
"Já?"
"No a já snad?"
"On prostě nepochopil to, že jsem to neřekl naším jasné? Prý jsi, nejsem jistý sám sebou," vychrlil ze sebe, "převrátil mi svět na ruby a já jsem ten špatný."
"Uklidni se," zvedl ruce v obraném gestu starší z bratrů, "já za to nemůžu."
"Promiň," zamumlal, "nevím, co mám dělat."
"Co takhle jít na pizzu? Už tu sedíš dlouho, divím se, že vůbec chodíš do školy," dloubl do něj.

O hodinu později, už seděli v jedné restauraci a povídali si o všem, co se událo za dobu, kdy spolu netrávili moc času. Vyprávěl mu, když vzal Kurta na chatu a konečně po dvou týdnech se cítil dobře, do doby než se otevřeli dveře restaurace.
"Bože," zaskučel, když viděl svého bývalého přítele v úzkých černých riflích a upnutém tričku slonové barvy. Cooper se zvědavě otočil a pokýval hlavou.
"Hm… máš vkus,"
"Sklapni," zasyčel a sledoval modrookého vysokého bruneta.
"Svlíkáš ho pohledem," drcnul do Blaina jeho starší bratr. Kudrnatý Slavík zrudl, pohled však z Kurta nespustil.
"Jsem zbabělý," povzdechl si, "kdybych měl odvahu, řeknu to našim a všechno by mohlo být v pohodě."
"Nemůžeš vědět, jak bude reagovat táta. Máma je schopna ti odpustit všechno, takže tolerovat to určitě bude," řekl Cooper a ohlédl se za sebe, kde seděl Kurt s Mercedes. Vypadalo to, jako kdyby si ani nevšimli, že je Blaine v restauraci.
"Co bys dělal ty? Kdybys byl na mém místě," zajímal se a snažil se tuhle nepříjemnou situaci vyřešit.
"Nevím," zakroutil hlavou a napil se velké sklenice coca-coly, "neumím si to představit."
"Kruci, tohle je na nic," zasténal a opět se podíval směrem k jeho stolu. Tentokrát se však na malý moment střetl s modrýma očima.
"Budeš to ještě?" vyrušil ho hlas bratra. Odtrhl pohled od Kurta a zakroutil hlavou. Po celou dobu sledoval v restauraci Kurta a doufal, že se na něj znovu podívá. Omámeně sledoval, jak píše smsku a když ji dopsal, zvedl pohled k Blainovi.
13:32 -> Můžeš na mě přestat civět?
Psalo se v ní. Blaine rychle vytáhl peněženku, hodil na stůl peníze a doslova vystřelil ze dveří v závěsu s Cooperem.
"Co je?" nechápal starší Anderson, "já ještě nedojedl."
"Chci jet domů,"
"Zase máš depku? Víš, co je na to dobré?" ďábelsky se usmál.
"Vyrazit si," pomáhal mu, když na nic nereagoval, "se mnou a s kámošema."
"S tvýma?"
"Jasná páka bráško," bouchl jej přes rameno a už nastupoval do auta. Blaine tedy poraženecky nastoupil taky.

"Co to bylo?" kroutila hlavou Mercedes, "Jsi v pohodě?"
"Jo," zamumlal.
"Ty ji mu něco napsal, proto tak rychle odešel," prokoukla ho.
"Jo, neulehčuje mi to Mercedes,"
"Chápu, byl to tvůj první vztah, ale-,"
"Neřešme to prosím," přerušil ji prosebně.
"Kurte," povzdychla si, "vždycky, když máš problémy, říkáš to samé. A já ti chci pomoct, víš to že?"
"Jistě, že to vím, ale s tímhle mi pomoct prostě nemůžeš nebo snad ho přinutíš, aby to řekl rodičům?"
"O to ti jde?"
"O to taky, víš prostě, pořád se ohlížel, když jsme spolu byli, aby ho neviděli známi, bylo to děsné," kroutil hlavou a v jeho hlase bylo značné zoufalství.
"Nenapadlo tě, že ho rodiče potom odsoudí? Ne všichni mají otce, jako máš ty," bránila chování hlavního zpěváka Slavíků.
"Myslím, že už musím domů," vstal naštvaně.
"Nemůžeš před pravdou vždycky utíkat," řekla naštvaně, ale to už si to Kurt razil pryč.

Doma modrooký chlapec přemýšlel, zda jeho kamarádka má pravdu. Jak absurdní takhle věc byla. Jeho první vztah a musí být tak děsně komplikovaný.
"Proč nemůžu být na holky," zamumlal do tichého a tmavého pokoje bolestně. Seděl u okna a sledoval větve stromů, které se prohýbaly pod náporem silného větru. Vzadu bylo vidět bouřkové mraky, jak se blíží k městu. Dávno si zvykl na bouřky, ale nikdy nedokázal usnout. Pokaždé si musel najít zábavu, která upoutá jeho pozornost, aby nemyslel na hromy a blesky venku.
"Ahoj," vešel do pokoje Finn, "bude bouřka."
"Nepovídej," řekl ironicky, stále sledující stromy.
"Myslel jsem, že budeš potřebovat zábavu nebo si popovídat," zkusil to.
"Povídat si o čem?" zeptal se podrážděně.
"No ták bráško, co se děje?" přitáhl si k oknu jedno z křesel, které Kurt v pokoji měl. Kurt se na něj konečně otočil.
"Dneska jsem potkal Blaine," spustil, "tak moc mě to štve, víš? On byl vlastně první kluk, s kterým jsem byl a doufal jsem, že bychom spolu mohli být, ale bylo to naivní."
"S Rachel jsem taky myslel, že je konec," snažil se ho povzbudit. Kurt, ale zavrtěl hlavou.
"Ty to máš jednodušší. Rachel je holka a ty jsi kluk, můžeš kdykoli za ní zajít domů, políbit ji přímo před domem, bez toho, aby si měl strach, že tě uvidí její rodiče," vysvětloval mu a do očí se mu hnaly slzy.
"Jeho rodiče to neví?"
"Ne,"
"No ták nesmutni," Finn nevěděl, co dělat, když viděl, že Kurtovi po tváři stékají slzy. Nakonec jej váhavě objal. Kurt jej pevně stiskl a brečel mu do trika.
"Můžu…můžu ti ještě něco říct?" zeptal se uplakaným hlasem. Finn mírně přikývl.
"Ale slib mi, že neuděláš blbost a ani to neřekneš tátovi dobře?" vysoký mladík znovu zakýval hlavou a vyčkával, co mu jeho nevlastní bratr řekne.
"Karofsky mě šikanuje," pro Finna to nebylo nic, co by nevěděl, avšak nevěděl, jak ta slova Kurt myslí.
"To on dělá každému a do skříněk tě přece vrážel i Puck," pokrčil rameny, ale věděl, že takhle to Kurt nemyslí.
"Ne, tohle je jiné," nesouhlasně se zamračil.
"Jak jiné?"
"Jednou jsem toho prostě měl dost, tak jsem za ním běžel a řekl mu, co se mnou má za problém a on že jsou to chlapecké šatny a ta dívčí je vedle, prý nepotřebuje, abych ho očumoval," hluboce se nadechl, rychle zamrkal, aby zahnal slzy na vzpomínku a ten polibek, "já mu zas řekl, že to se nemusí bát, že není můj typ a on-,"
"Co ti udělal?" zamračil se Finn, když se Kurtovi zlomil hlas.
"Políbil mě," zašeptal a Finn vyvalil oči, že to snad nebylo ani možné.
"Potom, když jsme byli už s Blainem spolu, řekl jsem mu o tom a on se s Davidem pohádal, poprali se v jednom bistru, druhý den mě David chytl na chodbě a praštil pěstí do břicha," postavil se a podal mu papír, který měl na stole.
"Proto jsi byl u doktora s tím břichem?" naštvaně si vzal papír, který mu podával. Stálo v něm, že se nesmí namáhat, alespoň tři měsíce.
"Proč to neřekneš ředitelovi?" nechápavě sledoval, již už zase sedícího bruneta.
"Protože by se to dozvěděl táta a ten je teď po infarktu, nechci mu přidělávat potíže," vysvětlil mu a zničeně se opřel o okenní tabulky.
"Ale tohle mu nemůže projít, Kurte,"
"Jak vidíš, může," zavřel oči, ve kterých se pořád třpytily slzy. Celou noc, po dobu bouřky ho Finn přemlouval, ať s tím něco udělá, ale bylo to k ničemu. Oba usnuli, Kurt u okna na sedátku a Finn v křesle, které bylo rozhodně pohodlnější než okno, u kterého seděl Kurt, ale i tak bylo víc než jasné, že ráno budou oba rozlámaní.

Dny ubíhali a Finn ač nerad s tím, co se dozvěděl od Kurta, nic neudělal, ačkoliv chtěl. Kurt domů chodil čím dál tím více zničený. Skoro každý večer mluvil s Finnem, jak o Blainovi, tak o Davidovi. Tomu se čím dál tím míň líbilo, kam to všechno směřuje a pořád to Kurtovi připomínal. Jednou večer, když se Kurt chystal spát, mu mobil ohlásil zprávu.
23:12 Blaine -> Chybíš mi :(
"Ty mě taky," zašeptal, ale nenapsal. Neustále si namlouval, že to nemá cenu, i když ho Rachel, Finn i Mercedes popuzovali, že to cenu má.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nikola | Web | 21. srpna 2012 v 16:57 | Reagovat

Na každý nový díl čekám jak na Vánoce :D
Zvlášť když to vždy ukončíš a necháš konec viset ve vzduchu.
"Jak to bude dál?" říkám si vždycky... To pak nejde jinak, než aby se člověk nemohl dočkat dalšího dílu. :))

2 Karin | 29. ledna 2017 v 12:37 | Reagovat

Finn by mu měl spíš pomoc a ne čekat
na zázrak. :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama